Článek
Setlist: 1. Meth Head 2. Prokopat se ven 3. Nepřítel lidu 4. Dobře organizovaná tlupa 5. Kolumbie 6. Nepodobat se jim 7. Jedu do pekla 8. V pekelným kotli 9. Flashback 10. Holky z gymplu 11. Buď Jidáš 12. Jan Stihomam 13. Ahoj, chcípni 14. Jimmy Jones Přídavky: 15. Zrcadla 16. Captagon
Zpěvák, textař a nyní také spisovatel Samir Hauser se rozhodl, že definitivně uzavře jednu kapitolu, která zásadním způsobem ovlivnila umělecký a osobní život nejen jemu samotnému, nýbrž i řadě fanoušků, kteří se přišli nalodit na loď uměleckého klubu Cargo Gallery na smíchovské straně Vltavy, aby byli osobně přítomni při poslední plavbě skupiny Vanessa. S kamarádem Konym jsme si to nemohli nechat ujít ani my, tudíž jsme podnikli dobrodružnou cestu v mlze z jihu do Prahy a zpět do Českých Budějovic.
Na palubu jsme vstoupili chvilku předtím, než uprostřed setu předskakujícího souboru KIFOTH vypadl proud. Naštěstí se zhruba po pětadvaceti minutách povedlo závadu odstranit. Krátce po půl desáté se prostorem rozeznělo intro s motivem instrumentálky Tragikomix. Šlo se na věc a Samir přivítal přítomné a připomněl, že k výpadku proudu došlo v roce 2009 na Vltavské při křtu tehdy návratové desky Ave Agony, načež uvedl první věc Meth Head (2024). Jako druhý v pořadí zazněl pro naši EBM scénu nejzásadnější kousek Prokopat se ven (1992), žánrová hymna od klávesisty Dana Rodného. To nejlepší hned takto zkraje? Ale kdepak. To nejznamenitější přišlo později. Následovala píseň s výstižným názvem Nepřítel lidu, kterýmžto je Samir po většinu své kariéry, jež bude pokračovat už výhradně pod jeho jménem. Pak se hrálo také z desky Antidotum (2013), konkrétně na desce úvodní Dobře organizovaná tlupa.
Příběh Manuela Lopeze, jenž léčil deprese heroinem, nás v písni Kolumbie vrátil na začátek devadesátek, aby ke slovu přišla posléze také deska Ghost Army (2019) a píseň Nepodobat se jim. Parta kolem Samira si pak střihla skladbu Jedu do pekla (1997), kterou před pár týdny předvedl živě i její autor Mirek Papež se svými Gun Dreams ve Vršovicích. Pope včera večer nebyl přítomen a rozebírat proč, to už je bezpředmětné. Z mého pohledu přišel hudební vrchol koncertu přesně v půlce s písní V pekelným kotli. Tento novější kousek z loňského EP Škleb mi vždy přivodí husí kůži, protože má velmi temnou atmosféru, nikoli nepodobnou jednorázovému projektu Mortal Cabinet tria Hauser, Štorm a Řezník, navíc s pořádnou dávkou humoru. Káču Olivovou z AVU, s níž by Samir radši obcoval, než aby se smažil v pekle, jsem mezi přítomnými nepostřehl, ostatně nenarazil jsem v davu ani na pana profesora Kokoliu, jehož by Samir radši, ehm, však vy víte co, aby se pak společně dívali na Kolju.
V rámci posledního koncertu řečeno sportovní terminologií podal Samir výborný výkon. Paradoxně pouze ve Flashbacku, titulní skladby alba z roku 1992, mu často vypadával text. Následovaly Holky z gymplu, z nichž jedna právě jela na poslední výlet svázaná v kufru auta, a po nich se rozjela stěžejní píseň alba Monogamy (1994) Buď Jidáš. Následovala skladba z desky Vanessy Gun o paranoikovi jménem Jan Stihomam. Pak Samir pozdravil fanoušky písní Ahoj, chcípni. To bylo ve chvíli, kdy jsme s Konym zhodnotili situaci tak, že bude lepší se odebrat z prostředku prostoru do zadního traktu poblíž baru, protože nás začali dost silně štvát hňupové, co lezou z kotle pro kelímkáče a zpět s plnou náručí zase do kotle. Tohle je víc český sport než národní házená. Prostorem se rozezněl proslov fanatika Jimmyho Jonese a Samir spustil píseň, k níž ho kdysi údajně inspirovala metlošská kapela Manowar a její Guyana (Cult of the Damned) na stejné téma. Pak zpěvák prohlásil: „Konec a jděte na kutě, dědkové a báby.“
Každému ale bylo jasné, že přídavky přijdou. Nečekalo se dlouho a rozezněla se Zrcadla, kterou má Kony mezi nejoblíbenějšími. Celé to stylově uzavřel Captagon, jízlivé pojednání o džihádistické droze a srabáctví. Vanessa se nikdy nemazala s nikým a ničím. To jí zůstalo až do úplného konce. Samir po posledním tónu zařval: „Díky a dělejte si, co chcete!“ A bylo. Jednou to přijít muselo.
My jsme se k Vanesse a tvrdé elektronice postupně dostali skrzevá srazy fanoušků Depeche Mode a poprvé jsme kapelu viděli v Belmondu v roce 1994. Třicet jedna let jsme se královsky bavili tou směsicí drsných synťáků, ironie, nechutností a textů, které známe nazpaměť. Jezdili jsme pravidelně nejen do Prahy, ale taky třeba do Plzně. Dvakrát (asi omylem) přijela kapela i k nám do Budějc, kde se poslouchají pouze zábavovky s vůní sena, což v tomto případě není slangové označení pro marjánku. Jakmile Vanessa oznámila, že koncert 5. 1. 2017 byl její poslední, psalo se tehdy na serveru protisedi.cz, že tím v Rock Café skončila devadesátá léta a celá jedna generace se opožděně rozloučila se svou pubertou. Nakonec došlo k prodloužení doby existence až do prosince letošního roku. Když jsme po skončení závěrečného představení s Konym opouštěli Hořejší nábřeží, prohlásil s vážnou tváří: „Tohle byl můj úplně poslední koncert. V jednapadesáti se už definitivně cejtím dospělej.“
Zdroje:
https://rumzine.com/vanessa
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vanessa_(hudebn%C3%AD_skupina)
https://archiv.protisedi.cz/article/tryzna-za-vanessu-5-1-2017-skoncila-v-rock-cafe-devadesata-leta
