Článek
BE HUMAN — DEN ČTRNÁCTÝ
STARÉ A NOVÉ ELITY
Poznámka k zařazení
Tento text patří do autorského historicko-esejistického seriálu BE HUMAN. Navazuje na Den třináctý — Cena moci a připravuje Den patnáctý — Práce bez pracovníka. Není součástí technické architektury BE HUMAN CORE.
Spojuje historické skutečnosti s autorskou interpretací. Vlak, salon a klíče jsou metafory přístupu k moci. Historická souvislost sama o sobě nedokládá společný úmysl jednotlivých aktérů.
Kdo má klíč?
Třináctý den jsme sledovali cenu moci. Veřejné peníze, skryté provize a následky, které někdy zaplatí až další generace.
Ale jedna otázka zůstala otevřená.
Kdo se vůbec dostane ke stolu, u kterého se rozhoduje?
Představte si náš vlak. Je obrazem propojené technické a ekonomické civilizace.
Vzadu se lidé snaží vůbec nastoupit. Někteří stojí na střeše. Jiní mají sedadlo nebo vlastní kupé.
A úplně vpředu je salon.
Uvnitř se rozhoduje o jízdním řádu, zastávkách a někdy i o tom, kudy povedou další koleje.
Jména cestujících se mění. Někdo vystoupí, někdo zemře. Někdo své místo prodá a někdo je zdědí.
Ale dveře salonu mohou zůstat zamčené.
A právě o těch dveřích je čtrnáctý den.
Když se moc dědila
V mnoha společnostech se po staletí politická moc a privilegia předávaly dědictvím.
Král. Císař. Šlechta. Pozemkový vlastník.
Jedno dítě se narodilo do rodiny, která vlastnila půdu a rozhodovala. Druhé do rodiny, která na té půdě pracovala.
Ani jedno si své místo nevybralo.
Jedno zdědilo přístup. Druhé povinnosti.
Skutečné dějiny byly složitější. Existovali bohatí obchodníci, města s vlastními právy, společenský vzestup i úpadek šlechtických rodin. Dědičné postavení však patřilo k významným způsobům, jak se moc udržovala.
Pak přišly revoluce, průmyslová výroba, nové politické systémy a širší možnosti vzdělání i podnikání.
Staré dveře se začínaly otevírat.
A v mnoha ohledech se skutečně otevřely.
Jenže odstranění dědičného titulu ještě neodstraní dědičnou výhodu.
Dítě už nemusí zdědit šlechtický titul. Může zdědit firmu, pozemky, akcie, kontakty nebo vzdělání zaplacené rodinou. Také možnost riskovat, protože neúspěch pro ně nebude znamenat ztrátu domova.
Jiné dítě může mít stejné schopnosti.
Ale nemá stejný začátek.
Právo pokusit se uspět není totéž jako stejná možnost uspět.
Čtyři říše
Rok 1914.
Ruskému impériu vládne car Mikuláš II., Německému císařství Vilém II., Rakousko-Uhersku František Josef I. a Osmanské říši dynastie Osmanů.
Nejsou to čtyři stejné politické systémy. Liší se institucemi, zákony i zastoupením obyvatel. Spojuje je však dědičná panovnická moc.
Jejich rody mají za sebou generace válek, sňatků, spojenectví a územních zisků i ztrát.
A miliony lidí, kteří se do těchto dějin narodili, aniž by si vybrali svého panovníka.
Některé země už mají parlamenty a volby. Evropa roku 1914 není světem bez demokracie. Dědičné dynastie v ní však stále mají mimořádné postavení.
Pak přichází Sarajevo.
Sarajevo: dveře válce
28. června 1914 Gavrilo Princip zastřelí následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii.
Na jedné straně představitel dědičné moci. Na druhé mladý politický radikál z nacionalistického a revolučního prostředí.
Jeho čin nebyl demokratickým hlasováním ani pouhým gestem člověka, který řekl „dost“. Byl politickým atentátem.
Nebyl však jedinou příčinou světové války. Evropa už žila v prostředí mocenského soupeření, nacionalismu, vojenských plánů a napjatých spojenectví.
Sarajevo spustilo krizi, kterou tehdejší představitelé nedokázali zastavit. O několik týdnů později začala první světová válka.
Kolik lidí, kteří nastoupili do vlaků mířících na frontu, rozhodovalo o jejím začátku?
Kolik jich sedělo u jednacího stolu?
A kolik jich pouze dostalo rozkaz?
Ne každý panovník měl neomezenou moc. Ne každý politik chtěl stejný výsledek. Miliony lidí však nesly následky rozhodnutí, na která měly jen omezený vliv.
Naše civilizační lokomotiva začala spalovat něco jiného než uhlí.
Lidské životy.
Rok 1917: monarchie a revolucionář
Německo je stále císařstvím. Na východě bojuje proti Rusku, kde válka vyčerpává armádu i obyvatelstvo. Zásobování selhává a důvěra v carský režim slábne.
V březnu 1917 podle dnešního kalendáře Mikuláš II. abdikuje. Monarchie končí a vzniká prozatímní vláda.
Do příběhu vstupuje Vladimir Iljič Lenin. Revolucionář žijící v exilu, ovlivněný učením Karla Marxe a Friedricha Engelse.
Německé vedení umožní jemu a dalším emigrantům cestu přes své území do Ruska.
Proč?
Chce oslabit protivníka na východní frontě. Další destabilizace Ruska může zvýšit naději, že přestane bojovat.
Německá podpora takových aktivit je historicky doložena. Sama však neopravňuje k tvrzení, že císař osobně předal Leninovi konkrétní částku nebo že evropské monarchie společně plánovaly vlastní odstranění. Jednotlivé finanční kanály a Leninova znalost jejich původu vyžadují samostatné posouzení.
Německé vedení sledovalo válečný cíl. Lenin revoluční.
Jejich zájmy se na chvíli částečně překryly.
V listopadu 1917 podle dnešního kalendáře bolševici svrhli prozatímní vládu. V březnu 1918 uzavřelo sovětské Rusko s ústředními mocnostmi Brestlitevský mír.
Německo dosáhlo důležité části svého bezprostředního cíle. Bolševici však neusilovali o obnovení monarchie, ale o zásadní přestavbu politického a hospodářského řádu.
Monarchie pomohla otevřít cestu revolucionáři, jehož cíle ohrožovaly princip starého uspořádání.
Zaplatila za svůj vlastní konec?
Takový historický závěr z toho vyvodit nemůžeme. Německé císařství se zhroutilo v důsledku válečné porážky a vnitřní krize. Lenin německého císaře nesvrhl.
Otázka nezamýšlených následků však zůstává.
Co když moc při snaze porazit protivníka pomůže vytvořit sílu, kterou sama nedokáže ovládat?
Když koruny padaly
Ruská carská monarchie skončila roku 1917. Německé císařství a Rakousko-Uhersko roku 1918. Osmanský sultanát byl zrušen v roce 1922.
Čtyři říše. Čtyři odlišné cesty ke konci starého řádu.
Monarchie ovšem nezmizely všechny. Británie, Švédsko, Dánsko nebo Norsko si je zachovaly, s odlišným rozsahem panovnických pravomocí.
První světová válka tedy neukončila monarchie jako takové. Zásadně však proměnila politickou mapu a odstranila několik velkých dědičných dynastií od moci.
Kdo je nahradil?
Někde parlamentní vlády a republikánské instituce. V Rusku bolševická moc, která se proměnila ve vládu jedné strany.
Pád dědičného panovníka automaticky nezaručil politickou svobodu.
Koruna mohla zmizet.
Člověk přesto mohl zůstat před zamčenými dveřmi.
Volební lístek a klíč
Přístup lidí bez šlechtického původu do nejvyšší politiky nezačal až po roce 1918.
Britský dělník a odborový organizátor John Burns vstoupil do kabinetu jako prezident Local Government Board roku 1905. Aristide Briand se stal francouzským ministrem školství roku 1906.
Dveře tedy nebyly úplně zavřené. Jednotlivé příklady však nedokládají stejné možnosti všech obyvatel. Rozhodovaly také peníze, vzdělání, kontakty a volební zákony.
Další zásadní změnou bylo rozšiřování volebního práva.
Francie zavedla všeobecné mužské volební právo roku 1848. Finsko přiznalo ženám i mužům rovné volební a kandidátní právo v roce 1906.
V Británii získala volební právo část žen roku 1918; rovné podmínky s muži od 21 let přinesla reforma z roku 1928. V Československu ženy hlasovaly v parlamentních volbách roku 1920.
Nebyl to jeden evropský okamžik, ale dlouhý a nerovnoměrný proces.
Miliony lidí získaly možnost ovlivňovat moc. Ženy přestávaly být vyloučeny z politického rozhodování jen kvůli svému pohlaví.
To byl skutečný pokrok.
Ale dostat hlasovací lístek není totéž jako dostat klíč od salonu.
Noví držitelé klíčů
Člověk odevzdá hlas a vrátí se ke svému životu. Pracuje, platí účty, vychovává děti. Za několik let může volit znovu.
Kdo rozhoduje mezitím?
Zvolení politici, úředníci, soudy v mezích své pravomoci a další veřejné instituce.
Vedle nich působí vlastníci podniků, banky, investoři, média, odbory i občanské organizace. Nemají stejné zájmy ani stejnou moc. Mohou chránit veřejná práva, hájit vlastní prospěch, spolupracovat i soupeřit.
Právě zde se mění význam slova elita.
Starou často označoval rodový titul. Nová může získat postavení vlastnictvím, odborností, politickou funkcí nebo kontrolou důležitých institucí.
Společnost potřebuje zkušenosti a odpovědné vedení. Problém nastává, pokud se vliv uzavře a ostatní ztratí možnost jej kontrolovat.
Dveře už nemají královský erb.
Přesto mohou zůstat zamčené.
Odstranili jsme dědičnou moc? A které výhody se dál předávají mezi generacemi?
Druhá světová válka a nový svět
Další katastrofu přinesla druhá světová válka. Její příčiny nebyly totožné s první: nacistická expanze, rasistická ideologie, militarismus a selhání mezinárodního uspořádání vytvořily jinou historickou situaci.
Po roce 1945 ležela velká část Evropy v troskách. Miliony lidí zemřely, další ztratily domov. Lidé hledali práci, bezpečí a možnost vychovávat děti bez další války.
V západní Evropě se rozvíjely různé podoby sociálního státu, obnovy a hospodářské spolupráce. Ve východní Evropě se prosadily režimy pod sovětským vlivem, které politickou soutěž výrazně omezily nebo odstranily.
Evropa se rozdělila.
Na obou stranách se však měnil každodenní život: průmyslová výroba, doprava, domácí spotřebiče, rozhlas a postupně televize.
Člověk už nemusel být na náměstí, stadionu nebo v koncertním sále, aby sledoval vůdce, sportovce či zpěváka.
Obraz a zvuk vstupovaly do domácností.
A s nimi rostla možnost získat pozornost milionů lidí současně.
Chléb a hry
Panem et circenses. Chléb a hry.
Juvenalova kritika římské společnosti připomíná otázku, zda materiální zabezpečení a zábava nevytlačují zájem o politickou odpovědnost.
Sport může spojovat. Hudba pomáhat. Film vzdělávat. Zábava patří k lidskému životu.
Co se ale stane, když se ke společnému zážitku připojí obchodní systém?
Hráč se stává reklamní tváří. Jméno zpěváka prodává výrobky. Klub je také značkou s obchodními právy a zahraničními zákazníky.
Tyto vztahy existovaly už před rokem 1945. Rozšíření televize však pomohlo zvětšit dosah i obchodní význam masového publika.
Vracíme se k dvanáctému dni. K pozornosti a minutám života, které získávají obchodní cenu.
Potřebuje další zápas divák, sportovec, nebo účet, který má příští rok vykázat vyšší příjem?
A kdo rozhoduje o pravidlech, podle kterých se pozornost mění v moc?
Armáda bez uniforem
Představte si armádu bez zbraní, kasáren a jednoho velitele.
Jeden člověk podporuje klub. Druhý značku. Třetí obdivuje filmovou hvězdu. Čtvrtý sleduje někoho, koho nikdy nepotkal.
Mají vlastní důvody: radost, tradici, přátelství, vzpomínky nebo pocit sounáležitosti.
Kolem jejich zájmů však vzniká obchodní infrastruktura. Dresy, vstupenky, předplatné, reklama, sponzoring a data o zákaznících.
Této společné síle říkám obrazně armáda bez uniforem.
Fanoušci nejsou vojáci a nemusí je nikdo řídit podle jediného plánu. Jejich souhrnná pozornost a spotřeba však mohou vytvářet sílu, kterou žádný z nich samostatně nemá.
Člověk koupí dres. Podpoří klub. Klub zaplatí hráče. Značka získá reklamu, mediální společnost publikum a investor očekává návratnost.
Každý sleduje vlastní cíl.
Přesto může celý řetězec vyžadovat další příjem.
Další pozornost. Další zákazníky.
A další generaci.
Dítě, které ještě nemůže říct ne
Vraťme se k dítěti ze sedmého dne. Ještě se nenarodilo.
Rodiče připravují pokoj, oblečení a kočárek. Je to přirozená péče. Kolem očekávaného narození však už působí výrobci, obchody, reklama i digitální služby.
Některé produkty potřebujeme. Jiné využívají obavy rodičů nebo jejich touhu dát dítěti to nejlepší.
Dítě se ještě nemůže rozhodnout. Nemůže porovnat nabídky ani říct, co potřebuje.
A přesto už může být součástí obchodních očekávání.
Předmětem obchodního zájmu se stává dřív, než se poprvé nadechne.
Není výrobkem. Rodiče nejednají špatně tím, že pro ně nakupují. Trh však může počítat s jeho budoucí spotřebou dříve, než dítě získá vlastní možnost volby.
Později může převzít rodinný klub, oblíbené značky, jazyk reklamy i představu úspěchu.
A pravidla světa vytvořeného předchozími generacemi.
Zde se setkávají staré a nové elity. Rodový titul mohl určovat postavení dítěte v minulosti. Dnes jeho možnosti ovlivňuje také rodinný majetek, vzdělání, bydlení a ekonomické či digitální prostředí.
Nejsou to totožné systémy. Dnešní dítě má v mnoha zemích práva, která jeho předkové neměli.
Otázka nerovného začátku však nezmizela.
Změnila podobu.
Globalizace: koleje přes hranice
Obchod přes hranice existoval po tisíciletí. Moderní doprava, telekomunikace, mezinárodní instituce a nadnárodní společnosti však umožnily rozsáhlejší výrobní a obchodní sítě.
Výrobek může být navržen v jedné zemi, vyroben ze součástek z dalších a prodán na opačném konci světa.
Zisk může skončit jinde než náklady výroby. Rozhodnutí může padnout daleko od člověka, kterého zasáhne.
Globalizace přinesla práci, technologie, obchod a výměnu znalostí. Musíme se však ptát také na rozdělení přínosů, nákladů a pravomocí.
Kdo vlastní koleje?
Kdo rozhoduje, kde se bude vyrábět a za jakou cenu práce?
Kdo může přesunout kapitál?
A kdo nemůže přestěhovat ani svou rodinu, když místní továrna zavře?
Peníze mohou hledat nové příležitosti. Pracovník má domov, děti, školu a závazky.
Život nelze jednoduše přestěhovat podle příští účetní závěrky.
Proto záleží na tom, zda lidé nesoucí následky dostávají také možnost pravidla ovlivnit.
Kdo dnes sedí v salonu?
Na dveřích mohou být nové nápisy: vláda, parlament, představenstvo, investiční fond, mediální společnost nebo technologická platforma.
Tyto instituce se liší. Některé jsou volené, jiné soukromé a další vznikly mezinárodní dohodou. Nemají stejné pravomoci ani stejnou odpovědnost.
Můžeme jim však položit stejné otázky.
Kdo vám dal pravomoc rozhodovat?
Komu se zodpovídáte?
Kdo může vaše rozhodnutí přezkoumat?
A kdo zaplatí, pokud bylo chybné?
Moc se může opírat o volby, zákon, vlastnictví, smlouvu nebo odbornost. Žádný z těchto základů však sám nezodpovídá všechny otázky odpovědnosti.
Vlastnit podnik neznamená vlastnit život zaměstnance.
Vyhrát volby neznamená získat právo jednat bez kontroly.
Mít znalosti neznamená odebrat ostatním právo ptát se.
A mít miliardy zákazníků neznamená jejich souhlas se všemi následky obchodního modelu.
Podobu moderní elity proto podle mě neurčuje pouze majetek. Také rozsah moci nad ostatními a možnost tuto moc kontrolovat.
Muž, který poznal nekonečno
Za posledních sto let se změnilo mnoho. Politická práva se rozšířila. Ženy vstoupily do parlamentů a vlád. Více dětí získalo přístup ke vzdělání.
Dveře se otevřely.
Ale ne všem stejně.
Indie. Rok 1903.
Mladý Srinivasa Ramanujan se dostává ke knize matematiky. Obsahuje tisíce vzorců a výsledků, často bez podrobných důkazů. Stane se podnětem k jeho vlastní práci.
Nemá obvyklou průpravu absolventů předních britských univerzit. Sám studuje, počítá a zapisuje vztahy, které nakonec upoutají matematika G. H. Hardyho.
V roce 1914 přijede do Cambridge.
Jeho příběh se později stane předlohou filmu Muž, který poznal nekonečno.
Proč o něm mluvím v kapitole o elitách?
Kolik podobně nadaných dětí nikdy nedostalo svou knihu?
Kolik nepotkalo člověka, který by jejich schopnosti rozpoznal?
Kolik muselo místo studia pracovat, aby rodina měla co jíst?
A kolik žilo a zemřelo, aniž svět zjistil, co dokázaly?
Ramanujanův příběh ukazuje mimořádný talent i význam otevřených dveří. Rovnost pro mě neznamená stejné schopnosti všech dětí. Znamená snahu neomezovat jejich budoucnost předem podle původu.
Kolik Ramanujanů dnes sedí v posledním vagonu?
Jedno dítě zdědí majetek a kontakty. Druhé dluhy a nejistotu. Jedno může studovat a hledat vlastní cestu. Druhé musí co nejdříve vydělávat.
Když dospějí, společnost jim řekne:
Teď máte stejnou příležitost.
Jenže jejich cesta nezačala dnes.
Začala narozením. A částečně už před ním.
Ne každý úspěch je nespravedlivý a ne každý neúspěch způsobil systém. Úsilí člověka i jeho výchozí podmínky však ovlivňují výsledek.
Chceme-li jej hodnotit spravedlivě, měli bychom vidět obojí.
Kdo zdědí klíč?
Staré elity předávaly tituly a privilegia. Nové mohou předávat kapitál, vlastnické podíly, kontakty a přístup k institucím.
Ostatní rodiny také něco předávají: zkušenosti, znalosti, pracovní návyky, úspory nebo dluhy. Někdy pouze naději na lepší život dětí.
Dědictví samo o sobě není vinou.
Potřebujeme však rozpoznat, kdy výhoda jedněch začne uzavírat dveře druhým. Kdy pravidla chrání především ty, kteří už sedí vpředu.
A kdy lidé udržující vlak v pohybu ztrácejí možnost ovlivňovat jeho směr.
Otázka pro patnáctý den
Vlak někdo opravuje, čistí, zásobuje a kontroluje. Bez této práce by pohodlí salonu dlouho nevydrželo.
Co když ji ale vlastník dokáže nahradit strojem?
Výroba může růst, náklady klesat a zákazníci získat levnější službu. Člověk však může přijít o mzdu.
Z čeho potom zaplatí své potřeby?
A komu budou patřit výsledky práce strojů?
Patnáctý den se podíváme na práci, automatizaci, umělou inteligenci a vlastnictví.
Na člověka, kterému společnost může říct:
Vaši práci už nepotřebujeme.
Ale vaše účty musíte platit dál.
Zdroje a hranice výkladu
1. První světová válka: Imperial War Museums, The outbreak of the First World War in 1914. Atentát byl spouštěčem krize, nikoli jedinou příčinou války.
https://www.iwm.org.uk/history/first-world-war/outbreak
2. Revoluce a konce monarchií: Deutsches Historisches Museum, LeMO, chronologie 1917 a 1918 a biografie Wladimir I. Lenin; muzeum tureckého parlamentu TBMM, historická chronologie, k roku 1922. Německý válečný zájem nelze zaměnit za společný plán monarchií na vlastní zánik.
https://www.dhm.de/lemo/jahreschronik/1917
https://www.dhm.de/lemo/jahreschronik/1918
https://kurtulussavasimuzesi.tbmm.gov.tr/meclisacilis
https://www.dhm.de/lemo/biografie/wladimir-lenin
3. Politici bez šlechtického původu: British Library, The Burns Papers; NobelPrize.org, Aristide Briand — Biographical.
https://searcharchives.bl.uk/catalog/032-002102158
https://www.nobelprize.org/prizes/peace/1926/briand/biographical/
4. Volební právo: Assemblée nationale, Deuxième République; ThisisFINLAND, When everyone in Finland got the vote; UK Parliament, Women get the vote; Poslanecká sněmovna, Ústava 1920. Mužské volební právo a rovná účast žen jsou odlišné historické kroky.
https://www.assemblee-nationale.fr/dyn/histoire-et-patrimoine/deuxieme-republique
https://finland.fi/life-society/when-everyone-got-the-vote/
https://www.parliament.uk/about/living-heritage/transformingsociety/electionsvoting/womenvote/overview/thevote/
https://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html
5. Poválečná spolupráce: Evropská unie, History of the European Union 1945–59. Přehled evropské integrace a rozdělení kontinentu studenou válkou.
https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/history-eu/1945-59_en
6. Média a zábava: BBC, The BBC Story — 1950s, k rozvoji televize v Británii. Motiv „chléb a hry“: Juvenalis, Satiry, desátá satira, verše 77–81.
https://downloads.bbc.co.uk/historyofthebbc/1950s.pdf
https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A2007.01.0093%3Abook%3D4
7. Nerovnost a sociální mobilita: OECD, A Broken Social Elevator? How to Promote Social Mobility (2018); World Inequality Lab, World Inequality Report 2022. Kontext přenosu výhod a znevýhodnění mezi generacemi.
https://doi.org/10.1787/9789264301085-en
https://wir2022.wid.world/
8. Děti v digitálním prostředí: UNICEF, The State of the World’s Children 2017: Children in a Digital World.
https://www.unicef.org/reports/state-worlds-children-2017
9. Ramanujan: Béla Bollobás, The man who taught infinity: how G. H. Hardy tamed Srinivasa Ramanujan’s genius, University of Cambridge, 22. dubna 2016.
https://www.cam.ac.uk/research/news/opinion-the-man-who-taught-infinity-how-gh-hardy-tamed-srinivasa-ramanujans-genius
Vlak a „armáda bez uniforem“ jsou metafory, nikoli tvrzení o tajném jednotném řízení společnosti. Obraz dítěte v obchodních očekáváních neznamená jeho doslovné vlastnictví trhem. Historické příklady nedokládají jedinou příčinu všech společenských změn. Otázky spravedlnosti, kontroly moci a odpovědnosti za další generace zůstávají autorským stanoviskem.
