Článek
BE HUMAN — DEN OSMÝ
NÁVRAT
A opravdu jsme udělali dost?
Sedmý den jsme skončili u dítěte.
Stálo na šachovnici, kterou si nevybralo. Před ním byly možnosti. Pod jeho nohama pravidla. A kolem něj svět, který jsme mu právě předávali.
Mohlo se naučit hrát.
Zůstala však otázka, zda dostane také možnost pravidla změnit.
Tu otázku nechci opustit.
Ticho po otázce
Myslel jsem, že přirovnání k Moně Lise bude dostatečně arogantní, aby mi konečně odpověděl živý člověk.
Sáhl jsem po známém obrazu. Postavil vedle něj BE HUMAN. Použil přirovnání jedné ku deseti milionům na veřejném internetu.
Byla to moje provokace. Číslo, kterým jsem chtěl vyvolat otázku, nikoli výsledek spočítaných a porovnaných děl.
Přidal jsem banán přilepený páskou.
Satiru na Trumpův projev v OSN.
Různé způsoby, jak někoho přimět zastavit se a odpovědět.
V komentářích, na které jsem čekal, nepřišla otázka.
Ani odpověď.
Nevím, kolik lidí skutečně četlo, kolik jen prošlo kolem a kolik nevědělo, co k tomu říct. Z mlčení neumím přečíst jejich myšlenky.
Vím, co jsem od toho čekal já.
Chtěl jsem rozhovor.
Chtěl jsem, aby někdo našel chybu. Aby ukázal místo, kde moje úvaha neplatí. Aby se zeptal, z čeho vycházím a co bych změnil, kdyby se ukázalo, že se mýlím.
Možná jsem svou otázku schoval příliš hluboko do provokace.
Proto zařadím další rychlost.
Od osmého do devatenáctého dne rozvedu to, co prvních sedm dnů otevřelo. Půjdeme od pravidel hry k účtu za její následky. K vodě, práci, moci a podmínkám, bez kterých žádný z našich úspěchů nemůže pokračovat.
Není to o mně, ale o tvých dětech a jejich dětech.
Nejdřív vám ale chci ukázat, odkud se dívám.
Karty na stůl.
Jedním z těch dětí jsem byl já.
Dítě, které přestalo dýchat
Narodil jsem se 12. září 1971.
Podle vyprávění mámy odjeli rodiče koncem září následujícího roku na dovolenou. Zůstal jsem u rodičů svého táty.
Bylo mi právě něco přes rok.
Dostal jsem záchvat, který máma popisovala jako astmatický.
Přestal jsem dýchat.
Nejdřív mě oživovala tátova sestra. Když přijela záchranka, moje tělo už podle mámina vyprávění bylo modré. Zdravotníci oživování převzali.
Přežil jsem.
Nevím, zda se mi zastavilo také srdce. Nemám před sebou nemocniční záznam, který by popsal délku příhody, stav oběhu a celý průběh pomoci.
Vlastní návrat si nepamatuji.
Jeho příběh znám od mámy.
Ještě 13. října 1972, kdy se v Andách zřítil let 571, jsem podle její vzpomínky zůstával v nemocnici. Datum jiné tragédie se v mém příběhu stalo časovým bodem. Neříká mi, co se tehdy dělo v mé hlavě. [1]
Význam svého přežití mohu pojmenovat až dnes.
Každý další den byl budoucností, kterou jsem nemusel dostat.
Před prvním „proč“
Dospělí, kteří své zkušenosti po oživování vyprávějí výzkumníkům, mají za sebou život, který dokážou popsat.
Mohou porovnávat. Mohou říct, co se změnilo, čeho se bojí a čemu začali přikládat jinou hodnotu.
Já jsem tehdy ještě neuměl položit svou první otázku „proč“.
To však neznamená, že ve mně existovaly pouze reflexy.
Dítě se učí dřív, než dokáže své učení popsat. Výzkum zdravých kojenců ukazuje, že kolem jednoho roku mohou ukládat a později rozpoznávat některé informace. Paměť proto nezačíná první vyslovenou větou. [2]
Moje tehdejší zkušenost však nemá větu, kterou bych vám dnes mohl předat.
Nemohu do té mezery vložit světlo, tunel ani slova, která si nevybavuji.
Třetí den jsme mluvili o slovu, které přivádí nepřítomné do společného prostoru.
Tady jeho hranici cítím osobně.
Máma může vyprávět, co jí zůstalo v paměti.
Výzkumník může zkoumat lidi, kteří dokážou odpovědět.
Já mohu vyprávět život, který následoval.
Co říkají ti, kteří si něco pamatují
Při hledání výpovědí po oživování snadno upoutají pozornost příběhy o světle. Ve výzkumu však dostávají místo také lidé, kteří nic podobného neuvádějí.
Někteří si nevybavují vůbec nic. Jiní mají vzpomínky, které nesplňují kritéria prožitku blízkosti smrti, označovaného zkratkou NDE.
V prospektivních studiích shrnutých přehledem z roku 2024 tvořili lidé bez hlášeného NDE většinu dotázaných. Absence takové výpovědi však sama neprokazuje, že během příhody nic neprožívali. [3]
Jiní něco vyprávějí.
Klid.
Jasné světlo.
Pocit, že stojí mimo své tělo.
Setkání s příbuznými.
Život, který se jim vrátil v rychlém sledu.
Někdo popisuje také strach, pronásledování nebo zmatenou zkušenost. [3, 9]
Ve studii AWARE-II výzkumníci sledovali 567 nemocničních srdečních zástav. Přežilo 53 lidí. Osmadvacet dokončilo rozhovor a jedenáct z nich uvedlo vzpomínky nebo vjemy naznačující možnou vědomou zkušenost. [4]
Ta čísla připomínají, jak malá je skupina lidí, jejichž vyprávění nakonec slyšíme. Jedenáct výpovědí přitom neznamená jedenáct stejných zkušeností.
Součástí výzkumu bylo také testování pomocí obrazových a zvukových podnětů. Autoři uvádějí, že nikdo nerozpoznal obrazový podnět a jeden účastník rozpoznal zvukový. Výsledky samy neurčují přesný okamžik vzniku popsaných vzpomínek a nedokazují posmrtný život. [4]
Moje příhoda navíc podle rodinného vyprávění začala zástavou dýchání. Výzkum srdečních zástav není přesným popisem toho, co se stalo mně.
Žádná z těchto výpovědí nenahradí mou chybějící vzpomínku.
Mohu těm lidem naslouchat.
Mohu se ptát, jak jejich vzpomínky vznikly a co pro ně znamenají.
Nemohu je převzít jako vlastní.
Když člověk něco prožívá jako skutečné, zaslouží si, abychom ho vyslechli. Při zkoumání zároveň potřebujeme rozlišovat mezi jeho vzpomínkou, jejím výkladem a tím, co lze nezávisle ověřit.
Tento rozdíl je také součástí lidské úcty.
Návrat nemá jednu podobu
Někteří lidé po podobné zkušenosti uvádějí, že se méně bojí smrti.
Více si váží obyčejného dne. Přikládají větší význam vztahům, soucitu nebo smyslu svého jednání.
Jiní žijí s úzkostí, nejistotou nebo tíživou vzpomínkou. Návrat může být dlouhý a obtížný. [5]
Život pokračuje také v těle.
V léčbě, únavě, vztazích a návratu k běžným povinnostem.
Studie dětí po srdeční zástavě ukázala, že i při příznivém hodnocení každodenního fungování mohou podrobnější testy odhalit obtíže. Šlo o vybranou skupinu dětí, které po obnovení oběhu zůstávaly v kómatu. Výsledky takové skupiny nejsou popisem následků mé vlastní příhody. [6]
Nevím, jaký dopad měla tehdejší událost na můj vyvíjející se mozek. Z toho, jak dnes přemýšlím, jej nedokážu zpětně určit.
Moje názory vznikaly v dalším životě.
V hudbě, v práci, v kuchyni a za volantem. V nemocnicích a v setkáních s lidmi, kteří mi pomohli, i s těmi, kterým jsem nerozuměl.
Odpověď na otázku, co se ve mně změnilo tehdy, nemám. Mohu sledovat, co se učím a měním dnes.
Co lze vidět v dalších činech
Christian Eriksen si z doby bezvědomí při srdeční zástavě na fotbalovém hřišti nic nevybavuje. Pamatuje si probouzení a pomoc kolem sebe. Později se vrátil k profesionálnímu fotbalu. [7]
Damar Hamlin po své srdeční zástavě veřejně podporoval výuku resuscitace a připravenost lidí použít defibrilátor. [8]
U jednoho příběhu vidíme návrat k práci, kterou člověk znal.
U druhého také veřejnou pomoc lidem, kteří se jednou mohou ocitnout u podobného případu.
Ani jeden příběh nepředepisuje, co musí udělat ostatní.
Člověk nemusí založit hnutí, napsat knihu nebo zachránit další život, aby si své přežití zasloužil.
Jeho život má hodnotu i bez velkého příběhu.
Já jsem se rozhodl ptát.
A BE HUMAN je jednou z podob, kterou ty otázky dostaly.
Budoucnost, ze které mluvím
Dnes žiji v budoucnosti, kterou dítě z roku 1972 nemuselo dostat.
Tehdy jsem neznal dnešní svět.
Neznal jsem obrazovky, přes které teď mluvím. Pravidla platforem, práci algoritmů ani otázky, které dnes pokládám.
Do této budoucnosti jsem musel dorůst.
Žil jsem ji den po dni.
Když říkám „vrátil jsem se z budoucnosti“, mluvím o tomto čase. O životě, který následoval, a o zkušenosti, kterou z něj dnes přináším do rozhovoru.
Dnes z něj přináším také varování.
Ne pro jednu rasu.
Ne pro jednu barvu pleti.
Ne pro jednu víru.
Ne pro jeden národ.
Pro vás. Pro všechny.
Neříkám, že znám přesné datum nebo podobu konce. Říkám, že vidím směr kolejí, po kterých jedeme.
V dalších dnech ukážu, z čeho tento pohled skládám. Co lze doložit. Co je můj výklad. A kde zůstává otázka.
Někdo může v mém přežití vidět také Boží milost. Jinému stačí příběh lidské pomoci a léčby. Celý průběh té příhody dnes neznáme.
U společného stolu můžeme ponechat prostor oběma pohledům.
Moje dnešní tvrzení však potřebují vlastní důvody a podklady. Samotné přežití jejich správnost nepotvrzuje.
Čas, který předáváme dál
Sedmý den jsme se ptali, co zdědí dítě.
Osmý den se ptáme také na člověka, který přežil a dostal možnost pokračovat.
Co udělá s dalším dnem?
Může být vděčný. Může být unavený. Může potřebovat pomoc. Může pokračovat ve své práci nebo se vydat jinudy.
A může si všimnout, že jeho další den ovlivňuje také život někoho jiného.
První pomoc mi poskytla teta.
Potom ji převzali zdravotníci.
Můj příběh tak pokračoval díky jednání dalších lidí. Nemusel jsem umět položit otázku ani vysvětlit, kým jednou budu.
Stačilo, že jsem potřeboval pomoc.
Když se dnes dívám na dítě na šachovnici, vracím se také k této skutečnosti.
Před námi stojí člověk, jehož možnosti teprve vznikají.
Potřebuje podmínky k životu dřív, než nám dokáže říct, co s ním udělá.
Nemusíme čekat, až prokáže svou budoucí užitečnost, abychom se o tyto podmínky starali.
Dvanáct nových dnů
Pokračování od osmého do devatenáctého dne má otevřít otázky, které samotné přirovnání neotevřelo.
Když mluvím o správných otázkách, myslím otázky, které nám dovolí prověřit podklady, rozpoznat následky a přiznat chybu.
Z čeho vycházíme?
Co jsme přehlédli?
Kdo může naše rozhodnutí změnit?
Co by nás přimělo opravit vlastní názor?
Také ten můj.
Čtenář může najít chybu, kterou nevidím. Může odmítnout můj výklad. Může navrhnout jinou cestu.
První den jsme sledovali člověka, který ukazuje směr.
Osmý den stojím před vámi a ukazuji, odkud se dívám já.
Moje přežití mi nedává právo rozhodovat za vás.
Dává mi osobní důvod mluvit — a vyslechnout odpověď.
Otázka pro další den
Co uděláme s časem, který jsme dostali — a jaké možnosti zanecháme těm, kteří přijdou po nás?
Osmý den je návrat.
Devátý den nastoupíme do vlaku.
Podíváme se na jeho pravidla, rozdílné podmínky cestujících a na to, co během společné cesty považujeme za úspěch.
Budeme se ptát, zda každý další krok skutečně rozšiřuje naše možnosti — a zda dokážeme změnit také směr, ve kterém se zdokonalujeme.
⸻
Poznámka k zařazení
Tento text navazuje na Den sedmý autorského seriálu BE HUMAN. Není součástí technické architektury BE HUMAN CORE. První osoba, srovnání s uměleckými díly a význam dalšího života vyjadřují autorovu zkušenost a interpretaci. Návrat z budoucnosti označuje prožitý čas po záchraně života; nejde o tvrzení o fyzickém cestování časem. Vlak je autorský obraz společného směru a rozdílných životních podmínek.
Zdroje a hranice výkladu
1. Osobní příběh: autorovo podání matčina vyprávění, bez původní nemocniční dokumentace. Historická časová kotva letu 571: Museo Nacional Aeronáutico y del Espacio de Chile, 13. října 2022. Současnost hospitalizace a letecké nehody není příčinná souvislost.
2. Paměť kojenců: Yates, T. S. a kol. Hippocampal encoding of memories in human infants. Science, 2025. DOI: 10.1126/science.adt7570. Výzkum zdravých kojenců, nikoli prožitků po resuscitaci; neprokazuje pozdější autobiografické vybavení události z kojeneckého věku.
3. Četnost a různorodost výpovědí: Kovoor, J. G. a kol. Near-death experiences after cardiac arrest: a scoping review. 2024. DOI: 10.1007/s44192-024-00072-7. Jedenáct prospektivních studií s různými metodami; absence hlášeného NDE není totožná s absencí jakékoli vzpomínky nebo tehdejšího prožitku.
4. AWARE-II: Parnia, S. a kol. AWAreness during REsuscitation – II: A multi-center study of consciousness and awareness in cardiac arrest. Resuscitation, 2023. DOI: 10.1016/j.resuscitation.2023.109903. 567 zástav, 53 přeživších, 28 rozhovorů, 11 výpovědí o vzpomínkách či vjemech. Tento poslední údaj neoznačuje jedenáct totožných NDE. Výsledky nejsou důkazem posmrtného života.
5. Rozdílné následky NDE: Miquel-Sendra, A.; García-Alandete, J. Systematic Review on the Aftereffects of Near-Death Experiences. 2025. DOI: 10.1177/00302228251350515. Pozitivní i tíživé následky; výsledky nelze připsat každému přeživšímu.
6. Dětský vývoj po zástavě: Slomine, B. S. a kol. Neuropsychological Outcomes of Children 1 Year After Pediatric Cardiac Arrest: Secondary Analysis of 2 Randomized Clinical Trials. JAMA Neurology, 2018. DOI: 10.1001/jamaneurol.2018.2628. Vybraní přeživší ve věku 1–18 let s kómatem po obnovení oběhu; výsledky nejsou individuální prognózou autora.
7. Christian Eriksen: Brentford FC, Christian Eriksen: The Lost Minutes, 28. února 2022. Jeho vlastní vyprávění o příhodě a návratu k profesionálnímu fotbalu.
8. Damar Hamlin: American Heart Association, New Damar Hamlin PSA set to kick off a lifesaving football season, 6. září 2023. Doklad veřejné osvětové činnosti po srdeční zástavě; neznamená, že před ní neměl dobročinné aktivity.
9. Strach a další vzpomínky po zástavě: Parnia, S. a kol. AWARE—AWAreness during REsuscitation—A prospective study. Resuscitation, 2014. DOI: 10.1016/j.resuscitation.2014.09.004. Studie rozlišuje širší okruh vzpomínek od zkušeností splňujících kritéria NDE.
