Článek
Setlist Oceán: 1. Dávná zem 2. Létám 3. Prázdná ulice 4. Dante 5. Kříž a plán 6. V náladě 7. Čas 8. Ráchel
Setlist OMD: 1. Atomic Ranch (Intro) 2. Isotype 3. Messages 4. Tesla Girls 5. History of Modern (Part I) 6. (Forever) Live and Die 7. If You Leave 8. Souvenir 9. Joan of Arc 10. Maid of Orleans 11. Veruschka 12. Talking Loud and Clear 13. So in Love 14. Dreaming 15. Locomotion 16. Sailing on the Seven Seas 17. Enola Gay Přídavky: 18. Secret 19. Pandora's Box 20. Electricity
Když máma zesilovala OMD
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem doma nejčastěji pouštěl Oceán. Nakazil jsem jím i svou sestru a nakonec, trochu překvapivě, také naši mámu. Ta si z celé elektronické vlny nejvíc oblíbila Orchestral Manoeuvres in the Dark. Kdykoli hráli v rádiu, okamžitě přidávala hlasitost.
Jejich písně jsem samozřejmě znal také. Zatímco hudebně mě jejich propracované elektronické manévrování bavilo od začátku, na charakteristický hlas Andyho McCluskeyho jsem si zvykal podstatně déle. Skutečné sbližování přišlo až s albem Liberator a definitivně ho stvrdila nádherná deska Universal. Právě z těchto alb jsem často vybíral skladby do rubriky Elektrické křeslo v našem Radiu Paranomázie.
Paradoxní je, že když OMD poprvé zavítali do Prahy až v roce 2024, zůstal jsem doma. Ne z nezájmu, ale kvůli nemoci. Tehdy mě hodně mrzelo, že mě setkání s kapelou, kterou jsem si zařadil na seznam těch, které bych někdy chtěl vidět u nás, hloupě minulo. Tím víc jsem se mohl těšit z toho, že se letos naskytla další příležitost.
O to zvláštnější bylo stát 22. srpna 2026 v Areálu 7 v pražských Holešovicích a sledovat, jak britské OMD uvádí právě Oceán. Kapela, která mě na střední škole formovala víc než kterákoli jiná česká skupina, přestože jsem tehdy intenzivně poslouchal také Precedens a Pražský výběr. V sobotu večer se tak na jednom pódiu propojily dva hudební světy, které mě v různých obdobích života výrazně ovlivnily.
Sraz posluchačů elektronické hudby na kazetách
Podobně jako při červencovém koncertu Kraftwerk jsem se potkal s Mírou, jenž dorazil ještě s kamarádem Standou. Naposledy jsme se v podobném složení potkali na koncertě New Order ve Fóru Karlín v roce 2019. Zdá se, že letos prožíváme návrat k podstatě elektronické hudby. Chyběl jen Kony. Ne že by snad OMD vyloženě neměl rád, ale na rozdíl od nás už poslední dobou pečlivě vybírá, na jakou živou produkci vyrazí.
Do Areálu 7 si našli cestu diváci několika generací. Vedle pamětníků osmdesátých let stáli lidé, kteří OMD objevili až prostřednictvím devadesátkových hitů nebo pozdějších kompilací synthpopu. Areál sice zdaleka nepraskal ve švech, ale na atmosféře večera to nebylo znát. Naopak. Právě kombinace nepřecpaného prostoru a publika, které přišlo především kvůli hudbě, vytvořila velmi přátelskou a uvolněnou náladu.
Oceán stále umí probudit staré emoce
Oceán dostal na předkapelu slušný prostor a využil jej beze zbytku. Nesoupeřil s hlavní hvězdou večera. Prostě připomněl, proč patří k nejdůležitějším jménům české hudební historie. Přestože kapela vystupovala ještě za plného denního světla, na atmosféře jejího setu to nijak neubralo. Publikum ji od prvních tónů přijalo velmi vřele a bylo zřejmé, že mezi návštěvníky je mnoho lidí, pro které jsou písně Oceánu soundtrackem jejich mládí.
Úvodní Dávná zem okamžitě připomněla dobu, kdy byly kazety přetáčené tužkou naprostou samozřejmostí. Následovaly Létám, Prázdná ulice, pak dvě písně z nové éry Dante a Kříž a plán, načež se Oceán vrátil k tomu, co původně zpíval Petr Muk, tedy k písním V náladě, Čas a Ráchel.
Jitka Charvátová zpívala velmi dobře a pozadu nezůstali ani bubeník Honza Vozáry, klávesista Petr Kučera a kytarista Petr Hons, kteří společně vytvořili pevný a spolehlivý základ celého vystoupení. Viděno a slyšeno letos potřetí, zásadních výhrad nemám. Při Ráchel, bylo jasné, že Oceán nebyl jen povinným doplňkem programu. Publikum jej přijalo jako plnohodnotnou součást večera.
Když na pódium vběhl Andy McCluskey
Po přestavbě scény se ozvalo intro Atomic Ranch a už tu byli OMD v sestavě Andy McCluskey (hlavní zpěv, baskytara), Paul Humphreys (klávesy, zpěv), Martin Cooper (klávesy, saxofon) a Stuart Kershaw (bicí). Britská čtveřice se od prvních okamžiků setkala s mimořádně srdečným přijetím. Bylo patrné, že značná část publika nepřišla jen ze zvědavosti, ale na návrat OMD do Prahy skutečně čekala.
Je až neuvěřitelné, kolik energie v sobě Andy McCluskey stále má. Na pódiu doslova řádil, bez ustání pobíhal z jedné strany na druhou a své charakteristické taneční kreace servíroval s nadšením člověka, který svou hudbu stále prožívá naplno. Nebyl však jediným hybatelem koncertu. Zbytek kapely ho svým precizním hraním viditelně hecoval k ještě většímu nasazení. Platilo to zejména pro klávesistu a zpěváka Paula Humphreyse, McCluskeyho spolužáka ze základní školy a spoluzakladatele OMD, jehož hudební i lidské propojení s frontmanem bylo na pódiu patrné po celý večer. Právě tato vzájemná chemie patří k důvodům, proč OMD ani po více než čtyřech desetiletích nepůsobí jako kapela, která hraje ze setrvačnosti.
Od úvodních skladeb bylo jasné, že nepůjde o rutinní odškrtnutí největších hitů. Kapela hrála soustředěně, zvuk byl čistý a publikum okamžitě reagovalo. OMD zjevně pochopili, že jejich český příběh ještě není u konce. Během koncertu proto slíbili, že se do Prahy vrátí i potřetí, což publikum odměnilo hlasitým potleskem.
Továrna na obrazy, vzpomínky a emoce
Nikdy nebyli skupinou, která by se spoléhala na ohňostroje nebo gigantické efekty. Jejich koncertní vizualita stojí na nápadech. Během večera se na projekčních plochách střídaly geometrické obrazce, stylizované animace, archivní záběry i grafické motivy odkazující na jednotlivé etapy kariéry kapely. Každá skladba dostala vlastní obrazovou identitu.
Nešlo o projekce, které by se snažily zamaskovat hudbu. Naopak. Fungovaly jako její přirozené rozšíření. Zvlášť při pomalejších a melancholičtějších skladbách pomáhaly vytvářet téměř snovou atmosféru. A přesto byl nejvýraznějším vizuálním prvkem večera samotný Andy McCluskey. Jeho neutuchající pohyb s basou i bez ní často přitahoval pozornost víc než plátno za jeho zády.
Nejen hity, ale i důkaz životaschopnosti
Velmi dobře fungovalo střídání novějších skladeb s osvědčenými klasikami. Isotype nebo History of Modern (Part I) ukázaly, že OMD nejsou jen nostalgickou značkou žijící z dávné minulosti. Zajímavé bylo sledovat i reakce publika. Někteří čekali hlavně na největší hity jako je So in Love (Mírova jednička), jiní si stejně intenzivně užívali i méně frekventované skladby jako je Veruschka z poslední studiovky Bauhaus Staircase (2023). Právě tehdy se ukazovala jedna z největších předností OMD. Schopnost spojovat inteligentní elektroniku, chytlavý pop a melancholii způsobem, který ani po desetiletích nezní zastarale.
Maid of Orleans stále mrazí
Nejsilnější část koncertu přišla podle očekávání v bloku Souvenir, Joan of Arc a především Maid of Orleans. Některé skladby člověk slyšel nesčetněkrát. Přesto dokážou naživo zasáhnout úplně jinak. Přesně to byl tento případ. K síle skladby navíc přispěla i působivá projekce a citlivě vystavěná světelná atmosféra. Na několik minut se Areál 7 proměnil spíš v prostor společných vzpomínek než v běžný koncertní areál. Byl to jeden z těch okamžiků, kvůli kterým člověk na koncerty chodí.
Enola Gay, elektřina a loučení
Závěrečná část koncertu nabídla přesně to, na co většina návštěvníků čekala. Dreaming, Locomotion, Sailing on the Seven Seas a především Enola Gay proměnily Holešovice v jeden velký sbor. Přídavky pak byly důstojnou tečkou za celým večerem. A když dozněla závěrečná Electricity, publikum se loučilo s kapelou v naději, že to snad vážně není naposledy.
Žáci už dávno dospěli
Po Kraftwerk jsem za měsíc viděl i jejich nejslavnější žáky. A stejně jako v případě německých průkopníků nešlo o sentimentální přehlídku dávných zásluh. OMD ukázali, že jejich písně mají sílu i po více než čtyřech desetiletích. Oceán zase připomněl, proč dokázal formovat celou jednu generaci českých posluchačů. A já si z Holešovic odvážel pocit, že některá hudební spojení dávají smysl i po letech.
Navíc letošní elektronický koncertní rok zdaleka nekončí. Už 4. září se do Prahy vrací Camouflage. Skupina, která v mých hudebních vzpomínkách zaujímá stejně čestné místo jako mnozí slavnější kolegové. Po Kraftwerk, Oceánu a OMD je další důvod k radosti za dveřmi.
Elektronická hudba totiž nestárne podle data vydání. Stárne teprve tehdy, když přestane vyvolávat emoce. A v Holešovicích jich bylo víc než dost.
