Článek
Seznam skladeb: 1. Crickets 2. Voices of Hate 3. Clown Car 4. We Hate 5. Delete 6. Grifter 7. The White Man Lied 8. Singularity 9. Burned Out 10. We're Still Here
Když ještě stroje mluvily nahlas
V časech Rádia Paranomázie bylo pouštění americké skupiny Ministry součástí vysílání stejně samozřejmé jako rubriky Autoškola Milana Knížáka nebo Pod kopyty žížal.
Vazelína sahal častěji po albu Psalm 69 (1992). Já měl blíž k následující Filth Pig (1996). Ta deska na mě působila jako rezavý průmyslový areál za soumraku. Nebyla tak přístupná jako známější a hitovější předchůdkyně, ale právě proto jsem si ji dopřával nejradši. Vlastně jsem ansámblu kolem lídra Ala Jourgensena naslouchal i v novém miléniu, byť co se absolutní náklonnosti týká, zasekl jsem se u desky Dark Side of the Spoon (1999) a best of albu Greatest Fits (2001).
Tehdy jsem nosil modré tričko Ministry. Na něm známý motiv politika s krvavou flákotou na hlavě, americkou vlaječkou v ruce a na zádech nápis Don't Blame Me (Neobviňujte mě). Bylo to jedno z těch triček, která nevytahujete ze skříně proto, aby ladilo ke kalhotám. Nosíte ho proto, že vám připomíná, kam patříte a s čím souzníte.
Blízká setkání industriálního druhu
Na některé příběhy si člověk vzpomene až ve chvíli, kdy uslyší správnou písničku. Jednou jsme s Vazelínou šli do hospody Na Zahrádce ve Čtyráku připravovat další vysílání. A tam seděl chlapík ve stejném tričku Ministry. Úplně stejném. Jen místo modré verze měl zelenou.
Potkat někoho v triku identické kapely bylo zcela normální třeba u takových Depeche Mode. Ministry ale nebyli skupinou, kterou by v mém okolí poslouchal každý druhý. Když jsem toho člověka uviděl, měl jsem pocit, jako bych narazil na člena tajného spolku. Nevím, jak se jmenoval. Nevím, kde skončil. Pokynuli jsme si napěněnými půllitry a ani jsme se nedali do řeči. Ale ten obraz mi zůstal v hlavě dodnes.
Poslední porce z kuchyně nenávisti
Když Al Jourgensen oznámil, že Hate To Go – Take Out Or Delivery bude posledním studiovým albem Ministry, nijak zvlášť jsem nepanikařil. Kapely se loučí často. Někdy i opakovaně. Ostatně v případě Ministry by člověk mohl být oprávněně nedůvěřivý. V roce 2007 mělo být poslední deskou The Last Sucker. Stejně tak tomu mělo být v roce 2013 s albem From Beer To Eternity. Jak je vidět, věci se nakonec vyvinuly v rozporu s prohlášeními.
Jenže tentokrát je něco jinak. Strýček Al nyní působí naprosto přesvědčivě, když označuje sedmnácté studiové album za svou skutečnou labutí píseň. V jeho postoji je cítit únava člověka, který strávil téměř půl století tím, že se vztekal na svět kolem sebe, a přitom ho nepřestal umělecky glosovat. Když dnes říká, že toho má jednoduše dost, nezní to jako marketing. Zní to jako upřímné konstatování.
A já si uvědomil ještě něco jiného. Neloučí se jen kapela. Loučí se i kus mého vlastního světa. Ne, nyní opravdu nesleduji každý krok Ministry. Upřímně, to už dávno ne. Neznám všechny skladby z posledních let nazpaměť. Nelovím o nich každou novou zprávu. Jenže některé vztahy fungují i bez každodenního kontaktu. Stačí pár tónů a člověk ví, že to pouto nikam nezmizelo.
Burned Out, ale pořád ve službě
První tři zveřejněné skladby ve mně vyvolaly překvapivě příjemný pocit. Nikoli pocit nostalgie. Spíš pocit, že kapela odchází se vztyčenou hlavou.
Burned Out má sílu a energii, kterou bych od rozlučkového singlu očekával. We Hate připomíná, že Ministry nikdy nepotřebovali složité metafory, aby dali najevo svůj hodně nasupený postoj k tomu, co se ve světě, přesněji řečeno v USA, děje. A Singularity ukazuje, že ani po desítkách let neztratili zájem komentovat proměňující se svět kolem sebe.
Přímočaré, a právě proto obdivuhodné, zůstává dlouholeté tažení Ministry proti hlouposti a korupci. Ani další skladby nenechávají nikoho na pochybách o tom, co si muž s přezdívkou The Alien (Mimozemšťan) myslí o stavu současné Ameriky a moderního světa. Stačí zmínit Voices Of Hate. Ano, kritické nenávisti je tu opravdu hodně. Clown Car a Grifter míří na současného lídra jeho země, zatímco Delete se věnuje sociálním sítím, respektive dystopické umělé inteligenci.
Deska je plná mluvených samplů, thrashových riffů a typického Jourgensenova štěkavého vokálu. Všechny tradiční prvky Ministry zde fungují naprosto přesvědčivě. Pozornost si zaslouží i The White Man Lied, skladba, která svou náladou přímo volá po hostujícím vokálním příspěvku Gregga Deala z Dead Pioneers. Pomyslnou třešničkou na dortu je návrat dřívějšího basáka a klávesisty Paula Barkera ve skladbě We're Still Here. Právě ta působí jako poslední vzepětí vzdoru a zároveň překvapivě dojemné rozloučení s bouřlivou pětačtyřicetiletou historií Ministry. Ani jedna z deseti skladeb patrně nepřepíše historii industrial metalu. Jsou to však skladby, které mi připomněly, proč jsem měl tuhle kapelu rád.
Filth Pig v paměti, Hate To Go v přehrávači
Znovu musím zopakovat, že teď už neposlouchám Ministry stejně intenzivně jako před dvaceti nebo třiceti lety. Ale zjistil jsem, že to vlastně není důležité. Vždycky mě bavilo, jak Ministry dokázali přitahovat lidi nejrůznějších povah. Člověk si přečte životopisy členů souboru a má pocit, že by z jejich společných vzpomínek šlo sestavit učebnici sebedestrukce. Já jsem přitom živoucím důkazem toho, že hudbě a náladě kapely, jejíž členové si v různých obdobích života šlehali kdeco, může rozumět i člověk, který neměl v životě ani špeka.
Na Ministry mě přitahovala energie, ironie, vztek, černý humor a zvláštní schopnost proměnit chaos okolního světa v hudbu. Možná právě proto jejich desky fungují i na posluchače, kteří nikdy netoužili žít stejně divoce jako jejich autoři.
Zatímco někteří posluchači hledali v Ministry návod na zrychlenou cestu do pekla, já v nich našel další důvod, proč se podívat za velkou louži, abych USA zažil na vlastní vlasy, což se mi později povedlo vždy v srpnu v letech 2014 až 2017.
Jisté je, že novou placku, jež oficiálně vychází 30. října 2026, ze stále zachovalého přehrávače jen tak nevyhodím. Není jen další položkou v diskografii. Chci si ji naposlouchat tak, abych byl dokonale připravený na poslední koncert.
Až zhasnou stroje ve Fóru Karlín
Ve středu 21. dubna 2027 bychom měli s kamarádem Konym stát ve Fóru Karlín. Na pódiu budou Ministry a před nimi také Die Krupps. Pokud vše dopadne podle plánů rozlučkového evropského turné, bude to moje první (a zároveň poslední ) přímé setkání s Jourgensenem a spol. od jejich vystoupení na pražském festivalu Love Planet v roce 2006.
Nevím, jestli to bude jejich definitivní konec, ale teď tomu vše nasvědčuje. V rockové historii už bylo vysloveno mnoho posledních sbohem, po kterých následoval další návrat. Ale některé okamžiky mají svou váhu bez ohledu na to, co přijde později.
Až v Karlíně pánové spustí, nebudu poslouchat jenom zvuky kytar, bicích a samplů. Uslyším v nich ozvěnu zmizelých let. Vzpomenu si na dobu, kdy se budoucnost zdála nekonečně vzdálená, kdy jsme žili výhradně přítomností a kdy každá nová deska měla změnit svět.
Verdikt
Momentálně si po zhruba čtyřech posleších nemyslím, že Hate To Go je nejlepší album Ministry. To ani nemusí být. Stačí, že je velmi dobrá. Nyní nastal čas loučení. Je-li nová deska skutečně poslední studiovou zprávou od principála a jeho podniku, pak ji nepřijímám jen jako pouhou objednávku další dávky nenávisti. Má pro mě o dost hlubší význam. Až zhasnou světla a utichnou stroje, po Ministry nezůstane ticho. Zůstane po nich hluk.
Když přestanou hrát Ministry, neuslyším konec kapely. Uslyším, jak se za mnou hřmotně zavírají těžká vrata jedné části života.
