Článek
Vůbec nejsem fanouškem metalové hudby a moderátor Vazelína z Rádia Paranomázie je mi svědkem, ale na tvorbu britských Paradise Lost nedám dopustit. Jako vyznavač syntezátorové muziky dokáži docenit zejména jejich období kolem kontroverzní a metalisty nenáviděné desky Host (1999), stejně tak jako jejich přiblížení se k tvorbě mých dřívějších oblíbenců The Sisters Of Mercy na nahrávce One Second (1997). Z ryze osobních důvodů mám pak nejniternější vztah k obecně proklínané Believe In Nothing (2001), neboť jsem ji poslouchal v době vydání při dlouhodobém pobytu v nemocnici a doufal, že stihnu jejich společný koncert v témže roce právě se zmíněnými Sisters.
Stálá čtveřice zakládajících členů kapely z pochmurného severu Anglie Nick Holmes (zpěv), Greg Mackintosh (sólová kytara), Aaron Aedy (rytmická kytara) a Steve Edmondson (baskytara) vydala v pátek 19. září 2025 svou sedmnáctou studiovou desku s názvem Ascension (Nanebevzetí). Ve studiu při nahrávání ještě bubnoval Guido Zima (sic!) Montanarini, jenž byl v kapele tři roky, ale od léta se do sestavy vrátil Jeff Singer, jenž v ní hrál v letech 2004 - 2008. Na bubeníky má tento soubor smůlu, z různých důvodů se jich na bubenické stoličce už vystřídalo šest.
Vydání desky předcházelo postupné zveřejnění tří singlů, které se na albu nachází mezi prvními čtyřmi skladbami. Úvodní Serpent On The Cross zdobí Holmesův growling jako v dobách, kdy hráli nejprve death metal a pak se nasměrovali ke stylu doom metalu. Kvalita zvuku vrstvených kytar je nyní logicky úplně jinde než na prvotině Lost Paradise (1990). Druhá píseň Tyrants Serenade je i díky převaze čistého zpěvu a gotických prvků o poznání melancholičtější. Pak se rozezní nesinglová a stopáží nejdelší Salvation, v níž opět zaujme souhra obou kytaristů, aby po ní následovala velmi silná a rychlá Silence Like The Grave, ze keré emoce jen prýští. Trocha zklidnění přijde s následující Lay A Wreath Upon The World. Po ní další píseň Diluvium připraví půdu pro úchvatně melancholickou Savage Days a málem trashovou Sirens, které popřou to, že by album ve druhé polovině mělo začít ztrácet na zajímavosti. Běžnou edici nebylo možné zakončit lépe než písní The Precipice, jež je pětiminutovým shrnutím nejen alba, ale celé dosavadní tvorby skupiny. Ani dva přidané bonusy This Stark Town (obzvlášť heavy) a A Life Unknown (typicky gotická) nejsou žádnými zbytky pod stolem na konci hostiny.
Pokud by toto mělo být poslední album v historii kapely, čemuž ale zatím naštěstí nic nenasvědčuje, pak se hudebníkům povedlo symbolicky uzavřít kruh. Jejich cesta, jež začala na konci osmdesátých let hledáním ztraceného ráje v rámci death metalu přes gothic a doom metal, aby je přivedla až do nalezeného pekla v nejvýraznějším žánrovém odklonu k synth-popu, načež pokračovala snahou o opětovné zapojení kytar a postupné směřování zpět k heavy hudbě, nyní vyústila až k obraznému nanebevzetí. Ascension má z mého pohledu sílu na to, aby se jejím prostřednictvím vrátili i fanoušci, kteří skupinu dávno zavrhli. Má potenciál oslovit ty, kteří vyznávali desky Shades Of God, Icon a Draconian Times. Osobně na Paradise Lost oceňuji to, že jdou vždy a s každou deskou dál. Ač tím hudebníci často ohrozili svou stabilní pozici v rámci žánru, nikdy se nebáli zkoušet něco nového, což hudební kritici zhusta odsuzovali jako přílišné stylové veletoče. O tom, jak fungují nové věci společně s léty prověřenými kousky, se přesvědčíme naživo ve vyprodaném Paláci Akropolis ve středu 29. října.
Stránky skupiny: https://paradiselost.co.uk/
Diskografie Paradise Lost: https://www.discogs.com/artist/77847-Paradise-Lost
