Článek
Setlist: 1. Intro + Rewind to the Future and Goodbye 2. That Smiling Face 3. Fade in Memory 4. Thief 5. Dreaming 6. Me and You 7. Suspicious Love 8. Perfect 9. Everything 10. We Are Lovers 11. Blue Monday (New Order cover) 12. I'll Follow Behind 13. Leave Your Room Behind 14. Shine 15. The Great Commandment Přídavky I.: 16. Strangers' Thoughts 17. Neighbours 18. End of Words Přídavky 2: 19. You Turn 20. Love Is a Shield
První zahraniční kapela na mé první kazetě
Asi všichni máme v životě několik skupin, které nás provázejí po desítky let. U mě mezi ně bezesporu patří němečtí Camouflage. Ještě před sametovou revolucí jsem se k jejich hudbě dostal prakticky ve stejné době jako k domácímu Oceánu. A bylo to dokonce dříve, než jsem objevil své později zbožňované Depeche Mode.
Dodnes si pamatuji, jak jsem si celá jejich první dvě alba Voices & Images (1988) a Methods of Silence (1989) nechal od kamaráda nahrát na svou první kazetu. Byla to doba, kdy se hudba nesháněla několika kliknutími na internetu. Nové desky se půjčovaly, kopírovaly, doporučovaly mezi kamarády a poslouchaly stále dokola. Právě tehdy se soubor Camouflage natrvalo zapsal do mého života.
Přestože bývají často označováni za německou odpověď na Depeche Mode, vždy jsem je vnímal jako svébytnou kapelu s vlastním zvukem, atmosférou i emocemi. Písně jako The Great Commandment nebo Love Is a Shield se staly součástí soundtracku mých pozdních teenagerských let.
Cesta do Královských Vinohrad ve třech
Tentokrát jsem do pražského klubu OX nevyrazil sám, ale společně s mojí sestrou Kamilou a souputníkem Konym. Původně neměl koncert v plánu, ale k nákupu vstupenky se rozhodl po přečtení mé recenze nedávného vystoupení OMD v Holešovicích. Cesta z Budějc do naší metropole byla příslibem příjemného večera lidí, které spojuje láska k elektronické hudbě.
Další elektronická legenda letošního roku
Rok 2026 je pro fanoušky elektronické hudby v Praze mimořádně štědrý. Po koncertních zastávkách Kraftwerk a Orchestral Manoeuvres in the Dark dorazila do české metropole další skupina, která významně ovlivnila evropskou synthpopovou scénu.
Camouflage nikdy nepatřili ke stadionovým hvězdám, ale své příznivce si udrželi. Jejich koncerty navštěvují lidé, kteří s nimi prožili dospívání na konci osmdesátých let, ale i mladší posluchači objevující kouzlo klasického synthpopu. Do klubu ve Francouzské ulici dorazilo publikum několika generací, které spojovala jedna věc. Chuť na večer plný elektronických melodií, nostalgie a dobře napsaných písní.
Když na pódium přišli Camouflage
Krátce po zhasnutí světel bylo jasné, že hlavní hvězdy večera jsou připraveny. Za zvuku intra se na pódiu objevili zpěvák Marcus Meyn a klávesista Heiko Maile, aby spustili úvodní Rewind to the Future and Goodbye. Po ní se přidali kytarista Volker Hinkel a bubeník Jochen Schmalbach, aby všichni společně pokračovali skladbou That Smiling Face, otvírákem skupinového debutu.
Už první skladby ukázaly, že Camouflage ani po letech neztratili nic ze své energie. Marcus Meyn si okamžitě získal publikum svým charakteristickým hlasem i pohybem po pódiu a kapela od prvních minut těžila z výborné souhry a zkušeností nasbíraných během dlouhé kariéry.
Od Sázavafestu po OX
Poprvé jsem Camouflage viděl na Sázavafestu v roce 2008. Tehdy šlo teprve o jejich druhé vystoupení v České republice. Na premiéru v Litvínově v roce 2007 jsem se nedostal, a tak jsem si čekání odbyl až na festivalu v Kácově.
Následovala Vltavská v roce 2011, Lucerna Music Bar v roce 2013, Roxy v roce 2015, návrat do Roxy v roce 2025 a nyní OX.
Za osmnáct let se změnila místa, trochu jsme se změnili my, ale něco zůstalo stejné. A možná právě proto nešlo o běžnou návštěvu koncertu. Bylo to pokračování příběhu.
Nejen muzeum vlastních hitů
Řada kapel podobného formátu dnes funguje především jako přehlídka největších hitů. Publikum dostane své oblíbené skladby, zavzpomíná a odchází domů spokojené. Camouflage jsou naštěstí trochu jiný případ.
Vedle klasických hitů potěšilo zařazení skladeb z novější éry kapely třeba End of Words, Leave Your Room Behind nebo I'll Follow Behind. Fanoušci navíc ocenili i méně často hranou skladbu Fade in Memory.
Příjemným zpestřením večera byl také cover Blue Monday od New Order. V podání Camouflage nepůsobil jako cizorodý prvek. Naopak. Dokonale zapadl mezi vlastní skladby a připomněl, jak blízko k sobě měly nejvýznamnější kapely elektro scény osmdesátých let.
Po více než čtyřiceti letech existence navíc Camouflage nevypadá jako skupina, která přijela pouze vybírat dividendy ze své minulosti. Stále hledá nové nápady, pracuje na novém materiálu a evidentně má chuť tvořit i vystupovat.
Velkou sílu měl také závěr hlavního setu. Shine a především The Great Commandment proměnily klub OX v jeden společný sbor. A když se po druhém přídavku rozezněly první tóny Love Is a Shield, bylo definitivně jasné, že publikum dostalo přesně to, na co čekalo.
Moje Bodega Bohemia
Každý fanoušek má album, které je pro něj osobnější než ostatní.
V mém případě je to jejich Bodega Bohemia (1993). S Konym jsme tu desku svého času poslouchali téměř pořád. A jedna skladba vyčnívala nade všemi ostatními. Suspicious Love. Dodnes ji považuji za nejdepešáčtější píseň, kterou Depeche Mode nikdy nenapsali.
Možná je to nadsázka. Možná by se o tom dalo celé hodiny polemizovat. Jenže některé skladby člověk neposuzuje rozumem. Jsou spojené s konkrétními lidmi, místy a životními obdobími.
O to silnější pro mě bylo, když právě Suspicious Love zazněla v pražském OX. Nemohla se mi nevybavit vlastní zkušenost. Kdysi jsem poznal osobu, která si myslela, že si se mnou může dělat, co chce. Spletla se. Tomu textu rozumím beze zbytku a nepotřebuji ho dovysvětlovat.
Desky, z nichž se momentálně nehraje
Přestože je pro mě Bodega Bohemia albem, které si nejvíce spojuji s obdobím dospívání, v průběhu večera jsem si vzpomněl i na desku Spice Crackers (1995). Album, které dodnes rozděluje fanoušky a ze kterého kapela v současnosti nic nehraje.
Místo sázky na osvědčený synthpop přineslo odvážnější, experimentálnější a místy téměř filmovou hudbu. Komerční úspěch se sice nedostavil, pro mě ale představuje jednu z nejodvážnějších kapitol historie Camouflage. Když jsem ji poslouchal v polovině devadesátých let, dělali jsme se spolužákem Vazelínou naše Rádio Paranomázie. Možná právě proto si s touto deskou dodnes nespojuji jen hudbu, ale i konkrétní dobu, lidi a vzpomínky.
Vzpomínka na Meanwhile
Když už člověk během koncertu bilancuje skoro čtyřicet let společného soužití s jejich hudbou, nevyhne se ani méně slavným kapitolám.
Vzpomněl jsem si na rok 1991 a album Meanwhile. První studiovou desku natočenou po odchodu Olivera Kreyssiga. Upřímně řečeno, právě Meanwhile považuji za nejméně výraznou řadovou desku Camouflage. Jako by tehdy kapela hledala novou rovnováhu a procházela obdobím, které pro ni nebylo úplně jednoduché.
Přesto i na ní najdeme skladbu, kvůli které se vyplatí se k albu vracet. Handsome. Čistá, kousavá ironie a kritika povrchního krasavce, který je na první pohled dokonalý, ale uvnitř je naprosto prázdný, falešný a sobecký. Píseň, která možná nepatří mezi nejznámější položky jejich katalogu, ale pro mě zůstává jedním z nejskrytějších pokladů celé diskografie. Ta by se do setlistu hodila.
Oliver na pódiu chybí, v Camouflage místo pořád má
Pozorní fanoušci si už podruhé v Praze museli zvyknout na absenci zakládajícího člena Olivera Kreyssiga.
Stejně jako při koncertě v Roxy v roce 2025 se na pódiu neobjevil. Neznamená to však, že by byl od kapely odstřižen. Oliver se nadále podílí na vizuální stránce skupiny, propagaci a je součástí prací na připravovaném studiovém albu. Tentokrát byl alespoň součástí projekcí na obrazovce za kapelou.
Rewind to the Future
Silný moment přišel také během prvního přídavku. Ještě před skladbou Strangers' Thoughts se Marcus Meyn krátce dotkl aktuálního dění v Německu, kde právě probíhají volby. Neskrýval údiv nad tím, koho jsou lidé ochotni volit. Následná píseň díky tomu získala ještě o něco silnější vyznění.
Když jsme po koncertě odcházeli z klubu OX, uvědomil jsem si, že některé hudební příběhy člověka provázejí většinu života. Ten můj s Camouflage začal kolem roku 1989 s jejich prvními nahrávkami na kazetě a dodnes neskončil.
Od té doby uplynuly desítky let, vystřídaly se školy, práce, lásky, přátelé i koncertní sály. Jen některé věci zůstaly. Camouflage jsem skutečně uctíval dřív než Depeche Mode. V Praze mi během večera otevřeného skladbou Rewind to the Future and Goodbye znovu připomněli proč. A to sbohem není definitivní.
