Článek
Kdo četl moji recenzi na poslední desku Ascension od Paradise Lost, ten ví, že ve volné chvíli zrovna neobjíždím metalfesty, ale přísahám, že mám doma kompletní diskografii této party ze severu Anglie, jejíž čtyřčlenné jádro Nick Holmes (zpěv), Greg Mackintosh (sólová kytara), Aaron Aedy (rytmická kytara) a Stephen Edmondson (basa) je doplňováno pátým členem, jenž tluče do škopků. Aktuálně je bubeníkem navrátivší se Jeff Singer a kapela podporuje vydání desky koncertním turné Ascension of Europe. V rámci první etapy se vydali po zastávce v Mnichově do vyprodaného pražského Paláce Akropolis, pročež jsem si to tamtéž ve středu 29. října 2025 našněroval i já, neboť jsem patřil mezi šťastlivce, kteří v době předprodeje nelenili a pořídili vstupenku.
Předkapely Lacrimas Profundere a Messa jsem nestihl, tudíž nemohu jakkoli hodnotit. Po půl deváté večer se sálem rozeznělo krátké orchestrální intro, při němž jako první usedl bubeník na praktikábl, aby následně nakráčeli krotitelé strun a Holmes spustil svůj growling v novinkové písni Serpent On The Cross. Zvukař se zastřeloval, ale nebyl daleko od kýženého cíle. Nejlépe v úvodu zněla Stevova basa a Gregova sólice. Následovala Tragic Idol ze stejnojmenné desky z roku 2012 a jelikož po ní zahráli letitou True Belief z ikonické desky Icon (1993), bylo nabíledni, že Paradise Lost pojali šňůru nejen coby podporu čerstvé desky, nýbrž i jako bilancování sedmatřiceti let na scéně, tudíž budou fanouškům připomínat jednotlivé řadovky. To jenom potvrdila uhrančivá One Second ze stejnojmenného alba z roku 1997, s nímž si řada metalistů v době vydání lámala hlavu, neboť bylo prvním vážným žánrovým úkrokem z metalové stezky. Tradičně hraná Once Solemn, při níž se zaskvěl zejména Edmondson, budiž důkazem toho, že o dva roky starší deska Draconian Times musí být připomenuta, ačkoli jiný song už z ní v průběhu večera možná překvapivě nezazněl. Mimochodem Nick Holmes se přesvědčil o síle sociálních sítí před tím, než song uvedl, protože publikum na dotaz, co že to nyní chtějí zahrát, ihned správně reagovalo a on si na dotaz, jak to vlastně víte, sám odpověděl: „Jasně, internet.“
Téma toho, jak je to někdy složité s vírou, zhmotnila křehká zpověď Faith Divides Us - Death Unites Us z jinak dosti hřmotné stejnojmenné desky z roku 2009. Když Aaron s kytarou proklatě nízko rozjel rytmický motiv Pity The Sadness, dočkali se i ti, kteří se zasekli u desky Shades Of God (1992), na níž skupina směřovala od death metalu ke gotice. Nick si pořádně zachrčel v následné Beneath Broken Earth z fošny The Plague Within (2015), dost možná nejtvrdší desky od debutu. Zklidnění na sebe nenechalo dlouho čekat a publikum kvitovalo s povděkem i píseň Nothing Sacred z Host, čili nejdepešáčtější desky z posledního roku minulého tisíciletí, kterou místo Depeche Mode kdysi z Basildonu vydala tato parta původem z Halifaxu. Ať si každý sáhne do svědomí, zda před více než čtvrt stoletím Gregovy riffy málem bez kytar přijal tak nadšeně jako nyní. Báječná kytarová souhra nás přenesla opět do současnosti a páni muzikanti spustili aktuální Tyrants Serenade. Po ní se přešlo k zádušní mši Requiem, jež před osmnácti lety naznačovala, že kapela to bere s návratem k heavy kořenům hodně vážně. Z první desky nového milénia Believe in Nothing přehráli singl Mouth a já jsem si vzpomněl, jak mi tahle pro metalové masy nestravitelná deska naopak přilnula k srdci. A šlo se do finále první části. Největší hit Say Just Words a druhá připomínka kotouče One Second. Tohle se prostě neoposlouchá, jakkoli je ten text o tom, jak si někdo dokáže krutě zahrávat s druhým ve vztahu.
Po pauze odklepal Jeff neveselou No Celebration, jež posluchačům připomenula nejen vinyl Symbol Of Life (2002), ale také stejnojmennou knižní biografii od Davida E. Gehlkeho. Předposledním kouskem byla Ghost z covidové desky Obsidian a lepší závěr než poslední singl Silence Like The Grave si lze momentálně těžko představit a přítomní si ho nadmíru užili. Spokojenost se dala rozeznat jak ve tváři holky s trikem Nailbomb, tak kluka s kšiltovkou Metalliky. To bylo ono pomyslné nanebevzetí. Když jsem vyšel z klubu ven na ulici, tak mi došlo, jak příznačný je název protější hospody U Mariánského obrazu.
Cestou domů do Budějc jsem ve vlaku přemítal v jídelním voze nad sklenicí orosené plzničky (ano, z budvárku bolí hlava), zda je vůbec něco, co bych mohl vytknout. Vzhledem k tomu, že se koncert vydařil, tak jsem už kousek za Prahou pánům prominul, že tentokrát se v setlistu nedostalo na Forever Failure a As I Die. Je to sice jako kdyby zmiňovaní a seveřanům navěky předhazovaní Depeche Mode při koncertu nedali Never Let Me Down Again a Personal Jesus, ale čím je pro černé kůže Enjoy The Silence, tím je pro jejich metalové příbuzné z druhého kolene Say Just Words, o níž už jsem se zmínil, tudíž vše v naprostém pořádku. Že bych se hecnul a vyrazil na jejich set příští rok na Basinfirefest?
