BE HUMAN — Den osmnáctý: Vlak

BE HUMAN — DEN OSMNÁCTÝ

VLAK

Jedna jízdenka

Představte si vlak.

Nevíte, kdy vyjel.

Nevíte, kdo položil první koleje.

A nevíte ani to, kdo rozhodl o jeho konečné stanici.

Ale narodili jste se v něm.

Vlak už jel.

Někdo vám ukázal vaše místo.

Někdo vysvětlil pravidla.

A někdo vám řekl, že pokud budete dostatečně pracovat, můžete se jednou přesunout do lepšího vozu.

Možná je to pravda.

Možná se vám podaří získat pohodlnější sedadlo.

Možná dokonce vlastní kupé.

Ale stále budete cestovat po stejných kolejích.

A právě tady začíná osmnáctý den.

Ne otázkou, kdo má nejlepší místo.

Ale otázkou, kam vlastně jedeme.

První třída

V přední části vlaku jsou soukromá kupé.

Pohodlná sedadla.

Velká okna.

Ticho.

Jídlo připravené podle přání cestujících.

Někteří lidé si své místo koupili.

Jiní jej zdědili.

Další se sem dostali díky schopnostem, práci nebo úspěchu.

Není správné předpokládat, že každý člověk v první třídě získal své postavení nepoctivě.

Někteří vytvořili podniky, které poskytují užitečné služby.

Někteří pomáhají ostatním.

Někteří nesou značnou odpovědnost.

Ale pohodlí má jednu zvláštní vlastnost.

Člověk v něm může postupně přestat vnímat podmínky, ve kterých cestují ostatní.

Pokud máte vlastní zásoby, výpadek jídelního vozu vás nemusí okamžitě zasáhnout.

Pokud máte soukromé spojení, porucha veřejné komunikace pro vás nemusí znamenat stejný problém.

Pokud můžete změnit trasu své cesty, snadněji zapomenete na ty, kteří tuto možnost nemají.

Nejde o to, že bohatství automaticky vytváří lhostejnost.

Jde o to, že může člověka chránit před některými důsledky rozhodnutí, která ovlivňují ostatní.

A tím se vracíme ke čtrnáctému dni.

K otázce starých a nových elit.

Kdo má přístup k lidem, kteří rozhodují o pravidlech?

A kdo má možnost pravidla měnit?

Druhá třída

Ve druhé třídě sedí lidé, kteří každý den pracují.

Někteří jsou spokojení.

Mají domov.

Rodinu.

Dostatek jídla.

Možnost odpočívat.

A nepotřebují vlastní kupé, aby měli dobrý život.

Jiní chtějí více.

Lepší práci.

Větší byt.

Bezpečnější budoucnost pro děti.

Možnost cestovat.

Nebo prostě jen jistotu, že příští měsíc zaplatí všechny účty.

Je přirozené chtít zlepšit své životní podmínky.

Stejně přirozené je být spokojený s tím, co člověk má.

Problém nezačíná tím, že někdo chce lepší sedadlo.

Začíná ve chvíli, kdy se z přesunu do lepšího vozu stane jediný uznávaný smysl celé cesty.

Když se úspěch měří pouze tím, kolik dveří jsme za sebou zavřeli.

A kolik lidí zůstalo na druhé straně.

Ti, kteří stojí

V dalších vozech už není tolik místa.

Někteří cestující stojí.

Jiní sedí na zavazadlech.

Někteří nemají jistotu, zda zítra budou mít co jíst.

A přesto vlak potřebuje jejich práci.

Čistí chodby.

Opravují zařízení.

Připravují jídlo.

Přenášejí zavazadla.

Udržují provoz.

Bez jejich práce by pohodlí ostatních nemuselo dlouho vydržet.

Ale jejich příjem nemusí odpovídat tomu, jak důležitá jejich práce skutečně je.

To je jeden z rozporů, o kterých jsme mluvili patnáctý den.

Tržní cena práce a její význam pro společnost nejsou vždy totéž.

Člověk může vykonávat činnost, bez které se ostatní neobejdou, a přesto žít v nejistotě.

A může vlastnit prostředky, které vytvářejí vysoký příjem, aniž by musel každý den osobně vykonávat práci odpovídající jeho výši.

To samo o sobě není důkaz nespravedlnosti v každém jednotlivém případě.

Ale je to důvod ptát se, jak společnost rozděluje výsledky společného fungování.

Protože vlak neudržuje v pohybu pouze ten, kdo vlastní jízdenku první třídy.

Na střeše

A pak jsou lidé, kteří se do vozů vůbec nevešli.

Představte si je na střeše vlaku.

Vystavené větru.

Dešti.

Chladu.

Bez bezpečného sedadla.

Není to doslovný obraz všech lidí žijících v chudobě.

Je to metafora rozdílné míry bezpečí.

Někteří lidé se narodí do prostředí, kde mají dostupné vzdělání, zdravotnictví a základní infrastrukturu.

Jiní musí o stejné podmínky bojovat od prvního dne.

Někdo má možnost udělat chybu a začít znovu.

Jiný si jednu vážnou chybu nemůže dovolit.

Někdo má rezervu na několik let.

Jiný na několik dnů.

A přesto všichni žijí na stejné planetě.

Používají její zdroje.

Dýchají její atmosféru.

A jejich budoucnost se v mnoha ohledech vzájemně ovlivňuje.

Proto nestačí říct člověku na střeše, aby si koupil lepší jízdenku.

Nejdříve se musíme zeptat, zda vůbec existuje cesta, jak se může bezpečně dostat dovnitř.

Vedle kolejí

Teď se podívejme z okna.

Vedle trati žijí lidé.

Jejich obživa závisí především na místní krajině.

Na řece, ze které získávají vodu a ryby.

Na půdě, kterou obdělávají.

Na lese.

Na zvířatech.

Na střídání období.

Nemusí být úplně odděleni od našeho světa. Mohou obchodovat, používat některé technologie nebo potřebovat služby vzdáleného města.

Ale velkou část podmínek svého života získávají přímo z prostředí kolem sebe.

V našem obrazu stojí vedle trati.

Ne proto, že by žili mimo čas.

Ani proto, že by byli méně důležití než cestující uvnitř.

Jejich každodenní život pouze není ve stejné míře zapojen do provozu našeho vlaku.

Potom kolem nich začneme pokládat další koleje.

Představte si, že kvůli nim rozdělíme les.

Odebereme vodu.

Změníme tok řeky.

Nebo poškodíme půdu, ze které komunita žije.

Uvnitř vlaku může vzniknout zisk.

Venku může zmizet zdroj obživy.

Člověk vedle trati si nekoupil jízdenku.

Nerozhodoval o trase.

Možná z jejího provozu nezískal téměř nic.

Přesto dostal účet.

1 + 1 = 3.

Jeho ztráta nemusí mít podobu nižší mzdy.

Může mít podobu řeky, ze které už nelze bezpečně pít.

A peníze nabídnuté jako náhrada samy nevrátí vodě její původní stav.

Nemusíme si život těchto komunit představovat jako bezchybný nebo bezstarostný.

Stačí uznat, že mají vlastní potřeby, znalosti a právo ovlivňovat zásahy do prostředí, na kterém závisí.

Země nepatří pouze těm, kteří jedou vlakem.

A lidé vedle trati nejsou prázdné místo na mapě našeho dalšího rozvoje.

Tři způsoby cestování

Když se dívám na lidské chování, představuji si tři možné přístupy k životu.

Ne tři neměnné skupiny lidí.

Ne tři společenské třídy.

Ale tři postoje, které se mohou objevit u každého z nás.

První člověk má dost.

Ví, co potřebuje.

A pokud může, pomůže někomu dalšímu.

Druhý člověk chce zlepšit své podmínky.

Pracuje.

Učí se.

Snaží se získat bezpečí pro sebe a svou rodinu.

A když dosáhne toho, co považuje za dostatečné, může část svého času nebo prostředků věnovat také ostatním.

Třetí člověk stále počítá.

Ještě jedno kupé.

Ještě jeden vůz.

Ještě více majetku.

Ještě větší vliv.

A potom znovu.

Nemusí být zlý.

Nemusí chtít nikomu ublížit.

Možná pouze nikdy neurčil, co pro něj znamená dost.

A právě tady se objevuje otázka, kterou nelze vyřešit pouze ekonomikou.

Kdy má člověk dost?

Pro jednoho je odpovědí bezpečný domov.

Pro jiného možnost zajistit děti.

Pro dalšího svoboda tvořit.

A někdo žádnou konečnou odpověď nemá.

Problém nastává, pokud nekonečná potřeba růstu jednoho člověka nebo jedné instituce vytváří náklady, které musí nést ostatní.

Pak už nejde pouze o osobní ambici.

Jde o společná pravidla.

Výměna sedadel

Představte si, že se cestující začnou hádat.

Lidé ve druhé třídě chtějí více prostoru.

Lidé v první třídě chtějí zachovat své výhody.

Ti, kteří stojí, chtějí místo k sezení.

A lidé na střeše chtějí vůbec přežít cestu.

Po dlouhé debatě se rozhodne.

Několik cestujících dostane lepší místa.

Některé vozy se opraví.

Zlepší se jídelní lístek.

Přibudou nové obrazovky.

A vedení vlaku oznámí velký úspěch.

Možná skutečně došlo ke zlepšení.

Není správné takové změny zlehčovat.

Pro člověka, který konečně získal bezpečné místo, mohou znamenat obrovský rozdíl.

Ale představte si, že vlak současně míří k úseku tratě, který není bezpečný.

Pak lepší sedadlo nevyřeší základní problém.

Změnili jsme podmínky cestování.

Ne směr.

A tady se vrací devátý den.

Rychlejší lokomotiva sama neodpoví na otázku, zda se všem cestuje lépe.

Ani zda jedeme správným směrem.

Možná jsme se naučili dokonale vylepšovat jednotlivé vozy.

Ale zapomněli jsme se ptát, kdo kontroluje trať.

Kdo řídí?

Přejděme do lokomotivy.

Kdo tam sedí?

Politici?

Majitelé společností?

Banky?

Investiční fondy?

Vědci?

Technologické firmy?

Mezinárodní instituce?

Odpověď není tak jednoduchá.

Moderní svět nemá jednoho strojvedoucího.

Rozhodování je rozděleno mezi mnoho lidí, institucí a systémů.

Státy přijímají zákony.

Podniky rozhodují o investicích.

Banky poskytují financování.

Investiční fondy soustřeďují kapitál a prostřednictvím vlastnických podílů a hlasovacích práv mohou ovlivňovat rozhodování firem.

Spotřebitelé ovlivňují poptávku.

Vědci vytvářejí poznání.

Občané volí své zástupce a mohou se účastnit veřejného rozhodování.

Nikdo z nich sám neřídí celý svět.

A přesto jejich rozhodnutí dohromady vytvářejí směr.

To je zvláštní vlastnost složitých systémů.

Každá část může sledovat vlastní cíl.

Ale výsledný pohyb nemusí odpovídat tomu, co si přeje kterákoliv z nich.

Firma chce růst.

Politik chce uspět ve volbách.

Zaměstnanec chce jistotu.

Rodina chce bezpečí.

Stát chce příjmy.

Spotřebitel chce dostupné výrobky.

A všechny tyto cíle se mohou spojit do výsledku, který nikdo výslovně nenaplánoval.

Proto nepotřebujeme předpokládat tajného strojvedoucího.

Potřebujeme rozumět tomu, jak jednotlivá rozhodnutí vytvářejí společný směr.

Kdo položil koleje?

Vlak jede po kolejích.

Ale koleje nejsou přírodní zákon.

Někdo je navrhl.

Někdo je postavil.

Někdo rozhodl, kam povedou.

A někdo určil, kdo smí rozhodovat o jejich změně.

Ve skutečném světě představují koleje pravidla, instituce, ekonomické pobídky a technické závislosti.

Ne všechna vznikla současně.

Ne všechna byla vytvořena se zlým úmyslem.

Mnohá vznikla proto, aby řešila skutečné problémy.

Některá fungovala dobře ve své době.

Ale svět se mění.

A pravidlo, které kdysi pomáhalo, může později začít vytvářet nové potíže.

Představte si železniční trať postavenou pro vlak, který jezdil mnohem pomaleji.

Potom na ni postavíme moderní soupravu.

Přidáme výkon.

Zvýšíme rychlost.

Vylepšíme pohodlí.

Ale zapomeneme zkontrolovat, zda tomu odpovídá také trať.

To je obraz technologického pokroku bez odpovídající změny pravidel.

Dokážeme vyrábět více.

Komunikovat rychleji.

Přesouvat peníze během okamžiku.

Vytvářet systémy, které rozhodují s pomocí umělé inteligence.

Ale pokud společenská pravidla nestačí držet krok s jejich důsledky, samotná rychlost se může stát rizikem.

Dítě u okna

Představte si dítě, které sedí u okna.

Neví, kolik stojí jízdenka.

Neví, kdo vlastní železniční společnost.

Neví, jak fungují banky.

Ani kdo schvaluje rozpočet.

Dívá se ven.

Vidí řeku.

Pole.

Domy.

Stromy.

A také lidi vedle trati.

Komunity, které udržují vlastní tradice a jejichž obživa závisí především na místní řece, půdě nebo lese.

Do provozu našeho vlaku mohou být zapojeny méně.

Jeho cesta však může změnit i jejich život.

Dítě vidí krajinu, která je pro ně domovem.

A potom místo, kde začíná být poškozená.

Zeptá se dospělého:

„Proč to tam tak vypadá?“

Dospělý začne vysvětlovat.

Průmysl.

Ekonomiku.

Zaměstnanost.

Poptávku.

Růst.

Dítě poslouchá.

Potom se zeptá:

„A nemohli jste jet jinudy?“

Dospělý odpoví:

„Takové byly koleje.“

„A kdo je postavil?“

„Lidé před námi.“

„A proč jste je nezměnili?“

Tady už odpověď není tak jednoduchá.

Trať můžeme přestavovat.

Ale svět, kterým vede, má své podmínky.

Nezměníme gravitaci politickým rozhodnutím.

Nezrušíme potřebu vody.

Nemůžeme vytvořit pravidla, která by nás zbavila závislosti na životním prostředí.

Můžeme však změnit mnoho pravidel, která jsme vytvořili sami.

Ne vždy rychle.

Ne vždy snadno.

Ne bez nákladů.

A právě na tato pravidla se dítě ptá.

Ale možnost změny existuje.

Šachovnice

Představte si šachovou partii.

Hraju za černého.

Bílý je na tahu.

Čekám.

Ale nikdo netáhne.

Podívám se blíž.

Každá bílá figurka sleduje vlastní cíl.

Pěšec chce postoupit.

Jezdec hledá lepší pole.

Věž chce otevřený sloupec.

Dáma chce prostor.

Král chce bezpečí.

Každá figurka může mít z pohledu své úlohy dobrý důvod.

Ale kdo hraje celou partii?

Kdo rozhoduje o společném tahu?

A kdo odpovídá za to, aby po partii ještě existovala šachovnice?

To není tvrzení, že svět někdo tajně řídí.

Právě naopak.

Je to otázka, co se stane, když mnoho rozhodovacích center sleduje své vlastní cíle, ale nikdo nemá dostatečnou odpovědnost za společný výsledek.

Můžeme mít úspěšné firmy.

Bohaté státy.

Vlivné rodiny.

Mocné jednotlivce.

Výkonné technologie.

Silné instituce.

A přesto vytvářet problémy, které přesahují možnosti každého jednotlivého hráče.

Klimatická změna.

Úbytek některých přírodních zdrojů.

Nerovný přístup k základním službám.

Zranitelnost propojených systémů.

To všechno vyžaduje více než vítězství jedné figurky.

Vyžaduje schopnost chránit samotnou šachovnici.

Není třeba zastavit vlak

Možná si někdo myslí, že řešením je vlak zastavit.

Vrátit se do minulosti.

Zrušit technologie.

Odmítnout obchod.

Přestat vyrábět.

Ale to není moje otázka.

Lidé potřebují potraviny.

Léky.

Dopravu.

Bydlení.

Vzdělání.

Energii.

A technologie nám umožňují tyto potřeby zajišťovat způsoby, které si předchozí generace nedokázaly představit.

Nejde o návrat do světa bez strojů.

Jde o to, zda dokážeme změnit směr, aniž bychom ztratili to, co nám skutečně pomáhá.

Představte si, že vlak přijede k výhybce.

Není nutné jej rozebrat.

Není nutné vyhodit cestující.

Není nutné zničit lokomotivu.

Ale někdo musí zjistit, kam jednotlivé koleje vedou.

A někdo musí rozhodnout, zda pokračovat stejně, nebo změnit trasu.

Takové rozhodnutí nemůže být založeno pouze na tom, kdo má nejdražší jízdenku.

Musí počítat také s těmi, kteří sedí vzadu.

S těmi, kteří stojí.

S těmi, kteří jsou na střeše.

S lidmi vedle kolejí.

A s těmi, kteří se teprve narodí.

Dědictví bez jízdenky

Vraťme se k dítěti.

Ještě nemá vlastní peníze.

Nevlastní žádnou společnost.

Nevolilo žádnou vládu.

Nepodepsalo žádnou smlouvu.

Nerozhodovalo o výstavbě továrny.

Ani o tom, kolik vody se spotřebuje při výrobě.

A přesto už dnes existují rozhodnutí, která ovlivní jeho život.

Některá mu pomohou.

Díky předchozím generacím má přístup k medicíně, vzdělání a technologiím.

Jiná mu mohou zanechat dluhy, poškozené prostředí nebo systémy, které bude obtížné opravit.

Dítě tedy nedědí pouze majetek.

Dědí také pravidla.

A někdy i směr, kterým se společnost vydala dávno před jeho narozením.

To je důvod, proč se stále vracím ke stejné otázce.

Kdo zdědí náklady?

A kdo dostane možnost změnit pravidla?

Protože pokud o směru rozhodují pouze současní cestující, budoucí generace mohou dostat jízdenku na cestu, kterou si nikdy nevybraly.

Poslední pohled z okna

Vlak pokračuje.

Někteří lidé spí.

Jiní pracují.

Někdo sleduje obrazovku.

Někdo počítá peníze.

Někdo přemýšlí, jak se dostat do lepšího vozu.

A dítě se stále dívá z okna.

Neptá se, kdo je nejbohatší.

Neptá se, kdo má největší kupé.

Ani kdo vyhrál poslední spor.

Ptá se na cestu.

Protože pohodlné sedadlo má smysl jen tehdy, pokud vlak stále dokáže bezpečně pokračovat.

A úspěch jedné generace není úplný, pokud další generaci předá pouze náklady na opravu trati.

Možná jsme se naučili dokonale měnit lokomotivy.

Možná jsme vytvořili stále rychlejší vozy.

Možná jsme dokázali proměnit práci, obchod i komunikaci.

Ale jedna otázka zůstala téměř stejná.

Kam jedeme?

A kdo má právo rozhodnout, zda je to správný směr?

Otázka pro devatenáctý den

Sedmnáctý den jsme sledovali vlak, který zastavil v tunelu.

Dnes jsme se podívali na celý vlak.

Na cestující.

Na lidi vedle kolejí.

Na rozdílné možnosti, které člověk dostává už při narození.

Na pravidla, která jsme zdědili.

A na ta, která stále můžeme změnit.

Devatenáctý den vlak na chvíli opustíme.

Od pravidel, která jsme vytvořili, přejdeme k podmínkám, díky kterým vůbec můžeme žít.

A položíme si otázku, která se týká cestujících uvnitř i lidí vedle kolejí.

Než tam ale dojdeme, zůstává otázka dnešního dne:

Když jste dokázali změnit tolik věcí, proč jste nezměnili koleje?

⸻

Poznámka k zařazení

Tento text je součástí veřejného autorského seriálu BE HUMAN. Není normativní součástí technické architektury BE HUMAN CORE.

Vlak, jeho jednotlivé vozy, cestující na střeše, lidé vedle kolejí a šachová partie představují autorské metafory.

Text netvrdí, že svět řídí jediná osoba, instituce nebo tajná skupina. Popisuje možnost, že souběh rozhodnutí mnoha aktérů vytváří výsledky, za které není jednoduché určit společnou odpovědnost.

Tři způsoby cestování představují možné lidské postoje, nikoli pevné skupiny obyvatel nebo morální hodnocení podle majetku.

Kapitola rozlišuje fyzikální podmínky života, které nelze změnit politickým rozhodnutím, a společenská pravidla, která lidé vytvářejí a mohou je přehodnocovat.

Závěrečná otázka dítěte není tvrzením, že existovala jediná správná alternativa. Je výzvou k posouzení, zda jsme dostupné možnosti změny skutečně využili.

Zdroje a hranice výkladu

OECD: A Broken Social Elevator? How to Promote Social Mobility. 2018.

Publikace zkoumá sociální mobilitu v oblasti příjmů, vzdělání, povolání a zdraví. Poskytuje podklady k otázce, jak rodinné zázemí ovlivňuje životní možnosti a jaké překážky mohou bránit společenskému vzestupu.

V kapitole slouží jako odborný kontext k rozdílným výchozím podmínkám cestujících a k možnosti přesunout se do „lepšího vozu“. Neznamená to, že původ jednoznačně určuje osud každého člověka.

https://doi.org/10.1787/9789264301085-en

OECD: Divided We Stand: Why Inequality Keeps Rising. 2011.

Publikace analyzuje vývoj příjmové nerovnosti v zemích OECD a související změny na pracovním trhu, v domácnostech a v přerozdělování prostřednictvím daní a sociálních transferů.

Poskytuje kontext k rozdílným příjmům a životním podmínkám. Její závěry se vztahují k popsaným zemím a obdobím; nelze je automaticky přenášet na všechny společnosti ani používat jako aktuální statistiku.

https://doi.org/10.1787/9789264119536-en

World Inequality Lab: World Inequality Report 2022.

Zpráva přináší odhady rozdělení příjmů a majetku mezi zeměmi i uvnitř nich. Slouží jako podklad k rozlišení příjmů z práce, vlastnictví majetku a rozdílných ekonomických možností.

Příjem a majetek jsou odlišné veličiny. Souhrnné údaje nevypovídají samy o sobě o poctivosti, zásluhách ani morální hodnotě konkrétního člověka.

https://wir2022.wid.world/

World Bank: Poverty and Shared Prosperity 2022: Correcting Course. 2022.

Zpráva se zabývá vývojem chudoby a nerovnosti, dopady pandemie a možnostmi fiskální politiky podpořit obnovu a snižování chudoby.

Poskytuje kontext k rozdílným rezervám domácností a jejich schopnosti zvládat hospodářské otřesy. Údaje je třeba číst podle období, definic a metodiky použité v tomto vydání.

https://www.worldbank.org/en/publication/poverty-and-shared-prosperity

UNEP, International Resource Panel: Global Resources Outlook 2024.

Zpráva hodnotí využívání přírodních zdrojů, jeho environmentální dopady a rozdíly mezi skupinami zemí. Zabývá se také možnostmi změnit způsob výroby a spotřeby tak, aby se omezily jejich negativní následky.

V kapitole poskytuje odborný kontext k obrazu nákladů vznikajících uvnitř i vně vlaku. Nedokládá konkrétní smyšlený příběh komunity vedle trati.

https://www.unep.org/en/publications/report/global-resources-outlook-2024

Klimatická rizika, ekosystémy a rozdílná zranitelnost

IPCC: Climate Change 2022: Impacts, Adaptation and Vulnerability. Zejména Summary for Policymakers.

IPCC: Climate Change 2023: Synthesis Report. Zejména Summary for Policymakers.

Zprávy shrnují poznatky o klimatických dopadech a rizicích, rozdílné zranitelnosti lidí a ekosystémů a možnostech zmírňování změny klimatu a přizpůsobování jejím následkům.

Poskytují odborný kontext k závislosti obyvatel na prostředí, k nerovnoměrným následkům klimatické změny a k významu dnešních rozhodnutí pro budoucnost. Neurčují jedinou správnou podobu společenského uspořádání.

https://www.ipcc.ch/report/ar6/wg2/

https://report.ipcc.ch/ar6syr/

Hranice výkladu

Uvedené publikace poskytují odborný kontext k sociální mobilitě, nerovnosti, chudobě, využívání zdrojů a environmentálním rizikům. Neověřují vlak jako vědecký model společnosti ani nepotvrzují všechny autorské závěry kapitoly.

Výraz 1 + 1 = 3 je autorskou metaforou situace, kdy jednání dvou stran vytváří následky také pro třetí stranu. Nejde o matematickou rovnici ani o vyčíslení konkrétní škody.

Rozlišení mezi tržní cenou práce a jejím společenským významem zde otevírá hodnotovou otázku. Kapitola nestanovuje univerzální měřítko společenské užitečnosti jednotlivých povolání.

Otázky spravedlivého směru, odpovědnosti, účasti na rozhodování a podmínek předávaných dalším generacím představují autorské stanovisko. Z uvedených zdrojů nevyplývá, že existuje jediná správná cesta nebo že změna pravidel může proběhnout bez nákladů a střetu různých potřeb.