BE HUMAN — Den třináctý: Cena moci

BE HUMAN — DEN TŘINÁCTÝ

CENA MOCI

Třetí platba

Dvanáctý den jsme se ptali, kdo získává naši pozornost.

Kdo rozhoduje o pravidlech, podle kterých se soutěží o čas člověka, a kdo dostává účet za další růst.

Třináctý den se podíváme na jiný druh pravidel.

Na ta, která rozhodují o veřejných penězích, službách a moci.

Představte si, že vaše město potřebuje novou nemocnici.

Pracujete. Platíte daně. Část peněz, které stát vybere, použije na stavbu, vybavení a provoz.

To je první platba.

Nemocnice se postaví.

Jenže představte si, že někdo při rozhodování o zakázce požaduje deset procent za to, že určité firmě otevře dveře.

To je druhá platba.

Nemusí se objevit na faktuře jako úplatek. Může být ukrytá v předražené službě, zbytečném prostředníkovi nebo ceně, jejíž skutečné složení nikdo nechce vysvětlit.

A co když se kvůli tomu ušetří na materiálu?

Co když stavba nevydrží tak dlouho, jak měla?

Co když bude za několik let potřeba oprava, na kterou už nikdo nepřipravil peníze?

Přichází třetí platba.

Tu nemusí zaplatit člověk, který rozhodoval.

Zaplatí ji pacient.

Zdravotní sestra.

Daňový poplatník.

Nebo dítě, které se narodí až za deset let.

1 + 1 = 3.

Ne jako matematická rovnice.

Jako obraz systému, ve kterém jedna veřejná platba a jedno zneužití mohou vytvořit další náklad, který na původním účtu nebyl.

A právě tento třetí náklad mě zajímá.

Česká republika — deset procent

V České republice se objevila kauza známá jako Faltýnkův diář.

Seznam Zprávy v souvislosti s ní informovaly o výrocích advokáta Zdeňka Klapky týkajících se desetiprocentních provizí z veřejných zakázek pro politiky.

Deset procent z ceny zakázky.

U zakázky za sto milionů korun by to znamenalo deset milionů.

Podle článku Seznam Zpráv z 19. července 2021 Klapka takové provize v rozhovoru popisoval jako běžné. Redakce zveřejnila také zvukový záznam.

Tentýž článek však uvádí i jeho odmítavé stanovisko: Klapka před Českou advokátní komorou popřel, že by označil desetiprocentní provize pro politiky za přijatelné, a odmítl, že se provinil. Komora podle článku podnět odložila jako nedůvodný.

Z této zprávy nevyvozuji, že konkrétní člověk přijal úplatek nebo že byla prokázána konkrétní nezákonná platba.

Přivádí mě však k obecné otázce.

Za co se taková provize platí?

Provize může být odměnou za skutečně poskytnutou službu. Samotné procento ještě nevysvětluje její účel.

Představme si ale jinou situaci.

Následující příklad je smyšlený a nepopisuje jednání osob ze zmíněné kauzy.

Firma chce získat veřejnou zakázku za sto milionů korun.

Člověk s přístupem k rozhodujícím osobám po ní požaduje deset milionů za to, že zařídí její zvýhodnění při výběru.

Právě takovou platbu mám na mysli.

Peníze za ovlivnění rozhodnutí, které mělo být učiněno ve veřejném zájmu.

Deset milionů.

Za takovou částku lze něco opravit, vybavit nebo postavit.

Pokud firma tuto platbu promítne do vyšší ceny zakázky, náklad ponese veřejný rozpočet.

Pokud ji vyrovná úsporou na kvalitě, účet může přijít později.

V opravách.

V kratší životnosti stavby.

Ve službě, která nesplní to, za co lidé zaplatili.

Musíme přitom rozlišovat, co někdo řekl, co novináři zveřejnili, co vyšetřovala policie a co bylo prokázáno soudem.

Samotná existence zápisků nebo podezření není důkazem viny člověka, jehož jméno se v nich objevilo.

Moje otázka proto směřuje k mechanismu.

Co se stane, pokud se platba za ovlivnění veřejné zakázky začne považovat za běžnou součást podnikání?

Kdo potom určuje skutečnou cenu služby?

Ten, kdo ji poskytuje?

Ten, kdo ji potřebuje?

Nebo člověk, který drží klíč od dveří?

Francie — kolik případů vidíme

Přesuňme se do Francie.

V roce 2025 zaznamenaly francouzská policie a četnictvo 1 125 trestných činů proti poctivosti veřejného a hospodářského rozhodování.

O rok dříve jich bylo 968.

Nárůst o šestnáct procent.

Do této evidence patří korupce, obchodování s vlivem, nezákonné střety zájmů, zvýhodňování při rozhodování a zpronevěra veřejných prostředků.

Nejde o počet odsouzených politiků ani o počet soudních procesů s členy vlády.

Jde o skutky evidované bezpečnostními orgány.

A ani jejich počet nám neřekne, kolik podobných případů zůstalo skrytých.

Francouzské soudy však řešily také bývalé představitele nejvyšší státní moci.

U Nicolase Sarkozyho potvrdil francouzský kasační soud 18. prosince 2024 odsouzení v kauze korupce a obchodování s vlivem. U Françoise Fillona se rozhodnutím téhož soudu z 24. dubna 2024 stalo konečným rozhodnutí o vině v kauze zneužití veřejných prostředků; otázku trestu však soud vrátil k novému projednání.

Co nám to říká?

Že je každý francouzský politik zkorumpovaný?

Ne.

Že vyšší počet odhalených případů automaticky znamená horší společnost?

Také ne.

Pokud instituce začnou více vyšetřovat, mohou odhalit více případů, aniž by to samo dokazovalo, že se skutečný rozsah korupce zvýšil stejným tempem.

A pokud se někde případy téměř neobjevují, nemusí to znamenat, že tam žádná korupce není.

Možná systém funguje dobře.

Možná lidé nemají komu oznámit, co se stalo.

Možná se bojí.

Proto potřebujeme sledovat nejen počet případů.

Také nezávislost vyšetřování, rozhodování soudů a možnost veřejnosti zjistit, co se stalo.

A potom je tu ještě další účet.

Francie má vysoký veřejný dluh. Ten však sám o sobě není důkazem korupce.

Stát si může půjčovat na nemocnice, školy, infrastrukturu nebo zvládání krizí.

Rozhodující je, co za veřejné prostředky vzniklo, zda byly použity podle pravidel a jaký užitek nebo závazek po nich zůstane.

Protože dluh může financovat budoucnost.

Ale může jí také předat náklady bez odpovídajícího výsledku.

Spojené státy — zlaté cihly

Dne 6. října 2026 oznámilo americké ministerstvo spravedlnosti přiznání viny Davida J. Rushe, bývalého vysokého pracovníka CIA.

Škoda způsobená jeho podvodným jednáním dosáhla podle ministerstva přibližně 193,6 milionu dolarů.

Rush využil své postavení a vytvořil fiktivní utajované programy, prostřednictvím kterých získával státní prostředky.

Část použil na nemovitosti, luxusní předměty a další osobní výdaje.

Při prohlídce jeho domu vyšetřovatelé nalezli 298 zlatých cihel a více než dva miliony dolarů v hotovosti.

Samotné zlaté cihly stály americkou vládu přibližně 46 milionů dolarů.

Vyšetřování navíc zjistilo, že Rush při své profesní kariéře uváděl nepravdivé informace o vzdělání a vojenských zkušenostech.

Podle oznámení amerického ministerstva spravedlnosti z 6. října 2026 bylo rozhodnutí o trestu naplánováno na 28. ledna 2027.

Představte si, jakou kontrolu člověk očekává od organizace, která pracuje s nejtajnějšími informacemi státu.

Bezpečnostní prověrky.

Oprávnění.

Utajované programy.

Pravidla přístupu.

A přesto se uvnitř takového systému podařilo vytvořit program, který neexistoval.

Zde se objevuje zvláštní paradox.

Čím tajnější je určitá činnost, tím méně lidí ji může kontrolovat.

Utajení může být nezbytné pro bezpečnost.

Ale pokud neexistuje účinná nezávislá kontrola, může se stejný mechanismus stát ochranou pro člověka, který jej zneužívá.

Neznamená to, že všichni zaměstnanci CIA jednají stejně.

Ostatně případ byl odhalen také díky internímu vyšetřování, po němž se věcí zabývala FBI.

Ukazuje však, že ani vysoká funkce, přísná pravidla a nejvyšší stupeň utajení samy nezaručují poctivé rozhodování.

A teď se vraťme k nemocnici.

Za téměř 194 milionů dolarů mohly vzniknout skutečné veřejné služby.

Místo toho bylo nutné hledat peníze v domech, autech, hodinkách a zlatých cihlách.

První platbu provedl stát.

Druhou cenu vytvořil podvod.

A třetí náklad nese veřejnost, pokud se prostředky nepodaří získat zpět nebo nahradit jejich původně zamýšlený užitek.

Rusko — vesta bez ochrany

Následující příklad je myšlenkovým scénářem o selhání kontroly veřejných dodávek.

Představte si vojáka.

Dostane ochrannou vestu.

Stát za ni zaplatil.

Dodavatel ji vykázal jako dodanou.

Voják si ji oblékne a věří, že jej ochrání.

Pokud však někdo nahradil skutečnou ochranu atrapou, může být rozdíl mezi fakturou a skutečností rozdílem mezi životem a smrtí.

Tady už se společný účet nedá měřit pouze penězi.

A nezáleží na tom, zda se podobný podvod stane v Rusku, na Ukrajině, ve Spojených státech nebo v jiné zemi.

Mechanismus zůstává stejný.

Člověk, který rozhoduje o nákupu, nemusí být člověkem, který ponese následky vadné dodávky.

Proto potřebujeme kontrolu, která neověřuje pouze podpis a fakturu.

Musí ověřovat také to, co bylo skutečně dodáno.

Čína — kdo kontroluje kontrolory

Čínské kontrolní a disciplinární orgány oznámily za rok 2025 přibližně 983 tisíc disciplinárně potrestaných osob.

Mezi nimi bylo také 69 představitelů na provinční nebo ministerské úrovni a výše.

Tak vysoké číslo může na první pohled vyvolat dojem rozsáhlého boje proti korupci.

Ale je třeba rozlišit několik věcí.

Disciplinární postih není automaticky pravomocný soudní rozsudek za korupci.

A samotný počet potrestaných neříká, kolik lidí bylo skutečně vinných konkrétním trestným činem.

Stejně tak z tohoto čísla nelze vypočítat, kolik zásahů mohlo souviset s politickým soupeřením.

K tomu bychom potřebovali nezávisle posoudit jednotlivé případy, důkazy, řízení a možnost obhajoby.

Právě tady se objevuje další podoba problému.

Co když systém dokáže potrestat velké množství lidí, ale veřejnost nemá dostatečnou možnost kontrolovat ty, kdo o potrestání rozhodují?

Boj proti korupci je důležitý.

Stejně důležité je, aby se sám nestal nástrojem nekontrolované moci.

Jinak můžeme vyměnit jednu skupinu lidí za druhou, aniž bychom změnili pravidla.

A otázka zůstane.

Kdo kontroluje kontrolory?

Druhá strana mince

Teď se podívejme na Finsko a Švédsko.

V Indexu vnímání korupce organizace Transparency International za rok 2025 získalo Finsko 88 bodů ze sta a Švédsko 80.

Tento index nesčítá všechny skutečně spáchané úplatky.

Zachycuje hodnocení vnímané korupce ve veřejném sektoru podle odborných a podnikatelských zdrojů.

Neznamená tedy, že ve Finsku nebo Švédsku korupce neexistuje.

Ani že každé jejich rozhodnutí je správné.

Ukazuje však odlišné hodnocení veřejného prostředí, v němž se rozhoduje o společných prostředcích.

A teď přichází zajímavá souvislost.

Finsko a Švédsko vstoupily do Evropské unie 1. ledna 1995.

Více než třicet let sdílejí s ostatními členskými státy část společných pravidel, institucí a ekonomického prostoru.

Přesto se výsledky jednotlivých zemí v hodnocení vnímané korupce výrazně liší.

Stejná unie. Různé výsledky.

A tady mě napadá otázka.

Pokud máme společná evropská pravidla, proč nemáme také podobné výsledky?

Je rozdíl v zákonech?

V jejich vymáhání?

V nezávislosti kontrolních institucí?

Nebo v tom, co jsou občané ochotni od svých představitelů tolerovat?

Nejde přece o to, že by se lidé v jedné zemi rodili poctivější než v jiné.

Jde také o prostředí, ve kterém veřejná moc funguje.

O pravidla.

O dohled.

O veřejnou kontrolu.

A o možnost nápravy.

Pro mě je proto důležitá otázka, co mohou instituce udělat ještě předtím, než se objeví další podvod.

Zveřejňovat rozhodnutí.

Umožnit jejich přezkum.

Oddělovat schvalování od kontroly.

Chránit lidi, kteří upozorní na zneužití.

Vyžadovat vysvětlení, komu veřejné prostředky skutečně sloužily.

A zajistit, aby porušení pravidel mělo následky bez ohledu na společenské postavení člověka.

Evropská unie může vytvářet společné kontrolní mechanismy.

Ale sama existence pravidla ještě nezaručuje, že bude správně používáno.

A členství ve stejné unii neznamená, že všechny státy mají stejné domácí instituce.

Proto nestačí ptát se pouze, kdo pravidla napsal.

Musíme se ptát také, kdo je dodržuje, kdo kontroluje jejich používání a co se stane, když je někdo poruší.

Stejná pravidla na papíře ještě neznamenají stejnou odpovědnost v praxi.

Ani taková opatření nezaručí svět bez korupce.

Mohou však omezovat příležitosti k jejímu vzniku a zvyšovat možnost odhalení.

A pokud některé země dokážou udržovat vyšší úroveň veřejné integrity než jiné, neměli bychom se pouze ptát, proč jsou na tom ostatní hůře.

Měli bychom také zkoumat, co konkrétně funguje tam, kde je veřejná moc lépe kontrolována.

A zda se z toho ostatní mohou poučit.

Protože dobrý systém nesmí být závislý pouze na tom, že se do jeho vedení dostane dobrý člověk.

Musí počítat i s možností, že někdo svou pravomoc zneužije.

Stejný vzorec, různé systémy

Česká republika.

Francie.

Spojené státy.

Rusko.

Čína.

Finsko.

Švédsko.

Odlišné dějiny.

Odlišné zákony.

Odlišné instituce.

Odlišná možnost veřejnosti kontrolovat moc.

Nelze všechny tyto země vložit do jedné tabulky a z několika příběhů rozhodnout, kde žijí poctivější lidé.

Ale lze si všimnout společné otázky.

Co se stane, když člověk získá pravomoc rozhodovat o prostředcích, které nepatří pouze jemu?

Může je spravovat ve prospěch ostatních.

Může udělat chybu.

Může je zneužít.

A systém může jeho jednání odhalit, přehlédnout, umožnit nebo potrestat.

Proto samotné odhalení korupce neříká všechno.

Potřebujeme vědět také to, co následuje.

Vrátí se peníze?

Změní se pravidla?

Bude možné přezkoumat rozhodnutí?

Dostane poškozený nápravu?

A může veřejnost zjistit, kdo za co skutečně odpovídal?

Pokud odpověď zní ne, může se příběh opakovat.

Pouze s jiným jménem.

Kdo hlídá společný účet

Desátý den jsme navrhli, aby se odpovědnost za čerpání zdrojů začala počítat už ve chvíli, kdy vzniká zásah.

Abychom nečekali, až bude poškozená řeka, vyčerpané ložisko nebo opuštěná továrna potřebovat obnovu.

Jenže takový účet budou spravovat lidé.

Někdo stanoví pravidla.

Někdo bude vybírat příspěvky.

Někdo rozhodne, kam peníze půjdou.

A někdo potvrdí, že obnova proběhla.

Co když se právě zde objeví další prostředník, další provize nebo další neexistující projekt?

Pak bychom starý problém pouze přenesli do nového systému.

Proto společný účet nemůže stát pouze na důvěře.

Musí být možné sledovat rozhodnutí, peníze i skutečný výsledek.

Neznamená to zveřejnit každé osobní tajemství nebo zrušit oprávněné bezpečnostní utajení.

Znamená to, že i tam, kde veřejnost nemůže vidět všechny podrobnosti, musí existovat odpovědná a nezávislá kontrola.

A že žádná instituce nemůže být současně jediným žadatelem, jediným schvalovatelem, jediným kontrolorem a jediným soudcem vlastního výsledku.

Jinak stačí jediný člověk na správném místě.

A společný účet se může změnit v jeho soukromý příjem.

Dědictví, které nemá podpis

Vraťme se k nemocnici z úvodu.

Představte si, že byla dokončena.

Politik přestřihl pásku.

Firma dostala zaplaceno.

Úředník uzavřel spis.

Právník potvrdil podpisy.

Všichni odešli.

Za patnáct let se objeví problém.

Za dalších pět let je potřeba rozsáhlá oprava.

Lidé, kteří původně rozhodovali, už možná své funkce nezastávají.

Někteří jsou v důchodu.

Někteří žijí jinde.

Někteří už nežijí.

Ale nemocnice stojí stále na stejném místě.

A lidé ji stále potřebují.

Kdo tedy zdědil rozhodnutí?

Ne nutně ten, kdo dostal provizi.

Ne ten, kdo podepsal smlouvu.

Zdědilo ho dítě, které v době podpisu ještě nebylo na světě.

Jednou možná zaplatí daně na opravu stavby, kterou nikdy nemělo možnost ovlivnit.

A právě tady přestává být korupce pouze otázkou peněz.

Stává se otázkou času.

Někdo získá výhodu dnes.

Někdo jiný zaplatí následky zítra.

„A čím déle se takový postup opakuje, tím snadněji může začít připomínat běžné pravidlo.“

Nemusíme předpokládat, že každý politik je zkorumpovaný.

Že každý podnikatel je nepoctivý.

Že každý úředník selže.

Právě naopak.

Poctivý člověk potřebuje pravidla, ve kterých jeho poctivost nebude nevýhodou.

A občan potřebuje vědět, že stejná pravidla platí i pro ty, kdo je vytvářejí.

Co předáme dál

V desátém dni jsme otevřeli společný účet.

V jedenáctém jsme sledovali vodu.

Ve dvanáctém jsme se ptali, kdo získává náš čas a pozornost.

Dnes se ptáme na cenu moci.

Ne na plat politika.

Ne na služební automobil.

Ne na velikost kanceláře.

Na cenu rozhodnutí, která mohou přesáhnout život člověka, jenž je učinil.

Peníze se dají spočítat.

Zakázky se dají zkontrolovat.

Rozhodnutí se dají zveřejnit.

Chyby se někdy dají napravit.

Ale ztracený čas člověka už mu nikdo nevrátí.

A dítěti, které zdědí poškozenou nemocnici, vyschlou řeku nebo dluh bez odpovídajícího užitku, nepomůže vysvětlení, že každý jednotlivý účastník kdysi postupoval podle své části pravidel.

Proto se neptám jen, zda někdo porušil zákon.

Ptám se také, zda systém dokáže rozpoznat škodu dříve, než se z ní stane dědictví.

Protože první platba může být vidět.

Druhá může zůstat skrytá.

A třetí může přijít až tehdy, když už se nemáme koho zeptat.

Otázka pro čtrnáctý den

Třináctý den jsme sledovali lidi, kteří získali pravomoc rozhodovat o společných prostředcích.

Čtrnáctý den se podíváme na ty, kteří k takovým rozhodnutím získávají přístup opakovaně.

Na staré a nové elity.

Na proměnu dědičného postavení v ekonomickou, mediální a technologickou moc.

A na otázku, zda se při výměně lidí mění také pravidla.

Protože některé dveře se otevřou jednou.

A jiné zůstávají otevřené celé generace.

Kdy se z jednotlivé provize stane nepsané pravidlo systému?

⸻

Poznámka k zařazení

Tento text patří do autorského seriálu BE HUMAN a navazuje na Den dvanáctý — Pozornost. Není součástí technické architektury BE HUMAN CORE.

Spojuje veřejně doložené události, statistiky, autorské příklady a úvahu o odpovědnosti veřejné moci.

Nemocnice a tři platby představují myšlenkový příklad. Vzorec 1 + 1 = 3 je metaforou dodatečných nákladů, nikoli matematickým tvrzením.

Jednotlivé národní příklady nejsou reprezentativním měřením všech forem korupce v daných zemích. Rozlišují se policejní evidence, disciplinární řízení, přiznání viny a soudní rozhodnutí.

Zdroje a hranice výkladu

1. Česká republika — původ informace o desetiprocentní provizi. Jiří Pšenička a Janek Kroupa: Faltýnkova advokáta komora nepotrestá. Etické přešlapy prý nelze doložit⁠, Seznam Zprávy, 19. července 2021. Článek obsahuje zveřejněnou nahrávku, stanovisko Zdeňka Klapky a informaci o tehdejším postupu České advokátní komory. Kapitola odkazuje na tento datovaný novinářský podklad; neoznačuje jej za soudní důkaz viny.

2. Francie — evidované skutky. Service statistique ministériel de la sécurité intérieure a Agence française anticorruption: Les atteintes à la probité enregistrées par les services de sécurité en 2025⁠, zveřejněno 2026. Statistika uvádí 1 125 evidovaných skutků v roce 2025 oproti 968 v roce 2024. Kategorie zahrnuje různé formy porušení povinností při nakládání s veřejnou mocí a prostředky. Nejde o počet odsouzených politiků ani o celkový rozsah skryté korupce.

3. Francie — konkrétní soudní rozhodnutí. Cour de cassation: sdělení k rozhodnutí v Sarkozyho kauze⁠, 18. prosince 2024, a sdělení k rozhodnutí ve Fillonově kauze⁠, 24. dubna 2024. Kapitola uvádí obsah těchto rozhodnutí, nikoli úplnou historii všech řízení týkajících se obou politiků.

4. USA — David J. Rush. U.S. Department of Justice: Former Federal Employee Pleads Guilty to Defrauding the Federal Government of Approximately $194 Million⁠, 6. října 2026. Oznámení uvádí přiznání k podvodu, škodu přibližně 193,6 milionu dolarů, nález 298 zlatých cihel a přibližně 2,1 milionu dolarů v hotovosti. Rozlišuje přiznání viny a pozdější rozhodnutí o trestu.

5. Čína — disciplinární statistika za rok 2025. Xinhua: zpráva o údajích čínských disciplinárních a kontrolních orgánů⁠, 17. ledna 2026. Uvádí přibližně 983 tisíc disciplinárně potrestaných osob, včetně 69 vysokých funkcionářů. Jde o oficiálně zveřejněné disciplinární údaje, nikoli o počet pravomocných trestních rozsudků ani o nezávislé změření veškeré korupce.

6. Finsko a Švédsko. Transparency International: Corruption Perceptions Index 2025⁠. Finsko získalo 88 a Švédsko 80 bodů ze sta. Index hodnotí vnímanou korupci ve veřejném sektoru podle své metodiky. Neměří osobní poctivost všech obyvatel ani skutečný počet jednotlivých korupčních činů.

Hranice výkladu

Nemocnice a ochranná vesta slouží jako modelové příklady následků nesprávného nakládání s prostředky a selhání kontroly.

Policejně evidovaný skutek, disciplinární postih, obvinění, přiznání viny a pravomocné odsouzení nejsou zaměnitelné kategorie. Údaje různých zemí proto nelze seřadit do společného žebříčku prostým porovnáním uvedených počtů.

Autorským stanoviskem je požadavek, aby veřejná moc nesla odpovědnost nejen za formální správnost rozhodnutí, ale také za jeho dohledatelné následky a možnost nápravy. Kapitola nepředpokládá, že korupce má ve všech zemích stejnou příčinu, rozsah nebo podobu.