Článek
BE HUMAN — DEN DESÁTÝ
SPOLEČNÝ ÚČET
Od 1 + 1 = 3 k odpovědnosti za společnou budoucnost
Matka Země
Karty na stůl.
Představte si člověka uprostřed krajiny.
Pod nohama má půdu. Nad hlavou vzduch. Nedaleko teče řeka.
Potřebuje jíst, pít, dýchat a někde žít.
Kdo mu to všechno poskytuje?
V Andách některé kečuánské a ajmarské komunity dodnes udržují tradice spojené s Pachamamou, Matkou Zemí. Dary a poděkování v nich připomínají, že člověk z přírody nejen bere, ale také jí něco dluží.
Na Novém Zélandu znají Maorové Papatūānuku, Matku Zemi. Princip kaitiakitanga vyjadřuje odpovědnost za krajinu, o kterou je třeba pečovat také pro budoucí generace.
A v tradicích některých původních národů Severní Ameriky nacházíme myšlenku vzájemnosti: příroda není jen zásobárna věcí, ale součást vztahů, z nichž člověk žije.
Tři příklady.
Různé kultury. Různé kontinenty. Různé způsoby porozumění světu.
Neříkám, že jejich předkové nikdy přírodě neškodili. Ani po vás nechci, abyste přijali jejich víru.
Zajímá mě jedna společná otázka:
Když si něco vezmeš, co vrátíš?
A teď se podívejme na nás.
Čtyři kolíky
Představte si kus země.
Les. Řeku. Nebo místo, pod kterým leží nerostné bohatství.
Přijde člověk, postaví čtyři kolíky a vyznačí hranici.
Tady je moje.
Samozřejmě, skutečné vlastnictví vzniká podle právních pravidel, nikoli zatlučením kolíků.
Ale obraz stačí.
Člověk může koupit pozemek. Získat právo těžit. Investovat do strojů, zaměstnat lidi, vybudovat silnice a zaplatit daně.
To všechno má svou hodnotu.
Ale vytvořil tím uhlí, měď nebo zlato pod svýma nohama?
Vytvořil vodu, která tudy protéká?
Zasadil první strom v historii tohoto lesa?
Ne.
Přírodní zdroje tu byly dávno před jeho podnikáním.
A některé z nich se v měřítku lidského života už nikdy neobnoví.
Podle zprávy OSN Global Resources Outlook 2024 lidstvo v roce 1970 ročně vytěžilo přibližně 30,9 miliardy tun přírodních materiálů.
V roce 2020 už 95,1 miliardy tun.
To představuje nárůst přibližně 208 % za padesát let.
Pro rok 2024 zpráva odhadovala 106,6 miliardy tun.
Nejde o procento všech zásob Země, které jsme vyčerpali. Jde o množství materiálů, které každý rok získáváme z přírody.
A přesto se při dalším obchodě obvykle ptáme především na cenu.
Méně na to, co jsme odebrali.
A ještě méně na to, co po nás zůstane.
Kdo je tady zloděj?
To jsme my?
Celá moderní společnost?
Obrazně ano.
Včetně mě.
Ne proto, že bychom všichni porušovali zákon.
Ale proto, že žijeme v systému, který dokáže přesně spočítat cenu toho, co z přírody získáme, a přitom nemusí úplně započítat hodnotu toho, co jí odebereme nebo poškodíme.
Vytěžíme surovinu.
Vyrobíme produkt.
Prodáme ho.
Zaplatíme zaměstnance.
Odvedeme daně.
V účetnictví se objeví kladná čísla.
Ale co druhá strana?
Úbytek neobnovitelného zdroje.
Poškozená půda.
Spotřebovaná voda.
Znečištěná řeka.
Energie potřebná k výrobě.
A následky, které mohou přetrvat ještě dlouho poté, co výrobek přestane existovat.
To všechno může představovat další účet.
A na něm nemusí být jen kladná čísla.
Některé zásahy mohou přírodě pomoci.
Jiné mohou způsobit škody, jejichž odstranění bude trvat celé generace.
Pokud tyto náklady nezapočítáme, může náš ekonomický zisk vypadat větší, než jaký je skutečný přínos pro společnost.
A právě proto říkám, že jsme obrazně všichni součástí krádeže.
Někdo si bere málo.
Někdo mnohem více.
Někdo nemá téměř žádnou možnost volby.
Jiný rozhoduje o těžbě, výrobě a spotřebě v obrovském měřítku.
Odpovědnost proto nemůže být pro všechny stejná.
Ale dokud nebudeme počítat také s tím, co jsme si vzali a co po nás zůstalo, bude na našem společném účtu chybět podstatná část skutečnosti.
Představte si továrnu, která při výrobě znečistí řeku.
Výrobce zaplatí zaměstnance. Zákazník zaplatí výrobek.
A obec po proudu musí zaplatit vyčištění vody.
Jeden prodávající.
Jeden kupující.
A třetí člověk, který se obchodu vůbec neúčastnil.
1 + 1 = 3.
V ekonomii tomu říkáme externalita.
Já tomu říkám účet, na kterém chybí jméno skutečného plátce.
První daň: co jsme si vzali
Navrhuji jednoduchý princip.
Kdo jako první vytěží nebo odebere přírodní zdroj, měl by odvést příspěvek na jeho ochranu a obnovu.
Výše příspěvku by vycházela ze tří údajů:
Množství × základní hodnota × koeficient vzácnosti.
Představte si tunu mědi.
Její ložisko vznikalo geologickými procesy nesrovnatelně delšími, než trvá lidský život. Jakmile ji vytěžíme, stejné ložisko nám v dohledné době nedoroste.
Teď si představte dřevo z lesa, který je skutečně udržitelně obhospodařován.
Stromy mohou znovu vyrůst.
Proto by neobnovitelné zdroje měly mít zpravidla vyšší koeficient vzácnosti a obnovitelné nižší.
Ale pozor.
Pokud vykácíme les rychleji, než dokáže dorůstat, samotné slovo „obnovitelný“ nás nezachrání.
Koeficient musí zohledňovat skutečnou dostupnost zdroje, rychlost obnovy a podmínky jeho čerpání.
A co když jednou vytěženou měď po letech zrecyklujeme?
Nebudeme znovu platit příspěvek za její první těžbu.
Ta už proběhla.
Recyklace samozřejmě také spotřebovává energii a může vytvářet další náklady. Ty se musí posuzovat samostatně.
Ale první těžbu stejného materiálu nemůžeme účtovat dvakrát.
Část vybraných prostředků by měla zůstat v zemi původu a pomáhat místním komunitám. Další část by směřovala do Společného fondu obnovy Matky Země.
Mezinárodní klimatické konference už vytvořily Fond pro řešení ztrát a škod způsobených změnou klimatu. Je určen především zranitelným rozvojovým zemím.
Můj návrh je širší. Týká se odpovědnosti za první čerpání přírodních zdrojů, nikoli pouze klimatických škod.
A zaplacení příspěvku nesmí znamenat povolení přírodu ničit.
Doba, kdy si bereme a účet za následky necháváme budoucím generacím, by měla skončit.
A pokud si stále myslíte, že Země je jen kus mrtvé skály, ponechte si tuto otázku až do devatenáctého dne.
Potom se k ní vrátíme.
Druhý účet: kdo spotřebovává nejvíce?
Podle analýzy Oxfam založené na datech Stockholm Environment Institute připadalo v roce 2023 na nejbohatší jedno procento lidstva přibližně 17 % světových emisí CO₂.
Na nejbohatších deset procent téměř 48 %.
Na nejchudší polovinu lidstva asi 8,4 %.
Jsou to modelové odhady, nikoli přímá měření každého jednotlivce.
A emise CO₂ nejsou totéž co množství vytěžených surovin.
Ale obě statistiky nás přivádějí ke společné otázce.
Kdo čerpá nejvíce výhod?
A kdo nese následky?
Nevadí mi, že lidé vytvářejí bohatství.
Bez podnikání, investic a schopnosti soustředit prostředky bychom mnoho dnešních vynálezů možná nikdy neměli.
Jenže stejně jako se mění technologie a umělá inteligence, musí se vyvíjet také architektura ekonomiky.
Protože 1 + 1 = 3 nemůžeme přenášet na další generace donekonečna.
Všichni známe daně.
Z práce. Ze spotřeby. Z nemovitostí. Z automobilů.
Ale také z mnoha dalších fyzických věcí, které vyrábíme, kupujeme, vlastníme nebo používáme.
V tomto příběhu mě zajímá právě jejich hmotná podoba. Věci, které potřebují suroviny, energii, výrobu, dopravu a někdy i další prostor.
Nezkoumám zde, kolik na nich kdo vydělá ani jak se zdaňuje jeho zisk.
Zajímá mě, co se stane, když jejich množství a spotřeba neustále rostou.
Protože peníze můžeme počítat znovu a znovu.
Ale materiál, energie a prostor, které fyzické věci potřebují, nejsou neomezené.
Někde platíme také daně nebo poplatky spojené s vozidly, energiemi či odváděním dešťové vody ze střech do kanalizace.
Ale proč by odpovědnost měla končit u běžných sazeb, když někdo soustředí stále větší majetek?
Nejde mi pouze o počet bytů.
Jde mi o člověka, který je vlastní.
Čím více majetku a finančních možností soustředíte, tím širší svět služeb si zpravidla můžete dovolit.
Více cestování. Více nákupů. Více restaurací. Více zábavy. Více pohodlí.
Každá z těchto možností má svou materiálovou a energetickou stopu.
Netvrdím, že každý bohatý člověk žije stejně. Ani že každá další nemovitost automaticky znamená stejné množství emisí.
Ale proč by s rostoucí možností čerpat ze společného světa neměla růst také „odpovědnost“ za jeho budoucnost?
Charita, bunkr a společný účet
Představte si dva lidi.
Jeden vlastní malý byt a staré auto.
Druhý vlastní několik domů.
Desítky automobilů.
Soukromé letadlo.
Jachtu.
A možná také pozemek s bunkrem, ve kterém doufá, že přečká budoucí krizi.
Oba žijí na stejné planetě.
Ale jejich možnosti čerpat její zdroje nejsou stejné.
Samotné vlastnictví ještě neříká, kolik kdo skutečně spotřebuje. Prázdný dům, pravidelně používané letadlo a loď stojící v přístavu mají odlišné dopady.
Přesto každý z těchto předmětů potřeboval materiál, energii a práci, aby vůbec vznikl.
A jejich provoz a údržba mohou vyžadovat další zdroje.
Tak kdo si bere ze společného světa více?
A kdo za to skutečně platí?
Možná právě ten nejbohatší člověk jednoho dne věnuje část svého majetku na charitu.
Postaví školu.
Zaplatí výsadbu stromů.
Pomůže nemocnici.
To může být skutečná pomoc.
Ale položme si jinou otázku.
Co když hodnota jeho daru představuje jen nepatrný zlomek nákladů, které jeho činnost přenesla na ostatní?
Může se člověk vykoupit z odpovědnosti tím, že vrátí malou část toho, co získal?
A pokud si současně buduje soukromé útočiště před problémy, k jejichž vzniku mohl přispět, co tím vlastně říká ostatním?
Že společná budoucnost je důležitá jen do okamžiku, než si může koupit vlastní?
Vraťme se ke čtyřem kolíkům.
Na začátku jsem se ptal:
Kdo je tady zloděj?
Neoznačuji za zloděje každého, kdo vlastní více než ostatní.
Ale člověk, který vědomě přenáší náklady svého bohatství na druhé a odmítá za ně převzít odpovědnost, nemůže očekávat, že jeho dobročinnost automaticky smaže účet.
Protože charita je dobrovolná.
Odpovědnost za způsobenou škodu by dobrovolná být neměla.
A bunkr?
Ten může ochránit několik lidí před některými bezprostředními nebezpečími.
Ale nevytvoří novou planetu.
Nevrátí zničené ekosystémy.
A nezaručí, že za jeho dveřmi bude dál existovat společnost, do které se jednou budou chtít vrátit.
Nemůžeme si koupit soukromou budoucnost a očekávat, že společný účet zaplatí někdo jiný.
Fibonacciho daň
Nejde mi pouze o byty.
Uvažuji o širším principu pro zdanění hmotného majetku.
Bytů. Domů. Automobilů. Letadel. Lodí. A také hmotného majetku používaného k podnikání.
Neznamená to sečíst byt, automobil a výrobní stroj jako tři stejné položky.
Každá kategorie by potřebovala vlastní vymezení, základní sazbu a pravidla.
Společná je otázka: jak má s rostoucí koncentrací vlastnictví růst odpovědnost?
Na bytech teď ukážu pouze matematický princip.
Každý člověk by měl mít možnost získat střechu nad hlavou podle svých možností a životních podmínek.
Nemusí vlastnit palác.
Nemusí dokonce vlastnit ani byt.
Ale bezpečné místo, kde může žít, spát a vychovávat děti, by nemělo být výsadou několika šťastlivců.
A pokud někdo vlastní druhý domov, nevidím důvod mu v tom bránit.
Jenže pak přichází třetí.
Čtvrtý.
Desátý.
Dvacátý první.
Od malé garsonky až po zámek ve Francii.
Nechci zakazovat vlastnictví.
Navrhuji progresivní daň podle správné Fibonacciho posloupnosti:
1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, 34, 55…
První byt: 1× základní sazby.
Druhý byt: 1×.
Třetí: 2×.
Čtvrtý: 3×.
Pátý: 5×.
Šestý: 8×.
Každé číslo označuje sazbu za příslušnou další jednotku, nikoli za všechny byty dohromady.
U dvacátého prvního bytu už sazba činí 10 946× základní sazby.
Součet za všech jednadvacet bytů je 28 656×.
A pokud chce majitel dvacátý druhý?
Jeho sazba je 17 711×.
Celkový součet stoupne na 46 367× základní sazby.
To nejsou částky v librách ani eurech. Základní sazbu by bylo nutné teprve stanovit a ekonomicky ověřit.
Nejde o důkaz, že dvacet dva bytů způsobuje tolikrát větší ekologickou škodu. Je to matematický návrh, jak progresivně zatížit koncentraci vlastnictví.
A nemělo by stačit rozdělit majetek mezi několik společností. Muselo by se posuzovat, kdo jej skutečně ovládá.
Stejně důležité by bylo zabránit tomu, aby vlastník jednoduše přenesl celou novou daň na nájemníky.
Výnosy z progresivní části by přispívaly do Společného fondu obnovy Matky Země. Jejich rozdělení mezi stát a fond by vyžadovalo veřejně stanovená pravidla.
Protože smyslem není potrestat bydlení.
Smyslem je spojit rostoucí možnosti s rostoucí odpovědností.
Byty jsou tedy příkladem, nikoli hranicí návrhu.
U automobilů, lodí, letadel nebo výrobních zařízení bychom však museli znovu určit, co počítáme a proč.
Samotný počet nestačí. Deset malých pracovních vozidel není stejná situace jako deset soukromých letadel.
Sbírka historických automobilů není totéž jako stejně početná flotila každodenně používaných vozidel. Péči o již vyrobené věci musíme odlišit od další výroby a spotřeby. Historická hodnota však sama o sobě nemaže koncentraci majetku ani náklady na jeho provoz a údržbu.
Museli bychom proto zohlednit hodnotu, účel a způsob využití jednotlivých věcí. A také oddělit dvě otázky: nakolik se vlastnictví soustřeďuje a jaké skutečné dopady jeho užívání vytváří.
U firem je otázka ještě složitější.
Počítali bychom společnosti?
Jejich budovy a stroje?
Nebo majetek, který přes ně ovládá stejný vlastník?
Firma není jedna fyzická věc. Může zahrnovat budovy, stroje a zásoby, ale také smlouvy, znalosti a další nehmotné hodnoty.
Proto zde nenavrhuji, aby se druhá nebo třetí firma automaticky zdaňovala stejně jako druhý nebo třetí byt.
U podnikání by bylo nutné samostatně posoudit skutečné ovládání majetku, zabránit dvojímu započtení stejné věci a prověřit dopady na zaměstnance, zákazníky i dostupnost služeb.
Tuto část nechávám jako otevřenou otázku návrhu, nikoli jako hotovou sazbu.
Další dveře
Vraťme se na chvíli do vlaku z devátého dne.
Stojíte před dalšími dveřmi.
Za nimi je další vagon.
Další majetek. Další pohodlí. Další možnosti.
V náručí držíte dítě.
Můžete ty dveře otevřít.
Nikdo vám je nezamyká.
Ale než to uděláte, podívejte se dítěti do očí.
A položte si otázku:
Potřebuji opravdu otevřít další dveře?
Pokud ano, jsem připraven přijmout také odpovědnost za svět, který mu předám?
Fibonacciho posloupnost je krásná svou jednoduchostí. Objevuje se v matematických popisech některých přírodních struktur, ale sama o sobě neurčuje spravedlivou daň.
Tu musíme navrhnout my.
A potom ověřit, zda skutečně funguje.
Kdo hlídá společný účet?
Dvě daně.
Dva rozdílné důvody.
První se týká čerpání přírodních zdrojů.
Druhá koncentrace vlastnictví.
Ale jeden společný cíl: aby odpovědnost nekončila okamžikem, kdy někdo zaplatí.
Kdo bude fond spravovat?
Kdo rozhodne, kde obnovit les, půdu nebo vodní zdroj?
Kdo ověří, že peníze skutečně pomohly?
Nestačí fotografie zasazeného stromku.
Musíme vědět, zda přežil.
Nestačí zpráva, že někdo zaplatil za vyčištění řeky.
Musíme vědět, zda je voda skutečně čistší.
A pokud něco nevíme, musíme to přiznat.
Prázdné políčko nesmí vypadat jako nula.
Zaplacená daň není odpustek.
A charitativní dar nemůže nahradit odpovědnost za vlastní rozhodnutí.
Co předáme dál?
Adresy se mění.
Majitelé přicházejí a odcházejí.
Žádný vlastnický zápis není věčný.
Ale dítě, které dnes držíme v náručí, jednou převezme náš svět.
Může zdědit fungující vodovod, opravitelný dům a krajinu, o kterou se někdo staral.
Nebo znečištěnou vodu, nebezpečný odpad a účet za práci, kterou jsme měli udělat my.
Obojí je dědictví.
Na účtence může stát:
ZAPLACENO.
Za touto větou však může dál téct řeka.
A právě podél ní půjdeme jedenáctý den.
Od místa, kde jsme vodu odebrali, k lidem, kteří ji potřebují po nás.
Když jsme zaplatili za to, co jsme si vzali, kdo zaplatí za stav, v jakém jsme to zanechali?
Pokračování: DEN JEDENÁCTÝ — VODA.
⸻
Poznámka k zařazení
Tento text je součástí veřejného autorského seriálu BE HUMAN. Není normativní součástí technické architektury BE HUMAN CORE. Propojuje uvedené odborné podklady s autorským návrhem příspěvku za první čerpání přírodních zdrojů a progresivního zdanění koncentrace hmotného majetku. Byty slouží jako matematický příklad, nikoli jako jediný předmět návrhu. Fibonacciho násobky nejsou ověřeným daňovým sazebníkem ani měřítkem ekologické škody. Použití u dalších kategorií majetku a u podnikání zůstává otázkou dalšího posouzení.
Zdroje a hranice výkladu
• UNEP / International Resource Panel: Global Resources Outlook 2024 — světová těžba přírodních materiálů.
• Oxfam / Stockholm Environment Institute: Climate Plunder (2025) — modelové odhady emisí CO₂ podle příjmových skupin za rok 2023.
• UNFCCC: rozhodnutí COP27 a COP28 o Fondu pro řešení ztrát a škod.
• OSN: SEEA Central Framework — environmentálně-ekonomické účetnictví.
• OECD: princip „znečišťovatel platí“.
Kulturní příklady jsou stručnými ilustracemi odlišných tradic, nikoli tvrzením, že všechny původní národy sdílely jednu víru. Obě daně, jejich sazby a navržený společný fond jsou autorským modelem, který by před zavedením vyžadoval právní, ekonomické, sociální a environmentální posouzení.
