Článek
BE HUMAN — DEN ŠESTNÁCTÝ
DLOUHÁ BUDOUCNOST
Hodiny, které nevidíme
Představte si, že vám někdo daruje hodiny.
Nemají ručičky.
Nemají ciferník.
Nevíte, kdy začaly měřit čas, ani kdy se zastaví.
Ale víte, že běží.
Každé ráno se probudíte.
Otevřete kohoutek.
Rozsvítíte světlo.
Sníte snídani.
Vyjdete z domu.
Všechno vypadá stejně jako včera.
A protože se nic zásadního nezměnilo během jediného dne, snadno získáte pocit, že se nic zásadního nemění vůbec.
Jenže planeta neměří čas podle lidského kalendáře.
Řeky mění svá koryta.
Hory vznikají a erodují.
Kontinenty se pohybují.
Ledovce rostou a ustupují.
Druhy vznikají a zanikají.
A hvězda, která nám každé ráno přináší světlo, také prochází vlastním vývojem.
Patnáctý den jsme sledovali továrnu, ve které může stroj převzít lidskou práci.
Dnes se podíváme na něco, co žádná továrna nedokáže zastavit.
Na čas.
A na rozdíl mezi budoucností, kterou můžeme ovlivnit, a budoucností, kterou můžeme pouze pochopit a připravit se na ni.
Jeden lidský život
Člověk se narodí.
Dostane jméno.
Naučí se chodit.
Mluvit.
Přemýšlet.
Začne pracovat.
Možná založí rodinu.
Možná vychová děti.
A jednoho dne odejde.
Některé jeho činy však zůstanou.
Zasadí strom, pod kterým si jednou sedne někdo, koho nikdy nepotkal.
Postaví dům, ve kterém budou bydlet další generace.
Napíše knihu, kterou si někdo přečte po jeho smrti.
Nebo rozhodne o stavbě, jejíž náklady se budou splácet ještě dlouho poté, co jeho jméno zmizí z veřejného života.
Tady se vrací otázka z třináctého dne.
Kdo zdědí následky rozhodnutí?
Lidský život má své hranice.
Ale důsledky lidského jednání se těmito hranicemi řídit nemusí.
Představte si dítě narozené v roce 2026.
V roce 2068 mu bude čtyřicet dva let.
Nevím, kde bude žít.
Nevím, jaké technologie bude používat.
Nevím, jaká pravidla budou řídit jeho svět.
A nevím, kolik mikroplastových částic bude do té doby procházet jeho tělem a kolik se jich v něm může hromadit.
Už v roce 2020 vědci doložili přítomnost mikroplastů v lidské placentě.
O tři roky později přinesl vědecký tým z Ostravy první důkazy o současné přítomnosti mikroplastů a plastových přísad v lidské plodové vodě i placentě.
Známe jejich přítomnost.
Ale stále neznáme všechny důsledky dlouhodobého působení těchto částic na lidský organismus.
To dítě si nevybralo dobu, do které se narodilo.
Ani materiály, které jsme před jeho narozením vypustili do prostředí.
A přesto může nést jejich následky déle než lidé, kteří o jejich používání rozhodovali.
Ale jeho děti, vnuci nebo další potomci mohou stále žít ve světě, jehož základní pravidla jsme pomáhali vytvářet dnes.
A teď si představte, že některá naše rozhodnutí budou mít následky nikoli sto, ale tisíc let.
Jakou hodnotu má potom politický plán na čtyři roky?
Jakou hodnotu má hospodářský plán na deset let?
A jakou hodnotu má zisk, který vznikne dnes, pokud jeho náklady budou přetrvávat po mnoho generací?
Neříkám, že krátkodobé plánování nemá smysl.
Člověk potřebuje vědět, co bude jíst zítra.
Ale civilizace potřebuje také vědět, zda její dnešní způsob života neomezuje možnosti těch, kteří přijdou po ní.
Čtyři a půl miliardy let
Země vznikla přibližně před 4,54 miliardy let.
Zkusme si to číslo představit.
4 540 000 000.
Lidská civilizace, jak ji dnes známe, zabírá jen nepatrný úsek tohoto času.
Písmo.
Města.
Státy.
Průmysl.
Elektřina.
Internet.
Umělá inteligence.
To všechno přišlo až na samém konci dlouhého příběhu.
Když se podíváme na lidskou historii, můžeme získat pocit, že se svět mění stále rychleji.
A v mnoha oblastech lidské činnosti je to pravda.
Ale geologické procesy se neřídí rychlostí našich technologií.
Kontinenty se pohybují, i když o nich nepíšeme zprávy.
Mořské dno se mění, i když na něm nestavíme žádné město.
A Země pokračuje ve svém vývoji bez ohledu na to, kdo právě vyhrál volby, kdo vlastní největší společnost nebo která technologie či produkt se prodává nejlépe.
To neznamená, že jsme bezvýznamní.
Znamená to, že nejsme jediným měřítkem času.
Planeta, která se mění
Když říkáme, že musíme zachránit planetu, používáme zkratku.
Země jako fyzikální těleso přežila události, které by dnešní lidská civilizace pravděpodobně nedokázala zvládnout.
Zažila obrovské vulkanické změny.
Dlouhá období zalednění.
Proměny atmosféry.
Velká vymírání.
Dopady kosmických těles.
Planeta pokračovala.
Ale život na jejím povrchu se měnil.
Některé druhy přežily.
Jiné zmizely.
Proto bych otázku neformuloval pouze jako záchranu Země.
Ptal bych se přesněji.
Jak zachovat podmínky, ve kterých mohou lidé a ostatní živé organismy pokračovat v životě?
To je jiná otázka.
Země nepotřebuje naše povolení, aby se změnila.
My však potřebujeme určité podmínky, abychom na ní mohli žít.
Tekutou vodu.
Vhodné teploty.
Fungující ekosystémy.
Úrodnou půdu.
Atmosféru, ve které můžeme dýchat.
A dostatečně stabilní prostředí pro potraviny, sídla a infrastrukturu.
Nejsme odděleni od přírody.
Jsme její součástí.
A naše technologie tuto skutečnost nezrušily.
Pouze nám umožnily některé její hranice dočasně posunout.
Změna, kterou vytváříme sami
Je důležité rozlišovat dvě věci.
Země se měnila dávno před vznikem člověka.
A současné globální oteplování je způsobeno především lidskou činností.
To nejsou protichůdná tvrzení.
Obě mohou být pravdivá současně.
Přírodní změny klimatu existují.
Ale vědecké poznatky ukazují, že současné oteplování atmosféry, oceánů a pevniny je důsledkem lidských emisí skleníkových plynů.
Některé jeho dopady už pozorujeme.
Změny teplot.
Ústup ledu.
Růst hladiny moří.
Změny v extrémních projevech počasí.
Dopady na vodu, zemědělství, zdraví a ekosystémy.
Neznamená to, že každý požár, každá povodeň nebo každé sucho vznikly výhradně kvůli klimatické změně.
Jednotlivé události mají více příčin.
Ale změna klimatu může měnit jejich pravděpodobnost, intenzitu nebo následky.
A tady se dostáváme k důležitému rozdílu mezi geologickým a lidským časem.
Pohyb kontinentů nezastavíme politickým rozhodnutím.
Vývoj Slunce také ne.
Ale množství skleníkových plynů, které vypustíme během příštích desetiletí, ovlivnit můžeme.
A tím můžeme ovlivnit také rozsah budoucích rizik.
To je odpovědnost, kterou nelze odložit s vysvětlením, že planeta se přece měnila vždycky.
Další Yucatán
Před přibližně 66 miliony let dopadlo do oblasti dnešního poloostrova Yucatán velké kosmické těleso.
Vznikl impaktní kráter Chicxulub.
Dopad patřil mezi hlavní příčiny katastrofických změn prostředí spojených s vymíráním na konci křídy.
Zmizeli neptačí dinosauři a mnoho dalších organismů.
Země však nezmizela.
Život také nezmizel úplně.
Pokračoval jinými cestami.
Zkusme si představit dnešní civilizaci.
Máme družice.
Observatoře.
Počítače.
Mezinárodní vědecké instituce.
Dokážeme sledovat některá nebezpečná kosmická tělesa a vyvíjíme způsoby, jak případně změnit jejich dráhu.
To je skutečný pokrok.
Ale neznamená to, že máme zaručenou ochranu před každým možným dopadem.
A už vůbec to neznamená, že víme, kdy přijde další událost srovnatelná s Chicxulubem.
Když říkám „další Yucatán“, nemluvím o předpovědi.
Mluvím o připomínce, že některá rizika vznikají mimo naše ekonomické a politické systémy.
Nedá se jim zabránit tím, že změníme majitele továrny.
Ani tím, že vytvoříme další aplikaci.
Můžeme je zkoumat.
Sledovat.
Připravovat se.
A spolupracovat.
Právě spolupráce může rozhodnout, zda se vědecké poznání promění ve skutečnou ochranu.
Slunce také nemá smlouvu
A teď posuňme čas ještě dál.
O miliony let.
O stovky milionů let.
O miliardy let.
Slunce není neměnná žárovka nad našimi hlavami.
Je to hvězda, která se vyvíjí.
Postupně mění svůj energetický výkon.
Ve velmi vzdálené budoucnosti se podmínky na Zemi stanou pro život, jak jej známe, stále obtížnějšími.
Přibližně za pět miliard let začne Slunce vstupovat do závěrečných fází svého vývoje a promění se v rudého obra.
Země může být v této fázi pohlcena jeho rozpínajícími se vnějšími vrstvami.
Ale podmínky na jejím povrchu se mohou stát neobyvatelnými už mnohem dříve.
To nejsou události příštího století.
Ani příštího tisíciletí.
Jsou to astronomická časová měřítka.
Proč o nich tedy mluvím?
Protože ukazují hranici našeho myšlení.
Můžeme plánovat příští rok.
Příští generaci.
Příští století.
A zároveň víme, že žádná dnešní podoba Země nebude trvat navždy.
To neznamená, že je zbytečné chránit životní prostředí.
Právě naopak.
Pokud víme, že podmínky života jsou vzácné a proměnlivé, měli bychom s nimi zacházet odpovědně v čase, který skutečně můžeme ovlivnit.
Sto let a miliarda let
Představte si dvě zprávy.
První říká:
„V příštích desetiletích se může zvýšit riziko záplav v oblasti, kde žijete.“
Druhá říká:
„Za miliardy let se Země stane neobyvatelnou.“
Obě mohou vycházet z vědeckého poznání.
Ale nevyžadují stejnou reakci.
V prvním případě můžeme rozhodovat o výstavbě, ochraně území, vodním hospodářství a emisích.
Ve druhém případě mluvíme o budoucnosti, pro kterou dnes nemáme konkrétní společenský ani technický plán.
Bylo by chybou tato dvě časová měřítka smíchat.
Stejně tak by bylo chybou tvrdit, že protože jednou nastane vzdálený astronomický konec obyvatelnosti Země, nemusíme řešit současné problémy.
To by bylo podobné, jako kdyby člověk odmítl opravit střechu svého domu jen proto, že žádný dům nevydrží věčně.
Čas není omluva pro nečinnost.
Je to důvod správně rozlišovat priority.
Dvoje hodiny
Představte si dvoje hodiny.
První měří čas našeho rozhodnutí.
Druhé čas jeho následků.
Na prvních uplyne několik minut.
Porada skončí.
Smlouva je podepsaná.
Rozhodnutí platí.
Druhé hodiny se teprve rozběhnou.
Představte si krajinu, do které zasáhneme.
Můžeme změnit způsob jejího využívání během několika měsíců.
Ale jak dlouho bude trvat obnova půdy?
Vody?
Vztahů mezi organismy?
To záleží na místě, rozsahu zásahu i na tom, co jsme poškodili.
Někde může náprava postupovat rychle.
Jinde může přesáhnout lidský život.
A něco nemusíme dokázat vrátit do původní podoby vůbec.
Čas rozhodování skončil.
Na dokumentu je datum.
Druhé hodiny běží dál.
Les pro člověka, kterého nepotkáme
Představte si, že dnes zasadíte strom.
Zalijete ho.
Ochráníte.
Budete sledovat, zda roste.
Jednou může poskytnout stín člověku, kterého nikdy nepotkáte.
To je jednoduchý obraz dlouhé budoucnosti.
Uděláte něco dnes.
Část výsledku dostane někdo jiný.
Ale stejným způsobem lze předat také škodu.
Člověk, který přijde po nás, může zdědit strom.
Nebo místo, kde strom mohl růst.
Může zdědit znalost, jak o krajinu pečovat.
Nebo povinnost zjistit, proč už nefunguje tak jako dřív.
Zasadit nový strom navíc neznamená okamžitě obnovit všechno, co poskytoval celý les.
Počet sazenic je údaj o začátku práce.
Není konečným důkazem jejího výsledku.
Desátý den jsme otevřeli společný účet.
Dnes k němu přidáváme dobu splatnosti.
A zjišťujeme, že některé účty budou otevřené déle než život jejich původních majitelů.
Kdo převezme péči?
Představte si projekt, který potřebuje dlouhodobý dohled.
Dnes má vlastníka.
Rozpočet.
Dokumentaci.
Lidi, kteří vědí, co se musí dělat.
Za třicet let může mít jiného vlastníka.
Za šedesát jiný účel.
Za sto let mohou být původní odborníci dávno pryč.
Kdo převezme jejich znalosti?
Kdo pozná, co se musí dál sledovat?
Kdo zajistí prostředky?
A kdo ponese odpovědnost, pokud původní společnost už nebude existovat?
Nestačí napsat, že péče bude pokračovat.
Musíme vytvořit podmínky, aby ji někdo mohl skutečně převzít.
Budoucnost není prázdné místo, do kterého lze odložit povinnost.
Budou v ní žít lidé.
Se svými potřebami.
Se svými problémy.
A s časem, který budou chtít věnovat také něčemu jinému než opravě našich rozhodnutí.
Co ještě půjde změnit?
Při rozhodování se často ptáme, zda něco dokážeme.
Potom kolik to bude stát.
Ale měli bychom přidat další otázku.
Co když se ukáže, že jsme se mýlili?
Půjde rozhodnutí opravit?
Půjde zařízení rozebrat?
Půjde materiál znovu použít?
Půjde obnovit poškozené prostředí?
A dostane příští generace skutečnou možnost zvolit jinou cestu?
Nemůžeme předat svět bez následků.
Každý život nějaké zanechává.
Můžeme však rozlišovat mezi dědictvím, se kterým lze dál pracovat, a závazkem, který budoucím lidem vezme většinu možností.
Dlouhá odpovědnost proto není pouze schopnost něco udržet.
Je také schopnost ponechat cestu k opravě.
Dítě a kalendář
Představte si dítě, které otevře učebnici dějepisu.
Čte o říších, které vznikly a zanikly.
O městech, která kdysi ovládala obchod.
O králích, kteří věřili, že jejich moc bude trvat navždy.
O technologiích, které změnily svět.
A o civilizacích, které si nedokázaly představit, že jejich způsob života jednou skončí.
Potom otevře učebnici přírodopisu.
Dozví se, že Země existovala miliardy let před námi.
Že život přežil obrovské změny.
Že žádný druh nemá zaručené věčné místo.
A že Slunce také nebude svítit navždy ve své dnešní podobě.
Nakonec se podívá na naši dobu.
Na množství věcí, které dokážeme vyrobit.
Na množství informací, které máme.
Na rychlost, s jakou dokážeme komunikovat.
A může se zeptat:
„Když jste věděli, že následky mohou trvat déle než váš život, komu jste předali odpovědnost za jejich nápravu?“
Možná mu odpovíme, že jsme měli jiné starosti.
Ekonomický růst.
Soutěž.
Politické spory.
Nové výrobky.
Nové technologie.
Ale dítě se může zeptat znovu.
„A nebylo právě tohle součástí problému?“
Dlouhá budoucnost není proroctví
Neznám datum konce lidské civilizace.
Nevím, zda lidé budou jednou žít také mimo Zemi.
Nevím, jaké technologie budou existovat za tisíc let.
A nevím, jak bude vypadat společnost za sto generací.
Nikdo dnes nemůže tyto věci popsat s jistotou.
Ale některé skutečnosti známe.
Země se mění.
Slunce se vyvíjí.
Lidská činnost ovlivňuje klima.
Složité systémy mohou selhávat.
A rozhodnutí jedné generace mohou vytvářet následky pro další.
To stačí k tomu, abychom se začali ptát na odpovědnost.
Ne na nesmrtelnost.
Ne na dokonalou předpověď budoucnosti.
Na schopnost předat dál svět, který bude možné používat, opravovat a měnit.
Protože žádná generace nedostala Zemi do vlastnictví na věčnost.
Dostala pouze čas, během kterého na ní může žít.
A během tohoto času může něco vytvořit.
Nebo něco poškodit.
Může předat znalosti.
Nebo dluhy.
Může rozhodnout o projektu a počítat pouze s dobou vlastního působení.
Nebo připravit podmínky, aby další lidé mohli převzít péči, rozpoznat chybu a změnit postup.
Jak dlouho trvá naše rozhodnutí — a kolik života budou jeho následkům muset věnovat ti, kteří přijdou po nás?
Otázka pro sedmnáctý den
Patnáctý den jsme sledovali stroje, které mohou převzít lidskou práci.
Dnes jsme se podívali na čas, který přesahuje lidský život.
Na planetu, která se mění.
Na rizika, která můžeme ovlivnit.
A na ta, která můžeme pouze zkoumat a připravovat se na ně.
Také na následky, které mohou trvat déle než rozhodnutí i život člověka, který je učinil.
A na odpovědnost, kterou musí mít možnost někdo převzít.
Sedmnáctý den se vrátíme do jediného okamžiku.
Do chvíle, kdy přestane fungovat spojení.
Kdy zůstane zboží ve skladech, peníze na účtech a informace v systémech — ale člověk se k nim nemusí dostat.
Protože budoucnost nemusí být ohrožena jen tím, co přijde za milion let.
Někdy stačí několik hodin.
⸻
Poznámka k zařazení
Tento text je součástí veřejného autorského seriálu BE HUMAN. Není součástí normativní technické architektury BE HUMAN CORE.
Kapitola rozlišuje čtyři časová měřítka: lidské generace, současnou antropogenní klimatickou změnu, geologické dějiny a vzdálený astronomický vývoj.
Scény s dítětem, hodinami, zásahem do krajiny a předáváním dlouhodobé péče jsou myšlenkové scénáře, nikoli doložené události nebo předpovědi. Doba obnovy závisí na konkrétním prostředí a povaze zásahu; kapitola nestanovuje univerzální lhůtu ani nezaručuje návrat do původního stavu.
Výraz „další Yucatán“ označuje historickou analogii s impaktem Chicxulub. Nepředstavuje tvrzení o blížící se srážce.
Zdroje a hranice výkladu
1. Stáří Země
U.S. Geological Survey: Geologic Time — Age of the Earth.
Podklad k odhadovanému stáří Země přibližně 4,54 miliardy let a k jeho určování radiometrickými metodami při studiu hornin a meteoritů. Jde o vědecký odhad s nejistotou, nikoli o přesné datum vzniku planety.
https://pubs.usgs.gov/gip/geotime/age.html
2. Vývoj Slunce a vzdálená obyvatelnost Země
NASA: Sun — Facts; How Old Is the Sun?
Podklady k vývoji Slunce a jeho přechodu do fáze rudého obra přibližně za pět miliard let. NASA uvádí také možnost pohlcení Země rozpínajícím se Sluncem.
https://science.nasa.gov/sun/facts/
https://spaceplace.nasa.gov/sun-age/en/
Ozaki, K.; Reinhard, C. T.: The future lifespan of Earth’s oxygenated atmosphere. Nature Geoscience, 14, 138–142, 2021.
Modelová studie budoucího vývoje atmosférického kyslíku a podmínek života na Zemi. Podporuje rozlišení mezi koncem vhodných podmínek pro dnešní podobu života a mnohem pozdější fází rudého obra. Její výsledky jsou závislé na předpokladech modelu; neurčují přesné datum konce veškerého života.
https://doi.org/10.1038/s41561-021-00693-5
3. Současná klimatická změna a dlouhodobé následky
IPCC: Climate Change 2023 — Synthesis Report, Summary for Policymakers.
Souhrn vědeckých poznatků o lidském vlivu na současné oteplování, pozorovaných dopadech, budoucích rizicích a možnostech jejich omezení. Rozlišuje změny, které lze zmírnit, a následky přetrvávající po staletí až tisíciletí. Přisouzení konkrétního požáru, povodně nebo sucha klimatické změně vyžaduje samostatné posouzení.
https://www.ipcc.ch/report/ar6/syr/
https://www.ipcc.ch/report/ar6/syr/summary-for-policymakers/
4. Chicxulub a vymírání na konci křídy
Schulte, P. a kol.: The Chicxulub Asteroid Impact and Mass Extinction at the Cretaceous-Paleogene Boundary. Science, 327(5970), 1214–1218, 2010.
Odborná syntéza geologických důkazů o souvislosti impaktu Chicxulub s hromadným vymíráním na rozhraní křídy a paleogénu. Historický příklad nepředstavuje předpověď dalšího dopadu ani určení jeho pravděpodobného data.
https://doi.org/10.1126/science.1177265
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/20203042/
5. Možnosti planetární obrany
NASA: NASA DART Imagery Shows Changed Orbit of Target Asteroid, 11. října 2022.
Zpráva o prokázané změně oběžné dráhy tělesa Dimorphos po nárazu sondy DART. Experiment doložil možnost ovlivnit pohyb konkrétního malého tělesa. Neznamená zaručenou ochranu před všemi velikostmi, složeními a drahami kosmických těles.
https://www.nasa.gov/solar-system/nasa-dart-imagery-shows-changed-orbit-of-target-asteroid/
6. Obnova ekosystémů a dlouhodobá péče
Gann, G. D. a kol.: International principles and standards for the practice of ecological restoration. Second edition. Restoration Ecology, 27(S1), 2019.
Odborný rámec plánování, provádění, sledování a vyhodnocování ekologické obnovy. Podklad k rozlišení mezi provedeným zásahem, například výsadbou stromů, a skutečnou obnovou ekosystému. Úspěch vyžaduje sledování výsledků a podle okolností další péči; samotný počet vysazených sazenic nevyjadřuje úplný výsledek obnovy.
https://doi.org/10.1111/rec.13035
https://research.fs.usda.gov/treesearch/60367
7. Mikroplasty v lidské placentě
Ragusa, A. a kol.: Plasticenta: First evidence of microplastics in human placenta. Environment International, 146, 106274, 2021; zveřejněno online 2. prosince 2020.
Studie zkoumala šest placent a oznámila nález částic ve čtyřech z nich. Dokládá nález ve zkoumaných vzorcích, nikoli četnost výskytu v celé populaci ani konkrétní dlouhodobé zdravotní následky. Rok 2020 v kapitole označuje první online zveřejnění studie.
https://doi.org/10.1016/j.envint.2020.106274
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/33395930/
8. Mikroplasty a přísady v plodové vodě a placentě
Halfar, J. a kol.: Microplastics and additives in patients with preterm birth: The first evidence of their presence in both human amniotic fluid and placenta. Chemosphere, 343, 140301, 2023.
Výzkum ostravského týmu analyzoval dvacet vzorků plodové vody a placenty od deseti pacientek s předčasným porodem. Studie doložila přítomnost mikroplastů nebo přísad ve zkoumaných vzorcích. Sama neprokazuje, že tyto látky způsobily předčasný porod, ani neumožňuje zobecnit výsledky na všechna těhotenství.
https://doi.org/10.1016/j.chemosphere.2023.140301
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/37769922/
Hranice výkladu
Geologické a astronomické údaje vyjadřují vědecké odhady a modely. Nejsou předpovědí data konce lidské civilizace.
Nález mikroplastů v biologickém vzorku, míra expozice a prokázaný zdravotní následek jsou odlišné otázky. Uvedené studie neopravňují k předpovědi zdravotního stavu konkrétního dítěte v roce 2068.
Dvoje hodiny, strom pro budoucího člověka a projekt vyžadující dlouhodobou péči jsou myšlenkové scénáře. Vyjadřují rozdíl mezi dobou rozhodování a dobou jeho následků. Otázky mezigenerační odpovědnosti, předávání znalostí a zachování možnosti nápravy představují autorské stanovisko
