Článek
Setlist: 1. Skorosvět 2. Vrakoviště 3. Hugo Haas 4. Chaos 5. Smažka mozek 6. Za dveřmi paneláků 7. Stínohry 8. Kdo dřív? 9. Kamagrový oči 10. Nadání 11. Finále Přídavek: 12. Nepřítel lidu
Předmluva
Jako moderátor Zima z někdejšího studentského Rádia Paranomázie jsem měl vždycky blíž k elektronice než ke kytarám. V mém pořadu Elektrické křeslo skupina Vanessa rotovala dost často a pravidelně. A když jsme ve dvojici s metalistou Vazelínou, jenž platil za toho rozumnějšího, dělali společné vstupy a scénky, byl jsem to já, kdo celou věc za mikrofonem zhusta posouval do absurdnější roviny a na hranu extrému. Což je vlastně prostor, ve kterém se Samir Hauser pohyboval celou svoji tvůrčí kariéru. Možná i proto jeho současné umělecké poloze rozumím víc než někdo, kdo ho potkal jen skrz minulost Vanessy, respektive Bruna Ferrariho.
Rozjezd bez dlouhých cirátů
„Díky za účast!“ zaznělo na úvod a bez dalších okolků přišel Skorosvět. Stejný start jako na desce, ale s jedním zásadním rozdílem – v živém provedení to mělo větší tah. Setlist celkem věrně kopíroval pořadí písní na albu a zazněly z něj postupně všechny skladby, jenže tempo bylo jinde. Zatímco studiová verze je komornější a pomalejší, na pódiu dostaly skladby svižnější, živější podobu.
Hauser jako komentátor vlastní minulosti
Už před třetí písní Hugo Haas zaznělo: „Já už jsem taky pamětník. Kokain už jsem neměl dlouho, berte si ze mě příklad.“ Tenhle typ humoru – ironie namířená proti sobě samému – funguje i dnes. Možná víc než dřív. Před skladbou Chaos pak přišlo konstatování, že kapela nemá peníze na muzikanty, takže Kuba Zachoval (jinak Lakeside X) střídá kytaru a baskytaru podle potřeby. Minimalismus, který nepůsobí jako handicap, ale jako součást estetiky.
„Jsme důchodci.“ A pořád to funguje
Před písní Smažka mozek zpěvák pravil: „Vy už jste pěkně vyměkli. Jsme důchodci, ale já jsem z vás nejkrásnější důchodce.“ Hauser si vědomě hraje nejen s vlastním věkem, byť do starobního důchodu má daleko, ale i vlastní minulostí. A je evidentní, že publikum tuhle polohu bere.
Paneláky versus baráky
Než se rozezněla skladba Za dveřmi paneláků, tak se zpěvák vrátil ke vzpomínkám na mládí: „Já jsem vyrůstal v domě.“ A rozmluvil se o prostředí paneláků, do nichž chodil na mejdany ke kamarádům, jako o „docela děsném“. Tady se naše osobní zkušenost rozchází – já vyrůstal naopak v paneláku a na mejdany jsme chodil do baráků. Kulisy byly jiné, pointa zůstala.
Sudička a rituál
Skladba Stínohry přivedla na pódium Ester Kočičkovou a koncert byl rozdělen krátkým performativním momentem. Po písni předala zpěvákovi jako sudička tři dary:
- navlhčovací houbičku z dob socialistických úřadů,
- černý pečetní prsten „do hrobu“,
- a bahno z Gangy.
Možná bizarní, ale funkční. Přesně ten druh absurdity, který se nevysvětluje, ale přijímá.
Rychlejší, živější, trefnější
Od Kdo dřív? bylo už úplně každému jasné, že živá verze albu neškodí, ale rozvíjí ho. Tahle „hymna mrtvolnejch bratří“ získala větší dynamiku díky živé rytmice. Podobně fungovalo i Nadání, při němž se publikum dostalo do varu. Příběh talentovaného práskače Oldy, jenž jako krycí manévr používá na veřejnosti občanské jméno Oto, už zjevně zlidověl a funguje. Na albu absentující novinka Kamagrový oči, věnovaná sexturistům, zejména Helicopter Petrovi, jen podtrhla, že Hauser vidí to, o čem se běžně nemluví.
Finále a přídavek
Koncert logicky zakončila skladba Finále a po ní výkřik: „A spát, uličníci!“ Po krátké pauze následoval návrat na pódium a jediný přídavek Nepřítel lidu od Vanessy. Přesně zvolená tečka. V publiku nechyběli ani pamětníci, ani lidé z kulturní scény – včetně klávesisty Dana Rodného.
Mezi Prahou a Českými Budějovicemi
O průběhu koncertu jsem pomocí zpráv referoval kamarádovi Konymu, se kterým jsme na Vanessu vyráželi pravidelně přes třicet let. Tentokrát zůstal v Budějcích kvůli práci. Dávno víme, že si to vynahradíme poslední květnový den na Laibach v Paláci Akropolis, neboť lístky jsme pořídili s předstihem. Nyní už nejsou.
Verdikt
Pacient 0 na pódiu funguje lépe než ve sluchátkách. Je rychlejší, přímočařejší a také přístupnější. Samir Hauser přitom neztrácí nic ze své ironie a jedinečné poetiky, byť místy používá jiné výrazové prostředky než v minulosti. Sepsal a zveřejnil svou vlastní diagnózu a nechává publikum, ať se v ní najde. Rozumím mu a bavilo mě to.
Zdroje: https://www.discogs.com/release/36098299-Samir-Hauser-Pacient-0
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vanessa_(hudebn%C3%AD_skupina)
