Článek
Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas. Klišé všech klišé, každý rok to samé, dost, řekli bychom a zaklapli otevřenou knihu. Jenže letos bylo něco jinak. Na pražském Smíchově na lavičkách pod rozkvetlými stromy podél Vltavy si mačkali ruce milenci a milenky, možná někdo někomu i zarecitoval, ale u zvenku nevábně vyhlížejícího klubu MeetFactory, který proslavil především výtvarník David Černý, nastalo srocení výhradně černě oděných lidí. Kolemjdoucí se mohli ptát, nekoná-li se snad nějaká smuteční slavnost. Jak se to vezme. Ačkoli černá barva převládala, přítomní byli naladěni spíš radostně. Do Prahy dorazili konečně, a ještě před zhruba dvěma lety bych v tomto ohledu osobně málem rezignoval, po sedmatřiceti letech existence němečtí synthpopoví klasici De/Vision.
Patřičnou podporu jim svým setem od půl deváté vytvořili domácí Lakeside X. Janne a spol. jsou ve stále lepší formě a vysílají čím dál výraznější poselství směrem k publiku. Kostru jejich vystoupení tvořily písně z aktuální desky Love Disappears. Start v podobě songu Lifeline byl stejný jako při jejich památném předskokanství Depeche Mode v Letňanech, jenom je nyní sledovalo o nějakých padesát tisíc hlav méně. Nebáli se zalovit ani v hlubší minulosti a nadšení vyvolala třeba věkem dávno plnoletá skladba Sway z desky Exit: NOWhere. Letos je bude možné vidět a slyšet třeba před Empathy Test. A ta kytara tam rozhodně musí zůstat!
Když před tři čtvrtě na deset na pódium nastoupilo německé koncertní trio Steffen Keth (zpěv), Thomas Adam (klávesy) a Markus Koestner (bicí), Meet už byl slušně zaplněný, ale překvapivě nebylo tak plno, jak by jeden očekával. Na Nitzer Ebb a Front 242, pokud srovnáme s plus mínus stejným posluchačstvem, dorazilo přeci jen více lidí. Němci po listopadové první zkušenosti s českým publikem na libereckém klávesovém festivalu vsadili na průřez svými největšími hity, včetně I regret nebo Try to forget. Jeden si při jejich poslechu uvědomí, že úplně neplatí srovnávání s již zmíněnými DM, jelikož kousky hudebníků z Berlína mají o poznání skočnější rytmický základ, ale jsou více klubové. V publiku se při každé mezihře jeden fanoušek dožadoval zahrání písně You say z desky Devolution, k čemuž ale nedošlo, byť tím Steffena znatelně pobavil a vykouzlil na jeho tváři velmi vzácný úsměv. Místo ní nabídli song Rage z alba Popgefahr a tenhle pop je vskutku nebezpečně nakažlivý.
Zaznělo téměř vše podstatné a v rozporu s názvem předvedené Dinner without grace to byla hostina více než důstojná. Na papírovém playlistu měl sice Steffen jako přídavek napsaný poslední výrazný singl They won’t silence us, který kvůli mírnému nachlazení vynechal, ale jinak musel být každý spokojený. Aby ne, když se v přídavku dostalo i na třicetiletý hit Your hands on my skin, který mi zní v uších ještě teď při psaní. Teprve cestou k autu u smíchovského nádraží jsem si uvědomil, že nedali ani jednu píseň z desky Monosex, která mě k nim kdysi přivedla. Kdo neměl dost, tomu se bude v Cargo Gallery podávat nášup v podobě listopadového koncertu komornějšího projektu De/Vision Redux, který tvoří Steffen a klávesista Daniel Myer.
