Článek
Setlist Mari Kattman: 1. Typical Girl 2. Fever Shakes 3. Swallow 4. Anemia 5. Ascending 6. Take 7. The Worst
Setlist Mesh: 1. Cipher (Intro) 2. The Truth Doesn’t Matter 3. A Storm Is Coming 4. My Protector 5. Lone Wolf 6. Crash 7. Hey Stranger 8. I Bleed Through You 9. Kill Your Darlings 10. Everything as It Should Be 11. Bury Me Again 12. Tilt 13. State of Mind 14. This World 15. Hold and Restrain 16. Kill Us with Silence 17. Taken for Granted 18. Be Kind Přídavky: 19. The Last One Standing 20. Born to Lie 21. Exile
Britská skupina Mesh z města Bristol hraje od roku 1991 a třeba za kopečky v Německu má slušnou fanouškovskou základnu. Jejich název je krátký a zároveň mnohoznačný. Můžeme si pod ním představit jak vzájemné propojení elektroniky, tak i ochranu, případně záchranu. Nikdy nebyli vyloženě jen synth-popovou kapelou, ale vstřebávali také vlivy z new wave, EBM nebo vyloženě taneční elektronické hudby. Z původního tria Mark Hockings, Richard Silverthorn a Neil Taylor zůstali po odchodu třetího zmíněného jako duo s tím, že Mark Hockings, původně klávesák, začal zpívat a obstarávat texty, kdežto Richard Silverthorn u kláves a skládání hudby zůstal.
Jejich management míjel Českou republiku nepochopitelně dlouho, stejně jako naši promotéři léta ignorovali je. Nutno podotknout, že v období vydání desek Automation Baby (2013) a Looking Skyward (2016) se jejich návštěva našich končin přímo nabízela. Až letošní Velikonoční pondělí symbolicky znamenalo bohatou hudební nadílku pro přítomné v pražském klubu Lucerna Music Bar. Koncert v rámci turné k čerstvé novince The Truth Doesn’t Matter sliboval vskutku emotivní zážitek, k němuž v roli předskokanky přispěla za doprovodu svého klávesisty Paula svou troškou do mlýna zpěvačka Mari Kattman (USA), jež s hudebníky spolupracovala právě na aktuální studiovce. Snažila se, ale její vlastní tvorba přítomné nerozpálila, načež z důvodu malého technického problému svůj set zkrátila. Mnozí věděli, že se na pódium stejně ještě vrátí.
Samotná produkce Mesh nemohla začít lépe než krátkou instrumentálkou Cipher z nové desky, při níž nakráčel nejprve skutečný přeborník klávesových nástrojů a na sítích (sic!) asi světově nejznámější popularizátor synth-popu Vaughn George aka Vaughty, jenž si svoji sólovou koncertní premiéru na našem území prožil v prosinci loňského roku. Hned po něm přiběhl osvědčený koncertní bubeník Sean „Drummaniac“ Suleman. Jakmile se na vyhlášeném kruhovém pódiu v tomto klubu, kde mají interpreti k divákům nejblíže, ocitli i Mark s Richardem, rozjeli koncert titulní písní z novinky. Na pravdě samozřejmě záleží, to je jen typicky britská a břitká ironie v názvu skladby i celé desky, kde se skupina vypořádává se současným stavem věcí, kdy mnozí pravdu neberou v potaz, ale i přes zdánlivou beznaděj je nutné nerezignovat. Kapela si za svou novou tvorbou stojí opravdu pevně, neboť v průběhu večera odehrála čerstvých písní celkem třináct.
S mojí sestrou Kamilou jsme produkci sledovali z balkónu a nejblíže nám byl Vaughty, tudíž jsme při pohledu na jeho keyboardy viděli v přímém přenosu, jak velkým přínosem je pro skupinu skutečnost, že se k ní v roce 2023 tento youtuber, který fakt něco umí, koncertně připojil. Bylo evidentní, že publikum už má novinku dost naposlouchanou, jelikož bouřlivý ohlas sklidila i skladba s příznačným názvem A Storm is Coming. Po ní si tento večer poprvé, leč nikoli naposledy pověsil Richard na krk kytaru a pánové zahráli deset let starou My Protector (2016). Následně se na projekčním plátně objevil osamělý vlk a Mesh spustili nový song Lone Wolf ze singlu This World. Jak poznamenal jeden z přítomných diváků: „To se mi snad ještě nikdy v životě nestalo, abych slyšel béčkovou stranu singlu na koncertu.“ Další důkaz o tom, jak skupina věří novému materiálu a je si jista tím, že fandové ji přijmou. Stalo se. Následně se cestovalo časem dvacet let zpátky prostřednictvím Crash z desky We Collide. Po ní zase do současnosti a stejný divák kvitoval poslední singl Hey Stranger slovy: „To je nádhera!“ Dalo se mu dát za pravdu. O poznání svižnější byla následná I Bleed Through You z letoška, načež Richard opět s kytarou odstartoval píseň Kill Your Darlings (znovu z desky Looking Skyward, 2016). A všechno bylo tak, jak má být, když velmi přesný Sean odklepal skladbu Everything as It Should Be.
Na pódiu se znovu objevila Mari a dala si s Markem duet Bury Me Again, což znamenalo výrazné zklidnění a citové krvácení. Richard znovu sáhl po kytaře a Mari zůstala ještě na další píseň Tilt, která je pouze béčkem na singlu Hey Stranger, ale na desku se nedostala. Pak čtveřice zalovila nejhlouběji v minulosti a z desky Fragile (1994) vylovila skladbu State of Mind. Po ní přišla ke slovu nejvýraznější píseň z novinky This World. Krása v notách. To už se v klubu nenašel nikdo, kdo by pochyboval o smysluplnosti trávení konce Velikonoc na koncertu. Vaughty má evidentně prsty v tom, že se do playlistu propašovala také jím vyzdvihovaná skladba Hold and Restrain z desky A Perfect Solution (2009). S kytarou na krku zůstal Richard i při další Kill Us with Silence z poslední desky, kterou zase vyzdvihuji já. Tu si do sluchátek pustím třeba pětkrát za sebou. Ani jsme se nenadáli a už tu byl závěr základního bloku. Nejprve Taken for Granted (2013) a pak píseň s poselstvím Be Kind (Buďte hodní) opět z novinky. Touto písní jinde končívají přídavky, zde se po jejím doznění uklonili, ale po krátké odmlce přišli a zahráli The Last One Standing (2016) a Born to Lie (2013), aby ještě po jedné krátké pauze přidali úplně nakonec novinkový song Exile, při němž Mark své kolegy jmenovitě představil.
Byl to skutečný svátek elektronické hudby. Loni jsme se u nás konečně dočkali De/Vision, letos Mesh. Kdo to bude příští rok? Yello? The Human League? Nebo snad zažijeme zmrtvýchvstání Wolfsheim?
