Článek
Začalo to jako jeden z mnoha článků. Nadpisem o velrybě. O tom, že se nějaký keporkak, pravděpodobně mladý samec, zatoulal do Baltského moře, kam vůbec nepatří. Kliknete, přečtete, řeknete si: zvláštní. A jdete dál. Jenže pak přijde další zpráva v Ostsee Zeitung. A další na stránkách Bildu. A video ZDF. A živý vstup NEWS5. A najednou místo večerního klidu sedíte u počítače a sledujete záchrannou akci někde u pobřeží Německa, jako by šlo o něco, co se vás týká. A ono se vás to vlastně začne týkat. Moje máma to prožívala podobně.
Nikdy jsem tě neviděl naživo, pouze zprostředkovaně. Nebyl jsem v té době na severu. Neslyšel jsem ten zvuk, který lidé popisovali, to tvé hluboké dunění, to sténání, co prý nešlo přeslechnout. Ale stejně jsem si k tobě vytvořil vztah. Zní to absurdně, já vím. Na naší zatím ještě pořád krásné planetě umírají milióny zvířat denně. Nikdo o nich nepíše. Nikdo je nesleduje v přímém přenosu. Jsou většinou anonymní, bezejmenná. Ty jsi jméno měl(a), lidé ti ho dali. Dokonce dvě. Někdo ti říkal Timmy podle Timmelsdorfer Strand, jiní Hope (Naděje). A s tím pojmenováním přišla i tvá zvláštní blízkost.
Třeba to bylo tím, že jsem to stejně jako řada lidí celé sledoval. Každý pokus. Každé malé vítězství, které nakonec vítězstvím nebylo. Jak tě zbavili sítě. Jak jsi poprvé odplaval(a). Jak to vypadalo, že to zvládneš. A pak návrat. Písčina u ostrova Poel nedaleko Wismaru. Zase mělčina. Zase boj. Zase věta, kterou člověk slyší až podezřele často: „Ještě chvilku a bude to dobré.“ Avšak trvalo to příliš dlouho, což možná rozhodlo. Nevím, jestli jsme víc fandili tobě, nebo sami sobě. Představě, že tentokrát to vyjde. Že tentokrát to lidé dokážou. Nikoli vyhrát nad přírodou, ale napravit svou chybu.
Možná v mém případě v tom hrálo roli i něco jiného. Učím ve škole němčinu a do Německa často jezdím. Mám tam přátele. A vidím, jak se na Němce pořád díváme – skrze jejich minulost, skrze válku, kterou jejich předkové vyvolali, skrze věci, které nejde odestát. A já jsem si vlastně najednou přál, aby to byli právě oni, kteří ten příběh dovedou do dobrého konce. Aby se svět chvíli díval jinak. Aby si řekl: Podívejte, zrovna tady je skupina lidí, kteří se spojili a snaží se zachránit jeden život, jakkoli to někomu může připadat pokrytecké. Ne proto, že musí. Ale protože chtějí. Vím, zní to velmi pateticky. Členům soukromé iniciativy a mecenášům záchranné akce bylo předhazováno, že se chtějí pouze zviditelnit, že je akce zbytečná, že je to týrání zvířete.
Pak přišel ten velký plán, který se začal pomalu uskutečňovat. Loď. Převoz. Vypuštění a návrat nejlépe do oceánu, do něhož patří. Celé to působilo skoro filmově. A já jsem si vzpomněl na Shawshank. Ne kvůli útěku. Kvůli naději. Andy Dufresne říká, že naděje je dobrá věc. Možná ta nejlepší. A dobro přeci vítězí. Tak jsem si říkal: Ukaž, Hope, ukaž, že to platí i tady. Naděje umírá poslední.
Jenže ono to někdy zkrátka neplatí. Zpráva z dánského Anholtu po dvou týdnech od vypuštění na širé moře byla krátká. Fakta. Suchá slova. Nalezeno tělo velryby. Nejspíš je to on. Pohlaví nelze určit. Načež to bylo potvrzeno. Na těle má vysílač. Číslo souhlasí. Nepřežil(a). Konec. Bez hudby. Bez happy endu.
Člověk v takových chvílích hledá smysl. Byla to chyba? Bylo to nevyhnutelné? Měla záchranná akce cenu? A vyvstávají další otázky: Jak se s velrybou zacházelo před vypuštěním na svobodu? Byl to samec, nebo samice? Odborníci se v názorech rozcházejí. Já vím jen, že jsme o něco přímo, či nepřímo usilovali. Jedna skupina lidí se snažila napravit to, co evidentně jiná skupina lidí způsobila – a my jsme u toho byli, byť jen jako diváci.
Možná jsi ani nechtěl(a) být zachráněn(a). Možná jsi nám jen připlul(a) připomenout, že svět není nastavený podle našich představ. Že oceán není naše hřiště. Že ta síť, do které ses zamotal(a), je naše. A možná jsi nám připlul(a) vzkázat ještě něco jiného. Že i když potom výsledek nemusí být dobrý, má smysl to zkoušet.
Já si tě budu pamatovat. Jako zvláštní kapitolu jednoho jara. Jara, kdy jsem zrovna na jihu Německa vyhrál ve dvou týdnech po sobě dva běžecké závody, o což jsem se dlouhodobě snažil, a mezitím sledoval boj o jednu velrybu. Je zvláštní, jak se ty věci propojily. Radost z vítězství a smutek z prohry. Život v pohybu a život, který se zastavil.
Sbohem, velrybo Timmy! Nedokázali jsme tě vrátit domů. Ale možná začneme konečně přemýšlet o tom, co vlastně „domov“ znamená.
