Článek
BE HUMAN — DEN DVANÁCTÝ
POZORNOST
Poznámka k zařazení
Tento text patří do autorského seriálu BE HUMAN, nikoli do technické architektury BE HUMAN CORE. Navazuje na Den jedenáctý — Voda.
Spojuje doložitelné historické údaje, ekonomické souvislosti a autorskou interpretaci.
Srovnání vývoje sportovních soutěží a klimatických konferencí samo o sobě nedokazuje příčinnou souvislost ani společný úmysl.
Motiv 1 + 1 = 3 představuje autorskou metaforu třetí strany, která může nést náklady nezahrnuté do původní transakce.
Co stojí jedna minuta
Jedenáctý den jsme sledovali vodu.
Měřili jsme ji v litrech. Ptali jsme se, odkud přichází, kam odtéká a kdo ji bude potřebovat po nás.
Dvanáctý den se podíváme na jiný zdroj.
Na čas člověka.
Vodu můžeme zachytit, vyčistit a znovu použít.
Minutu, kterou jsme právě prožili, už do svého života nevrátíme.
Můžeme ji věnovat dítěti.
Práci.
Odpočinku.
Hudbě.
Nebo obrazovce.
V každém případě jsme ji něčemu dali.
A v dnešním světě existují celé průmyslové systémy, které soutěží právě o tuto minutu.
Ne proto, že by člověk přestal být důležitý.
Ale protože jeho pozornost získala obchodní hodnotu.
Když se radost stane produktem
Představte si fotbalové hřiště.
Dva týmy. Jeden míč. Lidé kolem.
Někdo přijde hrát.
Někdo se přijde dívat.
Někdo fandí, protože tam hraje jeho dítě.
Někdo sleduje klub, který podporuje celý život.
To všechno může existovat bez televizní smlouvy, reklamního partnera nebo globální platformy.
Sport nepotřebuje miliardy diváků, aby měl pro člověka význam.
Ale pokud miliardy diváků získá, stane se také něčím jiným.
Obchodem s pozorností.
Najednou je důležité, kolik lidí sleduje přenos. Kolik minut zůstanou. Jakou reklamu uvidí. Kolik zaplatí za předplatné. Kolik dalších událostí lze nabídnout.
To samo o sobě není důkazem špatného jednání.
Vysílací práva mohou financovat sportovce, pořadatele, zaměstnance, stadiony i mládežnické programy.
Reklama může pomoci zaplatit událost, kterou by si divák jinak nemohl dovolit sledovat.
Problém začíná ve chvíli, kdy přestaneme rozlišovat mezi hodnotou samotného sportu a potřebou obchodního systému neustále rozšiřovat jeho objem.
Kdo vlastně potřebuje další zápas?
Hráč?
Divák?
Nebo účet, který musí příští rok vykázat vyšší příjem?
1 + 1 = 3.
Jeden vytváří příjem.
Druhý získává službu nebo zábavu.
A třetí může nést náklady, které se do ceny ani do účetní závěrky nevešly.
Kdo je tím třetím?
To je otázka, kterou si ponecháme po celý dnešní den.
Šestnáct a dvacet čtyři
V roce 1990 měla Formule 1 šestnáct závodů mistrovství světa.
V roce 2024 jich uskutečnila čtyřiadvacet.
O osm více.
To je nárůst počtu závodů o polovinu.
Za tímto vývojem je více než třicet let technologických, sportovních a obchodních změn.
Formule 1 dnes oslovuje jiné publikum, používá jiné technologie a působí na dalších trzích.
Více závodů může znamenat více příležitostí pro fanoušky, pořadatelská města i zaměstnance.
Zároveň však znamená další otázky.
Kolik dopravy vyžaduje přesun týmů, vybavení a lidí?
Kolik energie spotřebuje provoz závodů?
Jaké stavby a služby musí hostitelská města zajistit?
A jaké přínosy po odjezdu závodu skutečně zůstávají místním obyvatelům?
Samotné srovnání šestnácti a čtyřiadvaceti závodů nám na tyto otázky neodpoví.
Nedokazuje ani to, že celková uhlíková stopa Formule 1 vzrostla o polovinu.
Organizace zveřejňuje vlastní klimatické cíle a opatření. Změny v dopravě, energetice a provozu mohou některé dopady omezovat.
Abychom posoudili skutečný výsledek, potřebujeme znát hranice vykazování, výchozí období a ověřené změny emisí.
Ale jednu otázku můžeme položit už teď.
Pokud jsme schopni uspořádat více závodů, znamená to automaticky, že jich potřebujeme více?
Technická schopnost něco rozšířit není sama o sobě odpovědí na otázku, zda to máme udělat.
Fotbal: tři čísla, která mění obraz
Teď se podívejme na mistrovství světa ve fotbale.
V roce 1930 se v Uruguayi uskutečnil první mužský šampionát.
Třináct reprezentací.
Osmnáct zápasů.
Žádná kvalifikace.
O čtyři roky později se poprvé hrálo o postup na závěrečný turnaj.
Tím se změnila samotná velikost soutěže.
Mistrovství světa už nebylo jen několik týdnů fotbalu.
Začalo zahrnovat také cestu, která k turnaji vede.
V roce 1954 hrálo na závěrečném turnaji šestnáct reprezentací.
V roce 1982 už čtyřiadvacet.
V roce 1998 dvaatřicet.
A pro rok 2026 FIFA schválila osmačtyřicet.
Jenže počet reprezentací je pouze první číslo.
Druhým je počet zápasů.
V roce 1954 jich závěrečný turnaj nabídl šestadvacet.
V roce 1982 dvaapadesát.
V roce 1998 čtyřiašedesát.
V roce 2026 sto čtyři.
Proti předchozímu formátu je to o čtyřicet zápasů více.
Nárůst o 62,5 procenta.
Čtyřicet dalších sportovních událostí.
Čtyřicet dalších příležitostí k vysílání, reklamě a získání pozornosti.
Ale také další nároky na organizaci, dopravu a provoz.
A teď přichází třetí číslo.
Kvalifikace.
Většina diváků si pod pojmem mistrovství světa představí zápasy, které se odehrávají během závěrečného turnaje.
Ale cesta k němu začíná mnohem dříve.
Reprezentace cestují mezi státy a kontinenty.
Hráči odjíždějí ze svých klubů.
Pořadatelé připravují stadiony.
Televizní společnosti nakupují práva.
Diváci sledují zápasy, které rozhodují o tom, kdo se na šampionát vůbec dostane.
V kvalifikačním cyklu pro mistrovství světa 2018 se podle historických soupisů odehrálo 871 utkání.
K tomu přibylo 64 zápasů závěrečného turnaje.
Celkem 935.
A tak se ukazuje něco, co při sledování samotného finále snadno přehlédneme.
Fotbalový šampionát není jen turnaj.
Je to několik let trvající mezinárodní systém.
A nesmíme zapomenout na ženy.
Jejich první oficiální mistrovství světa FIFA se uskutečnilo v roce 1991.
Dvanáct reprezentací.
Šestadvacet zápasů.
V roce 2023 už hrálo dvaatřicet reprezentací čtyřiašedesát zápasů.
A pro rok 2031 FIFA schválila rozšíření ženského mistrovství světa na osmačtyřicet týmů a sto čtyři zápasů.
Tady však musíme rozlišovat.
Růst ženského fotbalu není automaticky stejným příběhem jako obchodní rozšiřování již zavedené soutěže.
Pro mnoho žen znamenal přístup ke sportu možnost, která jim byla dlouho odpírána.
A za to jsem osobně rád.
Více reprezentací může znamenat více příležitostí.
Více zápasů může znamenat více prostoru pro sportovkyně, které dříve neměly srovnatelné podmínky.
A to má skutečnou hodnotu.
Ale ani tato hodnota neznamená, že se máme přestat ptát na náklady a pravidla dalšího rozšiřování.
Protože zpřístupnění sportu a růst jeho obchodního objemu nejsou totéž.
A tak se vracíme ke třem číslům.
Počet účastníků.
Počet zápasů závěrečného turnaje.
Počet kvalifikačních utkání.
Chceme-li posoudit skutečný rozsah soutěže, potřebujeme všechna tři.
A když počítáme příjmy, počítáme stejně důsledně také náklady?
Hymna lokomotivy
Devátý den jsme sledovali vlak a rozdílné podmínky jeho cestujících.
Ptali jsme se, zda rychlejší lokomotiva znamená také lepší život.
Dnes přidáváme otázku, kdy další rozšiřování přináší užitek — a kdy už potřebujeme říct „dost“.
Teď si představte celý vlak jako ekonomiku.
Každý vagon má svůj rozpočet.
Jeden potřebuje více cestujících.
Druhý více reklam.
Třetí více energie.
Čtvrtý více investic.
Pátý více obsahu.
A šestý více zákazníků, aby mohl vykázat lepší výsledky než minulý rok.
Zaměstnanci potřebují mzdy.
Dodavatelé zakázky.
Investoři návratnost.
Veřejné rozpočty příjmy.
Každý z nich může mít pro své požadavky rozumné vysvětlení.
Problém vzniká tehdy, když se z růstu stane podmínka, bez které si celý systém přestává umět představit pokračování.
Lokomotiva pak musí stále přikládat.
Nestačí jen převážet cestující.
Musí jich přepravit více než minulý rok.
Nestačí uspořádat mistrovství světa.
Musí nabídnout další zápasy.
Nestačí získat pozornost diváka.
Musí ji udržet déle.
A když už není co přidat?
Naše lokomotiva začne zpívat svou hymnu.
„Všechno, co lze pojmenovat, se musí finančně využít. A když nám slova dojdou, vytvoříme nová.“
Z hry se stane sport.
Ze sportu soutěž.
Ze soutěže šampionát.
Ze šampionátu světová série.
Ze světové série další obchodní příležitost.
A když už máme všechny šampiony?
Vytvoříme nové kategorie.
Nové tituly.
Nové kalendáře.
Nové důvody, proč se zítra znovu dívat.
Ne proto, že by každý nový sport nebo každá nová kategorie byly zbytečné.
Ale naše lokomotiva mezi dvěma druhy růstu nemusí rozlišovat.
Vidí další vagon.
Další příjem.
Další číslo do výroční zprávy.
A zatímco jeden vagon slaví vyšší zisk a druhý větší sledovanost, třetí zůstává vzadu.
Bez reklamy.
Bez sponzora.
Bez hlasovacího práva.
V něm sedí ti, kteří dostanou účet.
1 + 1 = 3.
Jeden prodává.
Druhý kupuje.
A třetí může zaplatit část skutečné ceny.
Někdy je tím třetím místní obyvatel.
Někdy pracovník.
Někdy veřejný rozpočet.
Někdy člověk na druhé straně planety.
A někdy dítě, které se teprve narodí.
Některé náklady lze snížit technologií.
Některé lze odstranit změnou pravidel.
Jiné lze přesunout mimo účet toho, kdo o růstu rozhoduje.
Jenže palivo není nekonečné.
Prostor není nekonečný.
A čas cestujících také není nekonečný.
A tak se ptám:
Kdo hlídá, zda vlak, který má každý rok vydělávat více, ještě dokáže bezpečně dojet do stanice, v níž budou žít naše děti?
Dva kalendáře, jedna planeta
Položme teď vedle sebe dva kalendáře.
První patří sportu.
Druhý klimatickým jednáním.
V roce 1972 se ve Stockholmu konala významná konference OSN o životním prostředí.
V roce 1992 byla přijata Rámcová úmluva OSN o změně klimatu.
V roce 1995 se v Berlíně uskutečnila první konference COP.
V roce 1997 byl přijat Kjótský protokol.
V roce 2015 Pařížská dohoda.
V roce 2023 konference COP28 vyzvala k přechodu od fosilních paliv v energetických systémech a upozornila, že dosavadní pokrok nestačí.
V roce 2024 COP29 přijala nový cíl klimatického financování pro rozvojové země.
A mezitím?
Sportovní soutěže se rozšiřují.
FIFA schvaluje větší mistrovství světa.
Formule 1 rozšiřuje svůj kalendář oproti minulým desetiletím.
Státy se snaží dohodnout, jak omezit klimatické škody a financovat potřebné změny.
To samo o sobě není důkaz rozporu.
Sport může přinášet hodnotu.
Ekonomický růst může financovat užitečné změny.
Technologie mohou snižovat spotřebu zdrojů na jednotku výkonu.
Ale také mohou umožnit, aby se celkový rozsah činnosti dál zvětšoval.
A právě zde bych se chtěl zastavit.
U jednoho jednacího stolu hledáme způsob, jak snížit zátěž planety. U druhého hledáme možnosti dalšího hospodářského růstu.
Oba stoly mohou své rozhodnutí označit za pokrok.
Ale používají stejnou definici pokroku?
A především:
Počítají stejný účet?
Kalendář, který chce další místo
Vraťme se od lokomotivy ke sportu.
Formule 1 a FIFA jsou pouze dva příklady.
Svět profesionálního sportu tvoří mnoho samostatných organizací, lig a soutěží.
NFL — NBA — MLB — NHL — FIFA — UEFA — Premier League — Formula 1 — UFC — ATP Tour — WTA Tour — IOC.
Nejde o pořadí podle příjmů ani o úplný seznam světového sportu.
Každá z těchto organizací nebo soutěží má vlastní pravidla, ekonomiku, odpovědnost a historii.
Spojuje je však jedna otázka.
Jakou hodnotu má další událost?
Pro sportovce může znamenat příležitost.
Pro fanouška radost.
Pro pořadatele příjem.
Pro vysílatele obsah.
Pro sponzora přístup k publiku.
Ale stejná událost může také znamenat další cestování, další nároky na pracovníky, další spotřebu materiálů a další hodiny před obrazovkou.
Přínosy a náklady se nemusejí objevit u stejných lidí.
Jeden člověk prodává práva.
Druhý zajišťuje provoz.
Třetí platí vstupenku.
Čtvrtý uklízí po skončení.
A někdy se k němu přidají i fanoušci. Japonští příznivci už několikrát ukázali, že po zápase nemusí na tribuně zůstat jen odpadky.
Pátý se dívá z domova.
A šestý možná nemá na výběr, zda bude jeho město část těchto nákladů financovat.
Desátý den jsme se ptali, kdo dostane účet za výrobek.
Dvanáctý den se ptáme, kdo dostane účet za událost.
Obrazovka nemá jen přední stranu
Teď opusťme stadion.
Vezměte do ruky telefon.
Otevřete video.
Na obrazovce se objeví člověk, který něco vysvětluje, hraje, zpívá nebo ukazuje.
Pro diváka je to několik minut obrazu a zvuku.
Za tím však stojí zařízení, komunikační síť, výpočetní infrastruktura, ukládání dat a elektřina.
Při výrobě zařízení byly potřeba materiály, voda a energie.
Také provoz sítí a datových center má své nároky.
Tyto nároky nejsou pro každé video stejné.
Záleží na způsobu přenosu, zařízení, infrastruktuře, energetickém mixu a dalších podmínkách.
Nelze proto poctivě prohlásit, že každé zhlédnutí spotřebuje přesně stejné množství vody nebo elektřiny.
Stejně tak nelze každou hodinu před obrazovkou označit za promarněnou.
Člověk se může něco naučit.
Může najít pomoc.
Může si odpočinout.
Může slyšet hudbu, která pro něj znamená víc než několik minut zábavy.
Otázka není, zda mají digitální služby existovat.
Otázka zní, zda dokážeme rozlišit jejich skutečný užitek od systému, který potřebuje stále více našeho času bez ohledu na výsledek.
Kterého vlka krmíme?
V BE HUMAN jsem už mluvil o dvou vlcích.
Oba jsou součástí člověka.
A teď se podívejme na náš mozek.
Strach.
Soutěživost.
Hněv.
Učení.
Láska.
Pět lidských reakcí. Různé, ale vzájemně propojené mozkové systémy.
Strach souvisí mimo jiné s činností amygdaly, hypotalamu a dalších oblastí, které pomáhají rozpoznávat hrozby a připravovat tělo na obrannou reakci.
Soutěživost zapojuje systémy odměny, například ventrální striatum, i oblasti mozku, které vyhodnocují výsledky, sociální postavení a naše rozhodnutí.
Hněv a agresivní reakce mohou zahrnovat amygdalu, hypotalamus a prefrontální kůru, která se mimo jiné podílí na regulaci impulzů.
Učení využívá hipokampus, mozkovou kůru a systémy odměny. Pomáhají nám vytvářet vzpomínky, získávat zkušenosti a měnit chování.
A láska?
Také ta zapojuje systémy motivace, odměny a citové vazby, včetně ventrální tegmentální oblasti, ventrálního striata a hypotalamu.
Nejde o pět oddělených tlačítek v mozku.
Tyto oblasti spolupracují a jejich funkce se překrývají.
Žádná z těchto reakcí není sama o sobě důkazem dobra nebo zla.
Strach nás může chránit.
Soutěživost nás může motivovat.
Hněv nás může přimět postavit se nespravedlnosti.
Učení nám pomáhá porozumět světu.
A láska nás může spojovat s druhými lidmi.
Ale záleží na tom, co s těmito schopnostmi uděláme.
A co opakovaně odměňujeme.
Představte si algoritmus, který zjistí, že člověk déle sleduje příspěvky vyvolávající závist, strach nebo nepřátelství.
Nabídne mu další.
A další.
Ne proto, že by algoritmus sám cítil nenávist.
Ale proto, že se naučil rozpoznávat reakce, které udržují pozornost.
Výzkumy ukazují, že některé systémy doporučování obsahu mohou zvýhodňovat emočně vyhrocené příspěvky, pokud je jejich úspěch měřen především zapojením uživatelů.
Neplatí to automaticky pro každý algoritmus.
Ale právě zde se objevuje otázka, kterou bychom neměli přehlížet.
Pokud člověk opakovaně dostává odměnu za hněv, soupeření nebo nepřátelství, může se učit takové reakce častěji opakovat.
Neznamená to, že mu přestane fungovat rozum.
Ani že se v jeho mozku probudí nějaké samostatné zvíře.
Mozek není rozdělen na dobrého a zlého vlka.
Ale naše evolučně staré mechanismy strachu, odměny, soupeření a příslušnosti ke skupině nezmizely jen proto, že jsme vynalezli internet.
A tady se vracejí moji dva vlci.
Kterého z nich krmíme?
Když dokážeme vytvářet technologie, které opakovaně upoutávají pozornost prostřednictvím strachu, hněvu a soupeření, proč bychom nemohli vytvářet technologie, které stejně cílevědomě podporují učení, spolupráci a porozumění?
Možná není nejdůležitější, který vlk je v člověku silnější dnes.
Možná je důležitější, kterého vlka učíme krmit naše děti zítra.
Kdo platí za další kliknutí
Některé digitální služby prodávají předplatné.
Jiné obsah.
Další reklamu.
A některé kombinují více způsobů financování.
U služeb založených na reklamě může mít pozornost uživatele přímou obchodní hodnotu.
Čím více lidí přijde a čím déle zůstanou, tím více příležitostí může vzniknout k zobrazení reklamy nebo získání dalších údajů o jejich zájmech.
Platformy proto vyvíjejí nástroje, které vybírají, doporučují a řadí obsah.
Tyto nástroje mohou pomoci najít to, co člověk skutečně hledá.
Mohou však také zvýhodňovat obsah, který vyvolává silnou reakci a udržuje pozornost.
Neznamená to, že každý algoritmus má stejný cíl nebo že každý provozovatel chce člověku škodit.
Znamená to, že potřebujeme vědět, podle čeho systém poznává úspěch.
Podle toho, zda člověk našel odpověď?
Nebo podle toho, zda zůstal ještě dalších deset minut?
Tyto výsledky se mohou překrývat.
Nemusejí však být totožné.
A pokud je odměnou především další čas uživatele, vzniká pobídka získávat ho stále více.
Tvůrce, platforma a divák
Když sledujeme úspěšného tvůrce, snadno vidíme jeho počet sledujících, zhlédnutí nebo příjem.
Méně vidíme podmínky, za kterých obsah vzniká.
Tvůrce může pracovat dlouhé hodiny. Může přinášet vzdělání, umění, humor nebo důležité informace.
Jeho práce může mít skutečnou hodnotu.
Proto by bylo nesprávné tvrdit, že člověk, který tvoří videa, nic nevyrábí nebo nepracuje.
Ale tvůrce také působí v prostředí, kde další zveřejněný příspěvek může znamenat další příležitost získat publikum.
Platforma chce nabídnout obsah.
Reklamní partner chce oslovit zákazníka.
Divák hledá něco, co mu stojí za jeho čas.
Každý z nich může sledovat jiný výsledek.
A právě zde vzniká otázka, zda systém dokáže odměňovat kvalitu, aniž by současně vyžadoval stále větší množství.
Více obsahu nemusí automaticky znamenat více poznání.
Více zhlédnutí nemusí znamenat větší užitek.
A větší příjem nemusí dokazovat, že jsme dobře využili všechny zdroje, které k němu vedly.
To není odsouzení tvůrců.
Je to otázka pravidel, podle kterých se jejich práce hodnotí a odměňuje.
Dítě před obrazovkou
Vraťme se k dítěti ze sedmého dne.
Sedí před obrazovkou.
Může se učit jazyk.
Sledovat dokument o oceánu.
Poslouchat hudbu.
Mluvit s někým, kdo žije na druhé straně planety.
Technologie mu otevírá možnosti, které předchozí generace neměly.
Na stejné obrazovce však může strávit dlouhý čas sledováním věcí, které si samo původně nevybralo.
Jedno video nabídne další.
Další otevře třetí.
A den pokračuje.
Dítě se teprve učí rozpoznávat, čemu chce věnovat pozornost.
Proti němu mohou stát systémy navržené dospělými, kteří mají k dispozici výzkum, výpočetní výkon a obchodní zkušenosti.
Nejde o rovnocenné podmínky.
Odpovědnost proto nelze přenést pouze na dítě větou, že mělo telefon vypnout.
Potřebujeme se ptát také na pravidla návrhu služby, ochranu dětí, způsob doporučování obsahu a možnosti rodičů i veřejnosti tato pravidla kontrolovat.
Technologie může dítěti rozšířit svět.
Neměla by mu bez přiměřené ochrany přidělovat stále další úkol: odolávat soutěži, kterou samo nevytvořilo.
Kolik je dost
Ve sportu existuje okamžik, kdy rozhodčí ukončí zápas.
Na výsledkové tabuli zůstane skóre.
Hráči odejdou.
Diváci se vrátí domů.
Ale obchodní soutěž o jejich pozornost může pokračovat.
Dalším přenosem.
Dalším rozhovorem.
Dalším videem.
Další reklamou.
To všechno může člověku něco přinést.
Otázka však zůstává.
Existuje v ekonomice pozornosti okamžik, kdy dokážeme říct:
Dost.
Dnes jsme nabídli dobrý zápas.
Dobrou zprávu.
Dobrou píseň.
Nemusíme jen proto vyrobit další, aby zítřejší graf znovu rostl.
Dokážou také instituce a obchodní systémy rozpoznat okamžik, kdy už další rozšiřování nepřináší odpovídající užitek?
Nejde o zákaz růstu.
Jde o schopnost rozpoznat, kdy další růst přináší skutečný užitek a kdy už pouze vyžaduje další zdroje.
Co předáme dál
Jedenáctý den jsme se ptali, zda dítě dostane bezpečnou vodu.
Dvanáctý den se ptáme, zda dostane také prostor rozhodovat o svém vlastním čase.
Obojí potřebuje.
Tělo bez vody nemůže pokračovat.
Člověk bez možnosti věnovat pozornost tomu, na čem mu záleží, ztrácí část své svobody rozhodování.
Ne každá minuta musí být produktivní.
Dítě má právo si hrát.
Dospělý má právo odpočívat.
Člověk může sledovat sport prostě proto, že ho miluje.
Není potřeba převádět každou chvíli života na ekonomický výkon.
Právě naopak.
Pokud má čas člověka hodnotu pouze tehdy, když z něj někdo získá příjem, pak jsme si spletli cenu reklamy s hodnotou života.
A pokud dokážeme spočítat každé zhlédnutí, ale nedokážeme posoudit, co jeho získání stálo lidi a prostředí, zůstává náš společný účet neúplný.
Na začátku dne jsme se ptali, kdo potřebuje další zápas.
Hráč?
Divák?
Nebo účet, který musí příští rok vykázat vyšší příjem?
Teď už k této otázce patří také někdo, kdo se žádného rozhodování neúčastnil.
Třetí.
Ten, kdo může zdědit následky.
1 + 1 = 3.
A pokud chceme mluvit o pokroku, měli bychom nejprve zjistit, zda jsme na něj nezapomněli.
Otázka pro třináctý den
Sportovní organizace, média a platformy rozhodují o pravidlech svých soutěží.
Veřejné instituce rozhodují o pravidlech, která dopadají na celé společnosti.
V obou případech záleží na tom, kdo rozhoduje, kdo z rozhodnutí získává a kdo je může přezkoumat.
Třináctý den se podíváme na cenu moci.
Na okamžik, kdy se veřejná pravomoc může stát soukromým obchodem.
A na účet, který pak dostane člověk, jenž u rozhodování vůbec nebyl.
Kdo rozhoduje o pravidlech růstu — a kdo má právo říct, že už stačilo?
⸻
Zdroje a hranice výkladu
1. Rozšiřování kalendáře Formule 1. Formula 1: oficiální výsledkové archivy sezon 1990 a 2024. V roce 1990 se uskutečnilo 16 závodů mistrovství světa, v roce 2024 jich bylo 24. Zvýšení počtu o polovinu není samo o sobě údajem o růstu emisí, nákladů ani počtu diváků.
2. Environmentální vykazování F1. Formula 1: oficiální zprávy a dokumenty o udržitelnosti, včetně aktualizace zveřejněné v roce 2025. Jde o vykazování organizátora podle jeho vymezení emisní stopy. Klimatický cíl, zavedené opatření a vykázaný výsledek jsou odlišné informace.
3. Mistrovství světa mužů ve fotbale. FIFA: historické přehledy prvního turnaje v roce 1930, počtu zápasů jednotlivých ročníků a formátu turnaje 2026. Počty zápasů závěrečného turnaje jsou v kapitole odděleny od kvalifikace.
4. Kvalifikace na MS 2018. FIFA: The qualifiers in numbers. FIFA uvádí 871 kvalifikačních utkání. Připočtením 64 zápasů závěrečného turnaje vzniká součet 935. Tento součet neoznačuje počet utkání samotného závěrečného turnaje.
5. Mistrovství světa žen. FIFA: turnaj 1991, rekapitulace turnaje 2023 a rozhodnutí o rozšíření od roku 2031. První ročník měl 12 týmů a 26 zápasů, ročník 2023 měl 32 týmů a 64 zápasů. Rozšíření na 48 týmů od roku 2031 je rozhodnutím o budoucím formátu.
6. Příjmy z veřejné pozornosti. FIFA: výroční zpráva 2024, oddíly Revenue from television broadcasting rights a Material accounting policies. Dokumenty popisují příjmy z vysílacích, marketingových a dalších práv. Výsledky jednotlivých let je třeba posuzovat v kontextu turnajového cyklu.
https://inside.fifa.com/official-documents/annual-report/2024/financials/2024-financial-statements/notes/1-revenue-from-television-broadcasting-rights
https://inside.fifa.com/en/official-documents/annual-report/2024/financials/2024-financial-statements/notes/material-accounting-policies
7. Japonští fanoušci a úklid stadionu. FIFA: A clean stadium is a happy stadium for Japan, 27. listopadu 2022. Jde o doložený příklad jednání části fanoušků, nikoli o tvrzení o chování každého příslušníka národa.
8. Vývoj mezinárodní environmentální a klimatické spolupráce. OSN: Stockholmská konference 1972. UNFCCC: přehled vyjednávacích milníků, Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a shrnutí výsledků COP29. Přijetí dohody není totožné s úplným uskutečněním jejích cílů.
9. Digitální infrastruktura a energie. International Energy Agency: Energy and AI, 2025. Údaje o datových centrech a digitální infrastruktuře nelze bez další metodiky převést na jednotnou spotřebu každého videa, zprávy nebo uživatele.
10. Děti v digitálním prostředí. UNICEF: The State of the World’s Children 2017: Children in a Digital World. Zpráva se věnuje příležitostem, nerovnostem a rizikům digitálního prostředí. Neslouží jako potvrzení, že všechny děti nebo všechny digitální služby mají stejnou zkušenost a účinek.
Kapitola nepočítá celkovou ekologickou stopu sportu ani digitálních služeb. Růst počtu utkání či závodů není automaticky stejným procentním růstem jejich environmentálních dopadů.
Úvahy o hodnotě času, významu slova „dost“, ekonomickém vlaku, hymně lokomotivy a odpovědnosti za budoucí generace představují autorské stanovisko.
