Článek
BE HUMAN — NULTÝ DEN + SEDM DNŮ
Úvod před prvním tahem
Stav: Autorský historicko-esejistický seriál s myšlenkovým scénářem
Normativní součást BE HUMAN CORE: Ne
Existuje reálná implementace scénáře uzavřeného města z Dne sedmého: Ne
Je tento scénář prakticky ověřen: Ne — jde o autorský myšlenkový obraz
BE HUMAN v této podobě není technickou dokumentací, návrhem hotového systému ani předpovědí budoucnosti. Je to autorská mapa minulosti, přítomnosti a možných budoucností. Historické a současné skutečnosti v ní slouží jako podklad; jejich propojení a význam jsou autorskou interpretací. Budoucí obrazy jsou scénáře, nikoli tvrzení, že popsané události nastanou.
Cyklus tvoří nultý den a sedm následujících dnů. Nultý den otevírá čas a podmínky, do kterých člověk vstoupil. Další části sledují proměny lidských schopností, moci a odpovědnosti. Jejich pořadí je literární stavba, ne tvrzení, že se autorita, nástroj, řeč, zemědělství a instituce všude objevily přesně v tomto sledu.
Jednu generaci zde pro orientaci počítám jako pětadvacet let. Je to autorské měřítko, nikoli přesná biologická jednotka. Také obrazy a ilustrace jsou symbolické; nejsou dokumentární rekonstrukcí konkrétních historických událostí.
Výraz Matka Země označuje společný fyzický základ života. Nemá rozhodovat o tom, zda Bůh existuje nebo která víra je správná. Otázka božství zůstává otevřená lidem věřícím i nevěřícím.
TICHO PŘED PRVNÍM TAHEM
Než jsme přišli
Než jsme pojmenovali vodu, tekla.
Než jsme rozdělili půdu, vznikala.
Než jsme začali počítat čas, svět se měnil.
Nebyl tu člověk, který by změny zapisoval. Nebyl tu účet, který by jim přidělil cenu. Nebyla tu hranice, u které by se voda musela zastavit, protože dál už patří někomu jinému.
Tomuto prostoru před naším příběhem říkám nultý den.
Ticho v jeho názvu neznamená svět bez dění. Znamená svět bez našeho hlasu.
Nultý den není datum v kalendáři. Je to pohled na všechno, do čeho jsme později vstoupili — a co jsme nemuseli vytvořit, abychom na tom byli závislí.
Čas, který si půjčujeme
V první skladbě BE HUMAN zaznělo přibližně dvanáct tisíc generací. Vycházíme z přibližně 300 000 let existence našeho druhu, Homo sapiens, a z autorského měřítka: jedna generace představuje 25 let.
Není to přesně spočítaná řada rodičů a dětí. Délka skutečných generací se mění. Je to společný metr, kterým zde převádíme dlouhý čas do lidské představy.
Když ho přiložíme k době před člověkem, počítáme pouze pětadvacetileté úseky. Žádné lidské generace tehdy nežily.
Vesmír je starý přibližně 13,8 miliardy let.
V našem měřítku je to 552 milionů takových úseků.
Země je stará přibližně 4,5 miliardy let.
To odpovídá 180 milionům.
Možné známky života byly popsány i v horninách starých přibližně 3,7 miliardy let — tedy 148 milionů našich časových úseků. Výklad nejstarších stop není ve všech případech jednoznačný. Stáří nálezu navíc není přesným datem vzniku života.
Už tento rozdíl mezi tím, co víme, a tím, co odhadujeme, patří do našeho příběhu.
Nemusíme znát každý začátek, abychom si uvědomili délku času před námi.
A velikost toho času nemusí zmenšovat hodnotu člověka. Může nám připomenout, že svět nezačíná naším příchodem.
Dlouho před naším jménem
Neptačí dinosauři vyhynuli přibližně před 66 miliony let. Od této události do přibližného vzniku Homo sapiens uplynulo asi 65,7 milionu let: v našem měřítku přibližně 2,63 milionu úseků.
Tato doba nebyla prázdná.
Máme horniny, fosilie a další stopy, ze kterých skládáme dějiny proměn krajiny a života. Záznam je neúplný, ale neúplný záznam není prázdná stránka, na kterou můžeme napsat cokoli.
Také naše vlastní dějiny mají kořeny hlubší než oněch dvanáct tisíc pracovních generací. Kamenné nástroje používali raní hominini dlouho před vznikem Homo sapiens.
Náš druh nezačínal s prázdnou rukou.
Přišel do pokračujícího vývoje života. To, co později nazveme lidskou schopností, má svůj příběh před námi.
Úžas před odpovědí
Při pohledu do takové hloubky času může přijít pocit něčeho, co nás přesahuje.
Někdo v něm uslyší slovo Bůh. Jiný v něm uvidí přírodu. Další zůstane u otázky.
Tento příběh ponechává prostor každému z nich. Pocit úžasu sám nerozhoduje, která odpověď je pravdivá.
Můžeme se však setkat u něčeho, co předchází naší shodě.
Potřebujeme vodu. Potřebujeme potravu. Potřebujeme podmínky, ve kterých naše těla mohou žít.
K rozhovoru o počátku světa můžeme usednout společně. Aby ten rozhovor mohl pokračovat, musíme se starat také o svět, ve kterém sedíme.
Co jsme nevytvořili
Než jsme napsali první zákon, hmota už měla své vlastnosti.
Než jsme začali počítat peníze, život už potřeboval energii.
Než jsme pojmenovali vlastnictví, naše těla už závisela na okolním prostředí.
Peníze mohou změnit majitele.
Dluh může být přepsán.
Zákon může být změněn.
Samotný zápis však nevrátí vodu do vyschlé studny. Nová cena neobnoví půdu. To vyžaduje skutečné podmínky, práci a čas — a někdy už ani ty nestačí vrátit všechno do předchozího stavu.
Matka Země je v tomto příběhu jménem pro náš společný domov a fyzický základ života. Je materiálem šachovnice, na které se později začnou objevovat naše pravidla.
Zatím ještě nesledujeme krále ani pěšce.
Všímáme si toho, na čem budou stát.
Dvanáct tisíc generací a krátké zrychlení
Přibližně 300 000 let našeho druhu v tomto textu představuje dvanáct tisíc pracovních generací.
Pro srovnání: zhruba 250 let od průmyslového rozmachu odpovídá přibližně deseti. Jde o orientační měřítko; industrializace se šířila postupně a v různých zemích jinak.
Pro poslední digitální zrychlení si zde volíme okno přibližně padesáti let — dvě pracovní generace. Digitální technologie mají starší kořeny. Těchto padesát let nám slouží ke sledování proměny každodenního prostředí, nikoli jako datum vynálezu digitálního světa.
Dvanáct tisíc.
Deset.
Dvě.
Ta čísla sama nerozhodují, zda jsme jednali dobře. Připomínají však, jak krátká je naše zkušenost s některými systémy, které dnes předáváme dětem jako samozřejmou součást života.
Dokážeme je rozšiřovat. Dokážeme je zrychlovat. Dokážeme jim svěřovat další úkoly.
Otázka je, zda stejně pečlivě sledujeme jejich následky.
Nultý den není prázdný
Nultý den neříká, že vesmír čekal na člověka.
Připomíná, že člověk přišel pozdě do světa, jehož podmínky si nevybral.
Z toho ještě neplyne, jaká pravidla máme vytvořit. Plyne z toho ale důvod ptát se, zda naše pravidla respektují podmínky, které umožňují život.
Budoucnost neurčuje jediný hráč. Vzniká z přírodních procesů i z lidských rozhodnutí. Fyzické meze nezmizí, když je přehlédneme; naše rozhodnutí přesto mohou mnoho změnit.
Proto se nemusíme nejdřív shodnout na odpovědi, proč svět existuje.
Můžeme už dnes nést odpovědnost za to, co v něm děláme.
Otázka pro první den
Když jsme podmínky života nevytvořili, podle čeho poznáme, že s nimi zacházíme tak, aby další generaci zůstala možnost volby?
Před prvním lidským tahem
Sedm následujících dnů je autorskou mapou lidských schopností a moci. Jejich pořadí není důkazem, že autorita, nástroj a řeč vznikaly odděleně a právě v tomto sledu.
První den otevřeme obrazem, jehož přesný počátek neznáme, ale kterému dokážeme rozumět.
Skupina potřebuje vodu.
Jeden člověk ukáže směr.
Ostatní se rozhodují, zda ho budou následovat.
Tady začíná naše první hra.
