Článek
Skladby: 1. Skorosvět 2. Hugo Haas 3. Chaos 4. Za dveřmi paneláků 5. Vrakoviště 6. Kdo dřív? 7. Stínohry 8. Smažka mozek 9. Nadání 10. Finále 11. Kdo dřív (Wumpscut Remix) 12. Chaos (Dan Rodný Remix)
Když jsem si poprvé pustil Pacienta 0, věděl jsem, že ho nemůžu poslouchat nezúčastněně. Na to ten vztah k Samirově tvorbě trvá příliš dlouho. Pro mě to všechno začalo někde u Flashbacku (1992). Devadesátky, Praha, klub Belmondo, kam jsme s kamarádem Konym jezdili z Budějc od roku 1994. Byli jsme tehdy rozkročení mezi dvěma světy – na jedné straně Depeche Mode, náš styl, životní postoj a soundtrack té doby, na druhé straně temnější proud, především Vanessa, Die Krupps, Front 242, Front Line Assembly a další elektronika, která už šla víc do masa.
Tenkrát jsme možná ani tolik neřešili, jak moc nás to formuje, ale zpětně mi to dává smysl. Depeche Mode byli pro nás ztělesněním emocí, melancholie a estetiky. Vanessa – zvlášť ta kolem Flashbacku – byla zhmotněním rozkladu, špíny a něčeho, co nás přitahovalo právě tím, že to nebylo úplně komfortní. A já pak nosil název kapely roky na hrudi v zeleném tričku s obalem pro mě zásadní desky Monogamy (1994), které se stalo vlastně mým osobním rituálem.
Ten příběh se pro mě symbolicky uzavřel v prosinci 2025 na posledním koncertě Vanessy v Cargo Gallery. Měl jsem to tričko zase na sobě, protože vydrželo všechny akce, a měl jsem pocit, že končí jedna kapitola, která už se nebude opakovat. Co přijde dál, bude nutně něco jiného. A že už nepůjde o návrat, ale o změnu.
Pacient 0 je přesně taková změna. Na první poslech tím spíš překvapí, jak přístupně vlastně nejdřív působí. Elektronika z hlavy Gatsbyho (jinak kytarista gotiků Cathedral In Flames) je pořád dost temná, ale víc sevřená, kompozičně čitelná, místy až neočekávaně melodická. Brzy mi došlo, že tentokrát nejde o tlak a hluk, na který jsem byl zvyklý z Vanessy. Jenže tenhle klid je klamný. Postupně se to celé začne drolit – ne v aranžích, ale v pocitu.
Zásadní je, co Hauser dělá s hlasem. On tu pomalu přestává zpívat. Spíš mluví. Recituje. Někdy monotónně, jindy pateticky, jak je v poslední době zvyklý při literárním čtení svýh knih. Jako v divadle jednoho herce vede monolog, který možná víc říká sám k sobě, než pro publikum. A právě tohle mě postupně vtáhlo. Najednou jsem neměl pocit, že poslouchám album, ale že jsem svědkem něčeho mnohem osobnějšího.
Jeho texty (až na dva od Tomáše Belka) jsou i přes zklidnění možná nejhlubší, jaké kdy napsal. Jsou o neustálém mizení hranice mezi snem a realitou. Překvapivě je k nenalezení jeho zvrhlá erotika, která byla dřív všude. Místo ní přichází něco jiného – neurčitá, tíživá dezorientace jako třeba v písni Chaos. Skladby jako Nadání nebo Hugo Haas na mě i přes epický základ a podloženost skutečným konáním jednoho odporného práskače a jednoho slavného herce (a kokainisty) nepůsobí jako příběhy, ale jako záznamy stavů.
Nejvíc mě zasáhly Stínohry. To je dialog dvou hlasů uvnitř jedné hlavy, byť tím druhým hlasem promlouvá hostující Ester Kočičková. A to byl moment, kdy jsem přestal cokoliv analyzovat a jen to nechal na sebe působit.
Když srovnám po několikátém poslechu tuto desku s tím, odkud přicházím jako posluchač, rozdíl je vskutku velký. Vanessa byla vždycky výbuch – agresivní, útočná, pro někoho až nesnesitelně přímočará. Hauserovo alter ego Bruno Ferrari z filmu s Belmondem (sic!) byl naopak pózou, dekadentním kabaretem, hrou. Pacient 0 je něco jiného. Není to syntéza těch dvou poloh, ale spíš jejich rozpad. Jakoby po všech těch letech zůstalo něco, co už se nedá snadno stylizovat, ale pořád je tu Samir nezaměnitelný a svůj. Samir, který jednak bilancuje a v písni Kdo dřív? se ptá, zda vydrží déle než Robert Smith, Gary Numan, David Gahan, Peter Murphy, Nick Cave, Trent Reznor, Marc Almond, Johny Rotten či Andrew Eldritch (výčet hvězd hodných respektu), ale zároveň ještě se vším skoncovat nehodlá, a to ani přes text songu Finále.
Popravdě, není to deska, která by znamenala hudební revoluci. Je místy poměrně monotónní, třeba záměrně. Chybí jí záchytné body, na které jsem byl zvyklý. Při prvním poslechu mi to trochu vadilo. Hledal jsem tam původní energii Vanessy nebo ironii Bruna Ferrariho – a nic z toho tam tak jednoznačně není. Jenže čím víc jsem se k tomu vracel, tím víc jsem si uvědomoval, že to není chyba. Že to je vlastně ona pointa.
Pacient 0 není deska, která má hrát na pozadí při večeři. Není to hudba, kterou si pustíš k něčemu. Je to stav, do kterého musíš vstoupit. A když se to podaří, začne to fungovat způsobem, který není úplně příjemný, ale o to intenzivnější.
Jakmile si připomenu zjevný rozdíl mezi deskami Ave Agony (2009) od Vanessy a Ayahuascero (2017) od Bruna Ferrariho, ihned si vybavím odlišnosti koncertu Vanessy kdysi v Meat Factory a třeba Bruna v Rock Café. Položím-li si otázku, jak je možné, že jsem tak dlouho poslouchal paralelně tvrdou elektroniku a Depeche Mode, mám pocit, že jsem tomu přišel na kloub. Pacient 0 jako by tenhle oblouk uzavíral – ale ne návratem, spíš náhlým rozpuštěním a vypuštěním. A je tu rázem něco jiného.
Možná právě proto se teď těším na to, jak to bude znít naživo. Ve čtvrtek 21. 5. v Malostranské besedě, nebo další týden 30. 5. v plzeňském Divadle Pod lampou. Jsem zvědavý, jestli se tenhle jiný, téměř introvertní, rozpadlý svět dá přenést na pódium. Vím, že u toho chci být.
