Článek
Setlist: 1. Hearts and Minds, 2. Control I’m Here 3. Blood Money 4. For Fun 5. Lightning Man 6. Captivate 7. Payroll 8. Once You Say 9. Come Alive 10. Cherry Blossom 11. Fun to Be Had 12. Godhead 13. Join in the Chant 14. Let Your Body Learn 15. Murderous Přídavky: 16. Violent Playground 17. I Give to You
Po necelém čtvrt roce od rozlučkového koncertu Vanessy jsem opět vstoupil na palubu smíchovského klubu Cargo Gallery. Od poslední návštěvy se změnilo to, že se na místě dalo normálně hnout, protože nebylo vyprodáno, a především že chyběl můj compadre Kony, jenž tehdy prohlásil, že to byla také jeho koncertní derniéra. Nikdy neříkej nikdy, to není jen otřepaná fráze. Tento týden mi poslal zprávu, že Nitzer Ebb vynechá, ale zvažuje, že bychom na konci května společně zavítali do Akropole na Laibach. Tomu rozumím.
Předkapela SIIE mě minula, protože jezdím do Prahy po práci dost na čas. Zvažoval jsem, že se na nějakou dobu odeberu do horní tzv. VIP zóny, jenže mi to nedalo a už v průběhu úvodní skladby Hearts and Minds jsem naklusal dolů na plochu do pravé strany kotle, abych byl více vtažen do děje. Otázka, zda Bon Harris (dříve především klávesista a bubeník) pěvecky sám utáhne celý koncert po zesnulém parťákovi Dougu McCarthym, se ukázala býti zcela bezpředmětnou, ostatně v letech 2022 – 2024 zaskakoval jako hlavní zpěvák za opakovaně hospitalizovaného kolegu. Druhým kouskem v pořadí byl song Control I’m Here, to jen tak pro kontrolu. Že se bude nejvíc hrát z druhé řadové desky Belief z roku 1989 potvrdila i třetí píseň Blood Money a čtvrtá For Fun. Tyto věci má v malíku i klávesák David Gooday, byť se na jejich vzniku nepodílel, jelikož kapelu v roce 1982 spoluzaložil, ale dva roky před zmíněnou deskou ji opustil a návrat mu trval třicet let. A že nebude problém ani s rytmikou, o tom nenechal nikoho na pochybách koncertní bubeník Tim Kroker, který se po ukončení činnosti legendárních Front 242 určitě nechtěl jen tak válet doma.
Britší souputníci z ranku EBM (electronic body music) jedou na rozdíl od Belgičanů dál, nezastavila je ani předčasná smrt jejich lídra loni 11. června (v den mých narozenin) a jako pátou v pořadí nasadili Lightning Man z třetí studiovky Showtime (1990). No jasně, pořád to má patřičné grády, pořád je to jako úder pěstí do břicha. Pak zahráli o rok starší song Captivate a v tu chvíli jsem jako člověk, jenž nikdy nepracoval na pile, hravě spočítal na prstech jedné ruky, že už je to pátá věc z Belief (Víra), což je skoro k nevíře.
Následovala výplata v podobě mnohem mladší, byť již také letité Payroll ze šesté a zatím poslední studiovky Industrial Complex (2010). O této desce kdysi v New Musical Expressu napsali, že takto by mohli znít v novém miléniu Depeche Mode, pokud by se drželi temných věcí, místo aby dělali soundtracky ke kýčovitým swingers večírkům v okolí Londýna. Časopis měl vůči Basildonským výhrady poměrně často a tato poznámka byla zjevnou narážkou na to, kam že se ubírala jejich tvorba po odchodu Alana Wildera, jenž se jako producent realizoval jakožto nástupce věhlasného Marka Ellise aka Flooda právě u Nitzer Ebb. Doug McCarthy na oplátku hostoval ve vícero nahrávkách jeho projektu Recoil. Následná Once You Say ze stejné desky v Bonově podání zmíněné tvrzení NME jen podtrhla.
Zcela zásadní položkou v polovině setlistu byla emocemi napěchovaná Come Alive, jež se poprvé objevila na EP As Is v roce 1991. David Gooday podpořil rytmiku údery do elektronických perkusí a úryvek z textu písně „wake up, wake up, wake up your hearts“, který zářil bílý na červeném podkladu za kapelou, byl všem přítomným zcela srozumitelný. K projekci bych dodal to, že je nekomplikovaná, účelná a vychází z artworku, který má na starosti designér Simon Granger, další to navrátilec do sestavy z okruhu původních členů, byť na jevišti většinou nebývá k vidění.
Druhou polovinu hudební produkce obstarala pro někoho možná překvapivě Cherry Blossom, úvodní píseň z páté desky Big Hit (1995), z níž jsem ve vysílání Rádia Paranomázie pouštěl spíš kousky In Decline a Kick It. Text inspirovaný japonskými sakurami, jež jsou nádherným symbolem jara, ale jejich krása je zároveň zcela pomíjivá, přesně zapadá do kontextu tvorby pánů původem z východoanglického Essexu, které kritika označovala jako elektronicko-industriální dystopisty. Následovala skladba Fun To Be Head (Showtime, 1990), načež trio nechalo během večera poprvé rozeznít také něco ze studiovky Ebbhead (1991), konkrétně velmi údernou Godhead. Po ní jsme slyšeli postupně za sebou čtyři věci z debutové desky That Total Age z roku 1987. Tři z nich, syrové a strojově přesné Join in the Chant, Let Your Body Learn a Murderous, patřily ještě do základní části před krátkou pauzou.
Během ní jsem si rychle pořídil z vystaveného merche aktuální triko NE k evropskému turné a vychutnal jsem si přídavky. Nejprve zazněla píseň Violent Playground a závěrečnou skladbu I Give to You (1991) Bon Harris věnoval zesnulému Dougovi. To nejlepší nakonec. Po doznění posledního tónu zpěvák představil své dva kolegy, jen tak mimoděk zmínil své jméno, mnohokrát poděkoval pražskému publiku a pak zdůraznil: „My jsme Nitzer Ebb, opakuji my jsme Nitzer Ebb. Budeme se těšit na viděnou.“ Ani smrt jejich hlavního člena je nezastavila. Nabyl jsem dojmu, že můžeme věřit zvěstem o tom, že souběžně s koncertováním chystají také nový materiál a dočkáme se ještě další studiové nahrávky.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nitzer_Ebb
https://www.nitzerebbprodukt.com/
https://www.discogs.com/artist/2709-Nitzer-Ebb
