Článek
Recenze koncertu - Laibach (Slovinsko) - Palác Akropolis, Praha, 31. 5. 2026
Setlist: 1. Intro Music Jam, 2. Musick, 3. Musick Pt. 2, 4. Fluid Emancipation, 5. Love Machine, 6. Love on the Beat (Serge Gainsbourg cover), 7. Resistencia, 8. Keep It Reel, 9. #Us, 10. Allgorhythm, 11. Laibach Medley, 12. Luigi Mangione, 13. Modern Talking, 14. Bossanova, 15. Yes Maybe No, 16. Singularity, 17. Das göttliche Kind, Přídavky: 18. Make Your Own Kind of Music (The Will-O-Bees cover), 19. Faith No More, 20. Musick (remix)
Auta stojí, vlaky jedou. Nebo je to obráceně?
Neděle 31. května 2026 nepřinesla jen další koncertní zážitek, ale i malou lekci z reality české dopravy. V prudkém dešti a s vírou ve služby národního dopravce jsme s parťákem Konym vyrazili z Českých Budějovic do Prahy a zpět vlakem – a Českým drahám se podařilo přidat k večeru vlastní performanci. Devadesát minut zpoždění směrem tam, sedmdesát zpět. Nadto jsme museli při obou cestách několikrát přestoupit z jedné soupravy do druhé. A raději taktně pomlčím o prazvláštní neochotě obsluhy v bistro vozu. „Měli jsme jet autem,“ glosoval kamarád suše a měl pravdu. „Asi vím, proč Japonci a Číňané nejezdí po Čechách vlakem. To by se zbláznili.“ Naštěstí koncert vše špatné upozadil.
Konyho návrat
Kony přitom ještě v prosinci po koncertě Vanessy v Cargo Gallery tvrdil, že končí. Žádné další výlety do Prahy a noční návraty, protože v našem věku to už trošičku bolí. Uběhlo pár měsíců a stáli jsme spolu před Akropolí. Laibach, už zase. Některá předsevzetí zjevně nevydrží déle než od koncertu jedné české do koncertu jedné slovinské legendy.
Laibach jinak, než je známe
Díky sociálním sítím jsem věděl, že tohle nebude návrat k osvědčenému modelu „něco z Opus Dei, něco z Kapital, něco z NATO“. A skutečnost to jen potvrdila. Nová deska Musick, vydaná 1. května 2026, není nostalgickým ohlédnutím. A koncert podle toho vypadá. Žádné Leben heisst Leben, žádné Alle gegen alle, žádná jistota. Kdo přišel na „best of“, mohl být zaskočen. Kdo přišel na Laibach, dostal přesně to, co měl.
Choromuzika: hudba nakažená významem
Už samotný název Musick funguje jako programové prohlášení. Kříženec „music“ a „sick“, tedy hudby a nemoci. „Choromuzika“ možná nezní úplně elegantně, ale význam trefuje přesně. Je to hudba, která neleští, ale narušuje. Nedává jistotu, nýbrž pochybnost. Laibach se přibližují formám současného popu, ale zároveň je rozebírají a znovu skládají – tak, aby zůstala zachovaná jejich vlastní logika i ironický odstup.
Setlist jako manifest
Koncert stojí téměř výhradně na novém materiálu a působí jako kompaktní celek. Spíš než sled písní jde o monolit, který se valí sálem. Málo industriálních úderů, více sevřeného, místy až překvapivě popového zvuku. A přitom pořád Laibach. Typické bylo jejich zacházení s narážkami na jiné. Ve skladbě Love Machine byl nepřehlédnutelný odkaz na Kraftwerk a jejich The Man-Machine, včetně vizuální stylizace. Nejde o citaci. Spíš o rozklad a novou syntézu. Velmi vtipně vyzněla i skladba #Us, kde po svém hodnotili vyznění kauzy #Me Too a rýmovali to se jménem Vinnetou. Při rýmu #You Too se na plátně objevili čtyři nejslavnější Irové všech dob v čele s Bonem. Tak co zkusit nás, ptali se Slovinci. Ironie, která není prvoplánová, ale přesná. Před skladbou Allgorhythm pak přišla krátká „rozcvička“ ve stylu mobilní fitness aplikace. Absurdní? Ano. Funkční? Taky.
Minulost jen v náznacích
Na rozdíl od předešlých turné se kapela ke své historii vrací jen minimálně. Retrospektivní moment představoval instrumentální Laibach Medley s motivy z Tanz mit Laibach, Geburt einer Nation, Eurovision nebo The Whistleblowers. Jedinou regulérní starší skladbou byla Bossanova z alba Spectre. A bylo to vlastně dobře. Jakýkoliv větší návrat do minulosti by rozbil koncept večera.
Akropolis pod náporem
Palác Akropolis je pro Laibach ideální prostor. Není sterilní a drží pohromadě zvuk, obraz i atmosféru. Tahle neděle ale ukázala i jeho limity. Na začátku koncertu jsme s Konym stáli mezi dveřmi v předsálí spolu s další zhruba padesátkou lidí. Jinými slovy – bylo prodáno víc vstupenek, než kolik odpovídá komfortní, a troufnu si říct, že i bezpečné kapacitě prostoru. Pohyb v sále byl prakticky nemožný, a jakkoli je vyprodaný koncert pro kapelu i promotéra skvělá zpráva, zážitek publika tím místy zbytečně trpí. A aby toho nebylo málo, i v takto natřískaném prostoru se znovu našli dovedové, kteří si nedokážou vypít pivo u některého z oddělených barů a musí si kelímkáče nosit zpátky doprostřed davu. Výsledkem je kombinace tlačenic, rozlitých nápojů a neustálého kličkování.
Vizuál, ironie, sebeparodie
Laibach zůstávají mistři práce s obrazem. Projekce, estetika, symboly – všechno funguje jako další vrstva sdělení. Před novým singlem Singularity se na plátně objevila reklama na vlastní merch. Sebeparodie? Ano. Komentář ke všudypřítomné komerci? Taky. Velmi dobře fungovalo i zapojení dvou vokalistek (a zároveň tanečnic) a scénických prvků, které dodávaly koncertu rytmus a styl.
Průběžné hodnocení
„Hele, neměl jsem žádný očekávání, protože novou desku neznám. Mačkání v davu mi vlastně vůbec nechybělo, ale jsem rád, že jsem tady,“ řekl Kony v půlce koncertu. „Funguje to, mají to promakaný.“ Vnímal jsem to tak, že jeho koncertní důchod skončil dřív, než začal, ale nebudu předjímat. Živá produkce Leæther Strip? The Cassandra Complex? Že by?
Bez nostalgie, bez kompromisu
Laibach v koncertní sestavě Milan Fras (zpěv), Luka Jamnik (syntezátory, klávesy), Vitja Balžalorsky (kytary), Bojan Krhlanko (bicí, perkuse), Rok Lopatič (klávesy, elektronika) a v zádech s kapelníkem Ivanem Novakem (vizualizace, efekty) nepřijeli hrát na jistotu. Přivezli novou desku. A tu odehráli. Bez omluv. Bez úliteb. Bez potřeby zavděčit se.
A my byli u toho
Od Roxy v říjnu 2024, kde šlo hlavně o speciální ohlédnutí za deskou Opus Dei, jsme se posunuli jinam. Méně nostalgie. Více současnosti. Více konceptu. A že to může znamenat, že už neuslyšíme Wirtschaft ist tot pokaždé, když přijedou? Možná je to dobře. Cestou z hlaváku do Akropole a zpět jsme navíc šli kolem domu, kde bydleli filmoví sousedé Pařízek a Darek Vrána z filmu Vrchní, prchni! Slovy klasika: „A my byli u toho.“ Ne u řádění falešného vrchního, ale u řádění Laibach na Žižkově.
Verdikt
Laibach si vždycky dělali věci po svém. Toho se drží pořád, to je neopustilo. Z toho důvodu má smysl na ně opětovně vyrazit. A platí i to, co řekl můj bývalý kolega němčinář z předchozí školy: „Laibach jsou Rammstein originál.“
Zdroje: https://www.laibach.org/
https://en.wikipedia.org/wiki/Laibach
https://www.discogs.com/artist/25404-Laibach
