Článek
BE HUMAN — DEN DEVATENÁCTÝ
SKLEP
Jedna květina
Představte si, že vám dám květinu.
Je zdravá.
Má zelené listy.
Její kořeny drží v půdě.
Má dostatek vody.
A stojí u okna, kterým každé ráno přichází světlo a večer zase mizí.
Potom ji vezmu.
Odnesu do sklepa.
Postavím na stůl.
Zavřu dveře.
A zhasnu.
Každý den za ní přijdu.
Zkontroluji půdu.
Zaliji ji.
Možná jí přidám živiny.
Možná upravím teplotu.
Ale nikdy nerozsvítím.
Co se stane?
Květina může nějakou dobu přežívat ze zásob, které si vytvořila předtím. Některé rostliny vydrží ve tmě déle než jiné.
Ale běžná zelená rostlina závislá na fotosyntéze nemůže v úplné tmě, pouze s vodou a minerálními živinami, neomezeně pokračovat ve svém životě.
Samotná voda nestačí.
A teď se vás zeptám.
Myslíte si, že člověk je něco víc než rostlina?
Voda nestačí
Možná odpovíte, že člověk je jiný.
A budete mít pravdu.
Člověk nepotřebuje světlo k fotosyntéze. Energii získává z potravy.
Ale kolik z toho, co jíme, by mohlo vzniknout bez energie, kterou do potravních řetězců přivádí světlo?
Domy, oblečení, vytápění, léky a umělé osvětlení nám umožňují žít tam, kde bychom bez technologií nepřežili.
Ale díky těmto schopnostem jsme se nepřestali řídit podmínkami života.
Neptám se, zda je člověk biologicky stejný jako květina. Není.
Ptám se, zda nás naše odlišnost zbavuje závislosti na prostředí.
Květina potřebuje světlo, vodu, živiny, výměnu plynů a vhodnou teplotu.
Člověka s květinou spojuje právě to, že oba potřebují prostředí, které jim umožňuje žít.
Člověk potřebuje kyslík, vodu, potravu, vhodný tlak, přiměřenou teplotu a mnoho dalších podmínek.
Některé dokážeme zajistit uměle.
Ale nedokážeme je jednoduše prohlásit za nepotřebné.
Květinu můžeme přenést do sklepa.
Jednou možná dopravíme člověka na Mars.
Ale přemístit živý organismus ještě neznamená zajistit všechno, co umožňuje jeho život.
Nemusíme přenést celou Zemi, ale musíme zajistit funkce, bez kterých se neobejdeme.
Květinu nezachrání samotná dokonalost zalévání.
Voda nenahradí světlo.
A úspěch v jedné části systému nezaručuje fungování celku.
Život, který nevidíme
Podívejte se na vlastní ruku.
Vidíte kůži.
Možná už si pod ní představíte i vodu, která je součástí vašeho těla.
Nevidíte však všechna společenství mikroorganismů, která na ní žijí.
Podobně je tomu uvnitř našeho těla.
Ve střevech.
V ústech.
Na dalších místech.
Některé mikroorganismy nám pomáhají zpracovávat potravu. Jiné ovlivňují imunitní systém nebo vytvářejí látky, které naše tělo využívá.
Ne všechny jsou prospěšné.
Některé způsobují nemoci.
Podstatné je, že člověk není biologicky izolovaná bytost.
Mikroorganismy existovaly dávno před námi. Mnohé střídají generace rychleji než člověk, přizpůsobují se a proměňují podmínky dalšího života.
Při cestě mimo Zemi přenášíme i mikroorganismy svého těla. Změníme však stravu, kontakt s okolím a režim života.
Mikroorganismy můžeme uchovávat, pěstovat a rozmnožovat. Jejich počet nemusí nevyhnutelně klesat jen proto, že nepřilétají další ze Země.
Samotné množství však není jedinou otázkou.
Co když některé druhy převládnou, jiné zmizí a změní se funkce celého společenství?
A co když se to projeví až za dlouhou dobu?
Změna může být škodlivá, prospěšná i téměř bez následků. Možnost přizpůsobení však není zárukou potřebného výsledku.
Proto výzkumníci sledují mikroorganismy i na kosmických stanicích.
Tady už nemluvíme pouze o filtrech, nádržích a zásobách.
Mluvíme také o biologických vztazích.
Když se změní prostředí
Organismus v hluboké jeskyni může být závislý na podmínkách, které jinde nenajde. Některé druhy změnu přežijí, jiné ne.
Příroda nemá jedinou odpověď pro všechny.
Ani nižší gravitace sama neznamená, že mikroorganismům přestane správně fungovat kopírování DNA.
Přenést je a rozmnožit však nestačí.
Musíme sledovat jejich funkce a vztahy.
A rozpoznat změnu dříve, než překročí naši schopnost zasáhnout.
Koloběh, který jsme nepostavili
Představte si uzavřený prostor.
Uvnitř je voda.
Vzduch.
Minerály.
Mikroorganismy.
Rostliny.
A člověk.
Zavřeme dveře.
Žádné další zásoby dovnitř nepřineseme.
Dokáže takový systém pokračovat?
Nejdříve musíme říct, před čím jsme ho uzavřeli.
Před přísunem látek?
Nebo také před přísunem energie?
To není stejná otázka.
Vodu můžeme čistit a opakovaně používat. Živiny mohou procházet organismy a vracet se do prostředí. Mikroorganismy mohou rozkládat organickou hmotu a zpřístupňovat její složky dalšímu životu.
Ale koloběh látek není nevyčerpatelným zdrojem energie.
Systém potřebuje energii, kterou dokáže využít, a musí mít možnost odvádět vznikající teplo.
Některé organismy žijí bez slunečního světla a využívají chemickou energii.
Ani ony však nežijí bez energetického zdroje.
Na Zemi pohání velkou část života energie ze Slunce. Existují také jiné zdroje a jiné cesty, kterými energie vstupuje do živých systémů.
Voda obíhá.
Živiny se přeměňují.
Organismy se rodí a umírají.
Nový život využívá látky, které už byly součástí jiného života.
Země není neměnný ani bezchybný systém. Její historie obsahuje katastrofy a rozsáhlá vymírání.
Ale život zde pokračuje miliardy let.
My jsme do tohoto příběhu vstoupili velmi pozdě.
Někdo může namítnout, že jsme přece všichni z hvězdného prachu.
Mnohé prvky našeho těla skutečně vznikly dávno před Zemí, při dějích uvnitř hvězd a při dalších kosmických událostech.
Ale tím příběh našeho těla nekončí.
Vesmír poskytl materiál.
Země poskytla podmínky.
Voda, horniny, atmosféra, energie a živé organismy se zde po nesmírně dlouhou dobu vzájemně ovlivňovaly.
Život se měnil.
Přizpůsoboval se.
A zároveň proměňoval své prostředí.
Naše kosti.
Naše krev.
Naše buňky.
Mikroorganismy, se kterými žijeme.
To všechno patří k dlouhému pozemskému příběhu.
Můžeme odletět s hmotou, ze které je naše tělo složeno.
Ale samotný seznam prvků ještě není návodem, jak dlouhodobě udržet člověka naživu.
Mars
Představte si trvalé lidské osídlení Marsu.
Řídká atmosféra tvořená převážně oxidem uhličitým, nízký tlak, chlad a záření vyžadují chráněné obydlí. Gravitace dosahuje přibližně 38 procent zemské.
Marťanský sklep.
Experiment MOXIE už prokázal výrobu kyslíku z tamní atmosféry. Na kosmických stanicích fungují systémy obnovy vody a úpravy ovzduší. Výzkum regenerativní podpory života hledá další propojení techniky a biologie.
Jsou to skutečné kroky.
Ale jednotlivá zařízení ještě nejsou soběstačným lidským světem.
Dokážeme tam žít?
A dokážou tam žít také děti našich dětí?
To nejsou stejné otázky.
Dvě generace
První osadníci vyrostli na Zemi.
Představme si však dítě narozené na Marsu.
Jak by probíhalo těhotenství a porod?
Jak by se vyvíjely jeho kosti, nervový systém a imunita?
A dokázalo by samo vychovat další generaci?
To je myšlenkový scénář. Máme dílčí poznatky z výzkumu buněk, zvířat a dospělých lidí ve vesmíru, nikoli ověřený celý lidský životní cyklus v marťanských podmínkách.
Zpráva NASA z roku 2013 navrhovala vícegenerační výzkum hlodavců. Byl to plán, nikoli důkaz splnění všech milníků.
V experimentu Rodent Research-20, vyslaném roku 2023, se samice myší rozmnožovaly po návratu na Zemi. Mláďata se narodila; průběžné zprávy popisují i změny některých ukazatelů u potomků.
Rozmnožování po návratu není celý životní cyklus mimo Zemi.
Z dílčího úspěchu nemůžeme udělat odpověď na celý příběh.
Ani z nezodpovězené otázky důkaz, že je něco navždy nemožné.
Mezi slovy dokážeme tam doletět a dokážeme tam pokračovat jako lidstvo leží celé generace otázek.
Sklep s oknem
Vraťme se ke květině.
S vhodným pěstebním osvětlením a ostatními podmínkami může růst i bez přímého slunečního světla.
Vytvořili jsme jí technologické okno.
Nezměnili jsme její potřebu. Změnili jsme způsob, jakým ji naplňujeme.
A tady se vrací sedmnáctý den.
Výpadek.
Na Zemi může mít smrtelné následky. Samotné přerušení elektřiny však neodstraní okolní atmosféru.
Na Marsu by selhání podpory života mohlo podle povahy poruchy ohrozit všechny obyvatele velmi rychle.
Zálohy mohou pomoci.
I ony se opotřebovávají.
Kdo je opraví?
Čím?
A co když porucha překročí naši schopnost obnovy?
Technologické okno nestačí jednou otevřít.
Musíme je umět udržet otevřené.
Deset generací a dvě
Vraťme se na chvíli do historie.
V tomto seriálu počítáme jednu generaci jako orientačních pětadvacet let.
Je to autorské měřítko, nikoli přesná délka skutečných generací.
Přibližně tři sta tisíc let historie našeho druhu tak představuje asi dvanáct tisíc takových úseků.
Používání kamenných nástrojů má přitom mnohem starší historii než samotný Homo sapiens.
Po nesmírně dlouhou dobu se lidé a jejich předchůdci učili žít v pozemském prostředí.
Pozorovali.
Zkoušeli.
Chybovali.
Předávali zkušenosti.
A postupně měnili svět kolem sebe.
Průmyslový rozmach, počítaný přibližně od druhé poloviny osmnáctého století, zabírá v tomto měřítku asi deset generací.
A poslední zrychlení spojené s rozšířením osobních počítačů a digitálních sítí?
Pro tento příběh přibližně dvě.
Dvanáct tisíc.
Deset.
Dvě.
A dnes uvažujeme o systémech, které by měly umožnit pokračování lidského života po stovky nebo tisíce let mimo prostředí, ve kterém se náš druh vyvinul.
To neznamená, že nemáme plánovat vzdálenou budoucnost.
Znamená to, že bychom neměli zaměňovat rychlost technologického vývoje za úplné pochopení života.
Počítač můžeme zdokonalit během několika let.
Bezpečné pokračování lidských generací však neověříme pouze počítačovou simulací.
Potřebujeme poznání.
Experimenty.
Čas.
A schopnost rozpoznat, co zatím nevíme.
Kolik Země si vezmeme s sebou?
Pro dlouhý život mimo Zemi nestačí zásoby na cestu.
Je třeba nahrazovat ztracené látky, opravovat zařízení, vyrábět součástky a předávat znalosti.
Rozdíl mezi zásobovanou základnou a nezávislou civilizací spočívá v tom, co zvládne bez nezbytné pomoci ze Země.
Místní suroviny a vnější energii využívat může.
Takový vícegenerační lidský svět mimo naši planetu zatím nemáme ověřený.
Dvě zahrady
Představte si dvě zahrady. Jednu na Zemi, druhou na Marsu.
Obě mohou pěstovat rostliny.
Pozemská zahrada je součástí rozsáhlého planetárního prostředí. Marťanská musí technicky zajišťovat i podmínky, které první získává z okolí.
Ani pozemská zahrada není bez práce a rizika. Zahrada na základně zase může být v některých ohledech velmi účinná.
Při porovnání ale musíme počítat celý systém.
Nejen množství rajčat.
Také energii, materiál, údržbu, odpad a obnovu po poruše.
Tady se vrací desátý den.
Společný účet.
Spočítat dopravu a stavbu nestačí, pokud cenu dalšího fungování přenecháme budoucnosti.
Kdo ji ponese?
Záložní planeta
Osídlení dalších planet by mohlo rozdělit některá rizika. Katastrofa na jednom místě by nemusela znamenat konec všech.
Ale pouze pokud ostatní populace dokážou pokračovat nezávisle.
Základna odkázaná na nezbytné dodávky ze Země při jejich dlouhodobém zániku takovou zálohou není.
Vedle technických a biologických otázek stojí také společenské.
Kdo by mohl odletět?
Kdo by zaplatil stavbu?
Kdo by vlastnil základní systémy?
A jaká práva by měl člověk, který by nemohl zaplatit?
Představte si základnu, kde zařízení zajišťující život vlastní jediná společnost.
Obyvatel by závisel na jejich technickém stavu i na pravidlech vlastníka.
A tím se vrací čtrnáctý den.
Kdo drží klíč?
Kontrola nad přístupem ke vzduchu není obyčejnou kontrolou nad výrobkem.
Technický návrh proto musí doprovázet pravidla bránící svévolnému odebrání životních podmínek.
Nová planeta, stará pravidla
Představme si, že lidé překážky jednou překonají.
Na Marsu stojí město.
Má školy, nemocnice a výrobní zařízení.
Rodí se v něm děti.
Ale někteří vlastní téměř všechno.
Jiní pracují, aby získali přístup k základním potřebám.
Náklady se přesouvají na budoucí generace a o společných zdrojích rozhoduje několik lidí.
Změnili jsme planetu.
Technologie.
Prostředí.
Ale změnili jsme také pravidla, která určují, kdo získává výhody a kdo nese náklady?
Stejné problémy mohou být v prostředí bez volně dýchatelného vzduchu ještě nebezpečnější.
Nová planeta automaticky neznamená novou civilizaci.
Může znamenat starou civilizaci v novém prostředí.
Je Země jen mrtvá skála?
Desátý den jsem vám položil otázku.
Co když je Země jen kus mrtvé skály?
Slíbil jsem, že se k ní devatenáctý den vrátíme.
Tak jsme tady.
Biblický obraz mluví o člověku vytvořeném z prachu země.
Věda popisuje evoluci života a hmotu, ze které se skládají naše těla.
Jsou to odlišné způsoby vyprávění. Náboženský obraz není vědeckým vysvětlením.
Ale podívejme se na samotnou hmotu.
Vodu.
Uhlík.
Kyslík.
Vápník.
Železo.
Přijímáme je z okolního světa.
Využíváme.
A vracíme zpět.
Nejsme něco, co bylo na Zemi pouze položeno.
Jsme výsledkem vývoje života na této planetě.
Podívejte se na své ruce.
Na svůj dech.
Na vodu, kterou pijete.
Na potravu, kterou jíte.
Země není pouze pod vašima nohama.
Země je také ve vás.
Znamená to, že planeta má vědomí?
To netvrdím.
Znamená to, že je jedním organismem podle biologické definice?
Ani to netvrdím.
Vidím však horniny, vodu, atmosféru, proudění energie a nespočet organismů ve vzájemných vztazích.
Žádná z těchto částí sama nezajišťuje všechno, co umožňuje náš život.
Moje jedničky.
Jedna vedle druhé.
A dohromady celek, jehož možnosti vznikají také z jejich vztahů.
Ne jako matematická rovnice.
Jako obraz vzájemné závislosti.
Když jednu část přeneseme jinam, nemusíme s ní přenést všechno, co potřebuje.
A když jednu část zničíme, nemusíme okamžitě vidět, co se změní v dalších.
Proto je pro mě Země živá.
Ne jako člověk.
Ne jako zvíře.
Jako planeta, jejíž propojené systémy nesou život.
Samotná závislost organismu na hornině samozřejmě neznamená, že je hornina živá.
Ale označit celou Zemi za pouhou mrtvou skálu znamená v tomto obrazu přehlédnout právě to, co z ní dělá náš domov.
Vztahy.
Koloběhy.
Podmínky, ve kterých můžeme pokračovat.
A pokud je tak snadno nahraditelná, kde je druhý nezávislý lidský svět, který už tyto funkce dlouhodobě plní?
Co znamená zůstat člověkem?
Možná jednou budeme cestovat mnohem dál než na Mars.
Možná budeme stavět rozsáhlé stanice.
Možná najdeme způsoby života, které si dnes neumíme představit.
Nevím.
Ale jedna otázka by nás měla doprovázet.
Co znamená zůstat člověkem?
Neptám se, zda budou naši potomci vypadat úplně stejně jako my.
Ptám se, zda si zachovají schopnost chápat vlastní závislosti.
Zda budou rozlišovat mezi technickou možností a odpovědností.
Zda budou chránit také život, který nepřináší okamžitý ekonomický užitek.
A zda dokážou přiznat, že schopnost něco postavit neodstraňuje následky jeho používání.
Vesmírný výzkum může mít smysl.
Může zlepšovat hospodaření s vodou, energií a materiály.
Může nám pomoci pochopit vlastní biologii.
A možná nám jednou umožní bezpečně žít i jinde.
Ale možnost výpravy ještě není příslibem nového domova.
Můžeme odletět.
Otázkou zůstává, zda tam dokážeme pokračovat.
A proč bychom měli péči o svět, který život našich dětí už umožňuje, považovat za méně důležitou než příslib světa, jehož obyvatelnost teprve musíme vytvořit a ověřit?
Květina a člověk
Vraťme se do sklepa.
Květina stojí na stole.
Půda je vlhká.
Teplota je správná.
Ale světlo stále nesvítí.
Člověk, který ji tam zavřel, může být nejbohatším člověkem na světě.
Může vlastnit tisíc společností.
Nejlepší počítače.
Nejmodernější roboty.
A nejrychlejší raketu.
Ale jeho bohatství samo o sobě podmínky života nezmění.
Může koupit osvětlení.
Postavit nový systém.
Najmout odborníky.
Pokaždé však musí udělat totéž.
Zajistit, co rostlina skutečně potřebuje.
A teď si představte, že místo květiny sedí ve sklepě člověk.
Dáme mu vodu.
Potravu.
Vzduch.
Teplo.
Zajistíme vhodné osvětlení a další podmínky pro jeho zdraví.
Může žít.
Ale tím ještě neodpovíme na všechny otázky lidského života.
Co jeho vztahy?
Možnost učit se?
Rozhodovat o sobě?
Rozumět prostředí, ve kterém žije?
Co jeho děti?
A děti jeho dětí?
Budou mít možnost ovlivňovat vlastní život, nebo budou odkázány pouze na rozhodnutí někoho, kdo drží klíč od dveří?
Přežití je základ.
Ale samo o sobě není úplnou odpovědí na otázku, jak chceme žít.
Poslední dítě
Představte si dítě.
Ne na Marsu.
Ne ve vesmírné lodi.
Na Zemi.
Sedí před květinou, kterou jsme odnesli do sklepa.
Dívá se na její listy.
Na půdu.
Na zavřené dveře.
A ptá se:
„Proč jste ji sem dali?“
Odpovíme:
„Chtěli jsme zjistit, jestli dokáže žít bez světla.“
Dítě chvíli mlčí.
Potom se zeptá:
„A proč jste jí to světlo vzali?“
Tady se otázka mění.
Už nejde pouze o to, zda dokážeme určitou podmínku života zajistit jiným způsobem.
Jde také o to, proč jsme vytvořili prostředí, ve kterém ji musíme nahrazovat.
Někdy máme dobrý důvod.
Výzkum.
Lékařství.
Ochranu před nebezpečím.
Možnost poznávat.
Ale jindy vytváříme závislosti, které nejsou nezbytné.
A potom vynakládáme stále více prostředků na řešení problémů, které jsme sami pomohli vytvořit.
Dítě se podívá na dveře.
Nesnaží se vypočítat cenu zámku.
Nepřemýšlí, kdo sklep vlastní.
Ani kdo dostane zaplaceno za jeho údržbu.
Přemýšlí, jak se dostat ven.
Devatenáct dnů
První den jsme sledovali autoritu.
Druhý den nástroj.
Třetí den slovo.
Čtvrtý den půdu a budoucí úrodu.
Pátý den instituce.
Šestý den síť.
Sedmý den dítě na šachovnici.
Potom jsme se vrátili k životu, který mohl skončit dříve, než jsem se naučil mluvit.
Podívali jsme se na vlak, v němž snadno zaměníme vyšší rychlost za lepší směr.
Na společný účet.
Na vodu.
Na pozornost.
Na cenu moci.
Na staré a nové elity.
Na práci bez pracovníka.
Na dlouhou budoucnost.
Na výpadek.
A na vlak, ve kterém hledáme lepší místo, aniž bychom se vždy ptali na směr.
Dnes jsme přišli do sklepa.
Ke květině.
K něčemu tak obyčejnému, že to může pochopit i dítě.
Nemusíme znát všechny rovnice vesmíru, abychom pochopili, že živý organismus potřebuje podmínky pro život.
A nemusíme vědět, jak bude vypadat civilizace za tisíc let, abychom se začali ptát, co jí dnes předáváme.
Nedokážu vám říct, jak skončí příběh lidstva.
Dílčí pokusy s rozmnožováním a vývojem savců mimo Zemi už proběhly. V podkladech této kapitoly však není doložen celý vícegenerační cyklus: aby se například myši ve vesmíru počaly, narodily, dospěly a samy přivedly na svět další generaci, která tam projde stejnou cestou.
Nevím, zda jednou budeme žít na dalších planetách.
Nevím, zda se nám podaří změnit ekonomická pravidla.
Ani zda budou naše technologie dostatečně odolné.
Ale otázka budoucnosti nezačíná až ve chvíli, kdy postavíme další raketu.
Začíná tím, co uděláme se světem, který už máme.
A co z něj ponecháme těm, kteří přijdou po nás.
Dítě stálo před šachovnicí.
Dívalo se na pravidla hry, kterou nevymyslelo.
Potom jsme nastoupili do vlaku.
Každý hledal své místo.
Někteří chtěli sedět vpředu.
Jiní rozhodovali o tom, kdo smí nastoupit.
Ale málokdo se ptal, kam vlak jede.
A dnes stojí dítě před dveřmi sklepa.
Už se neptá, kdo vyhrál na šachovnici.
Ani kdo dostal nejlepší místo ve vlaku.
Ptá se, proč jsme zavřeli dveře před světlem.
A přemýšlí, jak se dostat ven.
Není to o mně.
Je to o tvých dětech.
A jejich dětech.
────────────────────
Poznámka k zařazení
Text patří do veřejného autorského seriálu BE HUMAN. Není normativní součástí technické architektury BE HUMAN CORE.
Sklep, květina, dítě a osídlení Marsu jsou autorské obrazy a myšlenkové scénáře. Závěr zůstává otevřený.
Kapitola rozlišuje potřeby různých organismů, koloběh látek a tok energie. Život bez slunečního světla neznamená život bez energetického zdroje.
Úvahy o mikrobiomu a dalších generacích mimo Zemi jsou výzkumné otázky, nikoli důkaz nevyhnutelného selhání. Mikrogravitace na oběžné dráze není totéž jako částečná gravitace Marsu.
Soběstačnost připouští místní zdroje a vnější energii; znamená nezávislost na nezbytných dodávkách ze Země.
„Živá Země“ označuje propojené systémy nesoucí život, nikoli vědomí planety nebo jediný organismus. Generace po 25 letech jsou vypravěčská pomůcka.
Faktografické podklady
1. NASA — Mars Fact Sheet; Mars Facts.
Gravitace, tlak, atmosféra a teploty Marsu.
https://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/factsheet/marsfact.html
https://science.nasa.gov/mars/facts/
2. NASA — Space Biology Program.
Výzkum organismů v kosmickém prostředí; dílčí experimenty neověřují celý lidský životní cyklus na Marsu.
https://science.nasa.gov/biological-physical/programs/space-biology/
3. NASA — Study of the Impact of Long-Term Space Travel on the Astronaut’s Microbiome.
Výzkum změn mikrobiomu a souvislostí se zdravím astronautů.
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2016/05/Experiment_Summary_Human_Microbiome.pdf
4. NASA — Environmental Control and Life Support Systems (ECLSS).
Obnova vody, úprava ovzduší a výroba kyslíku; nikoli doklad úplné soběstačnosti osídlení.
https://www.nasa.gov/reference/environmental-control-and-life-support-systems-eclss/
5. MELiSSA Foundation — Scientific Concept.
Program ESA pro výzkum regenerativní podpory života a propojení biologických a technických procesů.
https://melissafoundation.org/the-melissa-program/scientific-concept/
6. NASA — NASA’s Oxygen-Generating Experiment MOXIE Completes Mars Mission.
Výroba kyslíku z marťanské atmosféry jako technologická demonstrace.
https://www.nasa.gov/solar-system/nasas-oxygen-generating-experiment-moxie-completes-mars-mission/
7. NASA Ames — Rodent Mark III Habitat Workshop Final Report (2013).
Plán výzkumu úplného životního cyklu a více generací hlodavců, nikoli zpráva o dosažení všech milníků.
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2015/03/mark3_v1.14_signed_rotated.pdf
8. NASA — Rodent Research-20; NASA Task Book, FY2025 a FY2026.
Rozmnožování myší po návratu na Zemi a sledování potomků. Zprávy uvádějí narození vrhů i změny některých ukazatelů; neověřují celý vícegenerační cyklus ve vesmíru. Jde o průběžné projektové zprávy.
https://science.nasa.gov/biological-physical/investigations/rr-20/
https://taskbook.nasaprs.com/tbp/index.cfm?TASKID=026F15953203D810FBB332BC1FDA66B7&action=public_query_taskbook_content
9. Smithsonian Institution — Homo sapiens.
Přibližně 300 000 let historie našeho druhu.
https://humanorigins.si.edu/evidence/human-fossils/species/homo-sapiens
10. NOAA Ocean Exploration — Chemosynthesis Fact Sheet.
Rozdíl mezi využíváním světelné a chemické energie v živých systémech.
https://oceanexplorer.noaa.gov/wp-content/uploads/2023/02/chemosynthesis-fact-sheet.pdf
Historická souvislost k obrazu
Jáchym z Fiore (přibližně 1135–1202) rozlišoval věk Otce, Syna a budoucí věk Ducha svatého. Jeho „věčné evangelium“ znamenalo hlubší porozumění písmům. Až Gerard z Borgo San Donnino roku 1254 vyložil Jáchymovy spisy jako nové evangelium překonávající Starý i Nový zákon.
„Testament číslo 3?“ na obraze BE HUMAN je výzvou k dialogu mezi vírami. „Jeden jazyk“ znamená schopnost porozumět si přes rozdílná slova, symboly a tradice. Nejde o prohlášení nového zjevení ani o tvrzení, že všechna náboženství učí totéž.
Zdroj: Marsh’s Library, Joachim of Fiore and ‚Joachitism‘ from Stephen Hero to Finnegans Wake, s. 1–2.
https://web.marshlibrary.ie/digi2/files/original/0053fe67d2c5cad00af621b8628cd5ce.pdf
