Článek
BE HUMAN — DEN DRUHÝ
KÁMEN V RUCE
Poznámka k zařazení
Tento text patří do autorského seriálu BE HUMAN. Není součástí technické architektury BE HUMAN CORE, dokumentací k Zenovo ani předpovědí budoucnosti.
Po prvním tahu
První den jsme sledovali okamžik, kdy skupina uvěřila člověku natolik, že se vydala směrem, který ukázal.
Jenže ruka nedosáhne přes řeku. Pěst nerozbije každý tvrdý materiál. Zuby, nehty i síla mají své hranice.
Na zemi leží kámen.
V této kapitole znamená jedna generace orientační úsek 25 let. Je to společný metr pro dlouhý čas, ne přesný počet rodičů a dětí. Když tedy mluvím o generacích před námi, nemyslím tím, že tehdy žili lidé našeho druhu.
Kámen nebyl jeden okamžik
Neznáme jméno prvního tvora, který použil kámen jako nástroj. Nevíme, zda udeřil kamenem o kámen záměrně, nebo si všiml úlomku, který vznikl náhodou. Z neznámého začátku nemůžeme udělat jistý příběh.
Doložitelné je, že kamenné nástroje nalezené v lokalitě Lomekwi 3 v Keni pocházejí přibližně z doby před 132 000 generacemi. Jejich výrobce neznáme; nálezy předcházejí nejstarším známým fosiliím rodu Homo. Nešlo tedy o práci Homo sapiens. Jde o dosud nejstarší známý doklad výroby kamenných nástrojů — ne nutně o okamžik, kdy s ní někdo začal. (nature.com)
Kamenné nástroje se pak měnily. Objevovaly se jiné způsoby opracování a jiné tvary, které odpovídaly různým potřebám. To však nebyla jedna rovná cesta, na níž každý nástroj nahrazoval horší předchozí. Různé tradice se mohly překrývat a vyvíjet nezávisle.
Jedna z nejstarších známých acheuleenských tradic, spojená mimo jiné s opracovanými ručními klíny, sahá přibližně 70 000 generací do minulosti. A kamenné hroty nalezené v lokalitě Kathu Pan 1 v Jižní Africe, jejichž stopy podporují výklad, že sloužily jako hroty oštěpů nasazené na násadci, pocházejí přibližně z doby před 20 000 generacemi. Samotné dřevěné násady se nedochovaly. (nature.com, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov)
Když se přibližně před 12 000 generacemi objevuje v našem příběhu Homo sapiens, kamenné nástroje tedy nebyly novinkou. Jejich známý archeologický záznam sahal zhruba o 120 000 generací dál do minulosti. To není důkaz jedné nepřerušené řady nástrojů, kterou bychom zdědili přímo od jejich prvních výrobců. Je to připomínka, že náš druh vstoupil do světa, v němž už jiné skupiny homininů kámen opracovávaly a předávaly si zkušenosti. (nature.com, humanorigins.si.edu)
Dlouhá škola kamene
Kámen se člověku nepoddal jediným úderem.
Bylo třeba vybrat materiál, držet ho správným způsobem, udeřit pod vhodným úhlem a sledovat, co se odlomí. Příště mohl člověk pohyb upravit. Nástroj tak nebyl jen předmět. Byl také výsledkem pozorování a pokusu.
Učit se. Pozorovat. Čekat. Zkusit to znovu.
Každá nová 1 vstupovala do světa s částí zkušenosti, kterou vytvořili lidé před ní. Nemusela znovu objevovat, že některé kameny praskají jinak než jiné. Mohla se ptát, co dovede nový tvar, jak nástroj upravit nebo jak spojit kámen s dalším materiálem.
Právě spojení materiálů otevřelo další možnosti. Ostrý kámen mohl být nasazen na dřevěný násadec a proměnit se v hrot oštěpu. Vznikl složený nástroj: jeho části měly různé vlastnosti, ale společně dokázaly něco, co by samotná ruka ani kámen nedokázaly. Nálezy z Kathu Pan 1 tak ukazují nejen opracovaný kámen, ale i plánování a práci s nástrojem, který se skládal z více částí. Výklad jeho použití jako hrotu oštěpu je podložen stopami na artefaktech; dřevo samo se v tomto případě nezachovalo. (pubmed.ncbi.nlm.nih.gov)
Kámen prodloužil ruku. Spojený s dřevem mohl prodloužit také dosah člověka. A zkušenost, jak jej vyrobit, opravit nebo použít, mohla přejít k dalším lidem.
Ruka, která se prodloužila
Ostrý úštěp mohl řezat. Těžší kámen mohl rozbít nebo rozdrtit. Nástroj umožnil otevřít potravu, opracovat materiál a zasáhnout dál, než kam dosáhlo samotné tělo.
Každá nová možnost však přináší další otázky. Kdo nástroj vyrobí? Kdo se naučí s ním zacházet? Kdo ho bude používat a kdo získá jeho výsledek?
Nástroj sám nemá úmysl. Přesto mění dosah lidského jednání — a někdy i to, čeho si člověk začne všímat. Svět už není jen místem, v němž žijeme. Stává se také něčím, co můžeme opracovat a proměnit.
Kámen v ruce ještě nebyl průmysl. Ukázal však, že lidská schopnost může být uložená také mimo tělo: v předmětu, postupu a zkušenosti, kterou lze předat.
Když věc zůstává
Neznamená to, že každý pravěký nástroj přežíval po generace nebo že lidé tehdy žili bez odpadu. Podstatné je něco jiného: při práci s kamenem člověk viděl materiál, úsilí i výsledek. Kámen bylo třeba najít, přinést a opracovat. Když se nástroj otupil, mohl se upravit; když se rozbil, zůstaly úlomky.
Mezi rukou a výsledkem byla přímá zkušenost. Člověk mohl pozorovat, co nástroj dokáže a co ho jeho výroba stála.
Když se zkušenost předávala dál, další člověk nedostával pouze hotovou věc. Mohl se učit její váhu, ostří, pevnost i hranice. Nemusel začínat od nuly. Mohl navázat a položit další otázku.
Od kamene k obrazovce
Dnes se člověk dotkne obrazovky a otevře digitální nástroj. Jeho fyzický základ zůstává většinou mimo záběr: čipy, elektřina, přenosové sítě, budovy, datová centra i práce lidí.
Digitální nástroj může zpřístupnit poznání, usnadnit komunikaci a pomáhat při práci, léčení nebo učení. Rozdíl je také v tempu. Odpověď nebo další podnět se může objevit dřív, než si člověk stačí ujasnit, co se vlastně chce zeptat.
Rychlá odpověď může být užitečná. Sama ale nezaručuje, že člověk pochopil cestu, která k ní vedla. Když nám systém stále nabízí hotové řešení, můžeme se méně často zastavit, zkoušet vlastní postup a pamatovat si, jak jsme na odpověď přišli.
Neříkám, že technologie člověka nutně naučí zapomínat. Ptám se, zda si na dostupnou odpověď můžeme zvyknout natolik, že přestaneme považovat za důležité uchovat si otázku i cestu k ní.
Možná jsme nezrychlili jen výrobu.
Možná jsme zrychlili také zapomínání.
Tlačítko
V dlouhém příběhu kamene bylo místo pro pokus: udeřit, pozorovat, opravit, zkusit znovu. Mezi tím, co člověk nevěděl, a tím, co dokázal, se otevírala otázka.
Dnešní rozhraní někdy nabídne další krok jediným stiskem. To může ušetřit čas a pomoci. Může ale také přeskočit chvíli, ve které člověk hledá vlastní otázku, porovnává možnosti nebo si poznatek ukládá do paměti.
Nejde o obžalobu technologie. Jde o to, zda nástroj člověku ponechává prostor přemýšlet, učit se a rozhodnout, že nabízenou odpověď nepoužije.
Druhý druh moci
Kdo drží nástroj, může mít větší dosah než člověk s prázdnou rukou. Kdo rozhoduje o přístupu k nástroji, jeho pravidlech a výsledcích, může získat další vliv.
To platí pro dílnu i pro digitální platformu, ale nejde o stejný historický ani společenský mechanismus. Společná je otázka: kdo možnost používá a kdo určuje její podmínky?
Člověk, který nástroj používá, nemusí vlastnit jeho výrobu. Ten, kdo technologii vytvořil, nemusí rozhodovat o jejím nasazení. A člověk, který nese náklady na materiál, energii nebo čas, nemusí rozhodovat o tom, komu připadne užitek. Někdo se s technologií nemusí vůbec setkat, a přesto může nést část nákladů na její vznik nebo provoz.
Proto se neptáme jen, co nástroj dokáže.
Ptáme se také: kdo ho vlastní, kdo nastavuje jeho pravidla, komu slouží a kdo nese jeho cenu?
Co zůstává po druhém dni
Kámen ukazuje, že lidské schopnosti neleží jen v těle. Mohou se opřít o předmět, postup a zkušenost předávanou dál.
Po dobu, kterou v našem měřítku počítáme ve více než 120 000 generacích, se lidé a jejich předchůdci učili kámen vybírat, opracovávat a spojovat s dalšími materiály. Když se objevil Homo sapiens, vstupoval už do světa plného zděděných možností.
Dnes dokážeme získat odpověď rychleji než kdy dřív. Otázka zní, zda tím získáváme také porozumění — nebo zda někdy přeskočíme právě tu zkušenost, díky níž by se člověk mohl naučit položit otázku sám.
Nástroj prodlužuje ruku. Ale kdo rozhoduje, kam tato ruka dosáhne, co si člověk zapamatuje a kdo ponese cenu jejího dosahu?
Otázka pro třetí den
Slouží nástroj člověku, nebo začne člověk sloužit jeho možnostem?
Kámen lze ukázat, předat a opracovat.
Třetí den přinese něco méně hmatatelného: slovo, kterým člověk může sdílet zkušenost, pojmenovat nástroj a předat význam i těm, kdo u jeho vzniku nebyli.
