Článek
Seznam skladeb na CD verzi: 1. Around The Sun 2. Break Out 3. You And Me (featuring Heidi Happy) 4. Saturday Morning 5. Unbelievable 6. Dancing Flame (featuring Malia) 7. About Time 8. Spin Back 9. Beautiful You (featuring Heidi Happy) 10. Streets Of Berlin 11. China Blue 12. Burning Dream 13. Midnight Traffic 14. Zebra
Případ, který nebyl nikdy odložen
Když jsem skupinu Yello objevil někdy kolem roku 1994, moje tehdejší hudební mapa vypadala úplně jinak. Na jedné straně synthpop. Depeche Mode, Camouflagea podobní. Na druhé EBM a industriál. Front 242, Die Krupps, Ministrynebo domácí Vanessa. Všechno mělo svůj řád, své typické znaky i své fanouškovské tábory.
A pak se objevili dva podivní Švýcaři, kteří jako by vůbec netušili, že nějaké hudební škatulky existují. Od prvních tónů bylo jasné, že se nepohybují na stejném hudebním kontinentu jako ostatní. Možná ani na stejné planetě. Zatímco jiní skládali skladby, klávesista Boris Blank stavěl zvukové kulisy. A zpěvák Dieter Meier se mezi nimi procházel jako člověk, který právě někomu prodal pojištění proti pádu Měsíce do Curyšského jezera.
Už tehdy jsem měl první podezření, že s těmi dvěma není něco v pořádku, což nebylo myšleno ve zlém.
Žlutá? Kulatá? Vysílá Rádio Paranomázie
V dobách vysílání Rádia Paranomázie jsme s kolegou Vazelínou zjišťovali, že se hudebně vlastně tolik neshodneme. Zatímco já tíhnul k elektronice, on se pohyboval někde mezi metalem, hardcorem a punkem. S Ministry problém neměl. Front Line Assembly ještě dokázal pochopit. Jakmile jsem ale nasadil Yello, po několika minutách se pravidelně ptal, jak dlouhé ještě bude to klávesové intro, než začnou konečně hrát. Následně požadoval návrat k přebuzeným kytarám nebo alespoň k motorové pile.
A přesto měli Yello v našem vysílání pevné místo. Ne proto, že by zapadali do nějakého žánru. Právě naopak. Byli tím podivným hostem, který se protáhne skulinou mezi dveřmi, posadí se na špatnou židli, objedná si neexistující nápoj, ovšem nakonec se ukáže, že bez něj by večer nebyl ani z poloviny tak zajímavý.
Nejčastěji jsem sahal po kompilaci Essential (1992), později po deskách Zebra (1994) a Pocket Universe (1997). Kdykoliv začala být elektronická hudba příliš předvídatelná, Yello mi připomněli, že fantazie ještě nevymřela.
Kníry, obleky a podezřelé chování
Nové album Time Lab se zjevuje právě dnes (30. října 2026) šest let po řadovce Point. Na první poslech zní přesně tak, jak by člověk od Yello očekával. A na druhý poslech jeden zjistí, že tak očekávatelně vlastně vůbec nezní. Album dál rozvíjí jejich dlouholetou fascinaci časem, zvukem a nečekanými souvislostmi. Je stoprocentně rozpoznatelné jako Yello, a přesto nepůsobí jako opakování starých nápadů. První dva singly ukázaly směr poměrně jasně.
Around The Sun propojuje minulost se současností. Vychází z materiálu, který kdysi nenašel místo na druhém albu Claro Que Si (1981), ale po desetiletích dostal nový život. Na první poslech působí jako ztracený pozdrav z raného období skupiny. Při pozornějším poslechu je ale slyšet, jak daleko se mezitím Boris Blank posunul ve zvukové architektuře.
Break Out naopak předvádí vše, co mají fanoušci Yello rádi. Výrazný rytmus, žesťové motivy, Meierův charakteristický hlas a schopnost vytvářet hudbu, která zní, jako by jednotlivé zvuky přicházely z nějakého paralelního vesmíru. Pokud jste se báli, že pánové v oblecích hudebně zestárli, můžete být klidní. Oni pouze vyměnili kalendář. A kníry jim zůstaly.
Vazelínova kontrolní otázka
V tuto chvíli by se pravděpodobně ozval Vazelína. „Dobře, Zimo, ale dá se na to alespoň kývat hlavou?“ Odpověď zní ano. Jenže u Yello nikdy nešlo pouze o rytmus. Jejich hudba připomíná soundtrack k filmu, který zatím nikdo nenatočil. Jeden motiv evokuje noční jízdu městem, druhý návštěvu baru, kde všichni hosté mluví pozpátku a číšník je vysloužilý kosmonaut. Právě v tom spočívá jejich síla. Nepíší písně. Stavějí světy.
A na Time Lab těch světů najdeme hned několik. Velmi dobře fungují skladby You and Me a Beautiful You, v nichž hostuje švýcarská zpěvačka Heidi Happy. Patří k nejmelodičtějším okamžikům alba a dokazují, že Yello ani po desítkách let neztratili cit pro chytlavost. Slabost mám od prvního poslechu ke kousku Spin Back, to je můj okamžitý favorit, jakým byl na desce Zebra song jménem Night Train.
Ve skladbě Dancing Flame se objevuje zpěvačka Malia, jejíž hlas do Blankovy zvukové laboratoře zapadá s naprostou přirozeností. Vedle již zmíněných singlů zaujme také Burning Dream, nečekaně klidná a zasněná kompozice, v níž se mikrofonu ujímá samotný Boris Blank. A pak je tu Streets of Berlin, výrazně filmová skladba, která působí dojmem, jako by vznikla pro thriller odehrávající se někde mezi nočním Berlínem, špionážní zápletkou a snem, který si člověk po probuzení nedokáže přesně vybavit. Právě podobné momenty připomínají, že Yello stále umějí to, co uměli vždycky nejlépe. Vytvářet hudbu, která není sbírkou skladeb, ale vstupní branou do jiného světa.
Ernst Gamper se vrací na místo činu
Velkou radost mi udělala také vizuální stránka alba. Obal vytvořil jejich krajan Ernst Gamper, který s dvojicí spolupracoval už v osmdesátých letech na dnes legendárních deskách You Gotta Say Yes to Another Excess (1983) a Stella (1985). Jeho návrat nepůsobí jako nostalgické gesto, ale jako další důkaz kontinuity mezi minulostí a současností. V době, kdy mnoho alb na streamovacích platformách připomíná zaměnitelné čtverečky, je příjemné vidět, že Yello stále přemýšlejí o desce jako o celku. O hudbě, obrazu i atmosféře.
Laboratoř času a jedna operativcova poznámka
Možná nejzajímavější zjištění při poslechu Time Lab nesouvisí ani tak s Yello jako se mnou samotným. Když jsem jejich hudbu poslouchal v devadesátkách, slyšel jsem hlavně nezvyklé zvuky. Dnes v ní slyším také čas. Čas mezi prvními kazetami a dneškem. Čas mezi jednotlivými vysíláními Rádia Paranomázie. Čas mezi deskami, které přicházely a zase mizely. Z hlavy lovím jména jako The Neon Judgement, A Split Second nebo Clock DVA. Kde těm je konec?
Švýcaři si však s časem vědí rady. Neztratili schopnost připomínat, že hudba může být hravá, inteligentní, absurdní i elegantní zároveň.
Závěr vyšetřování
Kdo tedy ukradl vteřiny z Laboratoře času? Vyšetřování ukazuje na dva podezřelé švýcarské občany. Jeden se jmenuje Dieter Meier, druhý Boris Blank. Oba nosí obleky. Oba mají podezřele dobré alibi. A oba jsou již téměř půl století spojováni s únosy hudebních stereotypů, které před námi schovali neznámo kam.
Při poslechu Time Lab nelze jejich vinu jednoznačně prokázat. Lze pouze konstatovat, že planeta Yello zůstává i po téměř padesáti letech na scéně stejně podivuhodným místem jako tehdy, když jsem na ni někdy kolem roku 1994 poprvé naladil frekvenci své hudební zvědavosti. Čas mezitím odnesl stovky kapel, tisíce skladeb i celé hudební módy.
Boris Blank a Dieter Meier však stále stojí ve svém studiu a s nonšalancí sobě vlastní dávají dohromady nové zvuky, nové světy a nové důkazy o tom, že fantazie ještě nevymřela. Některé případy se zjevně nikdy neuzavřou. A to je možná dobře. Protože dokud budou existovat Yello, zůstane alespoň jedna záhada nevyřešena. A jeden kout hudebního vesmíru nebude patřit logice, ale obrazotvornosti.
Zdroje: https://www.yello.com/
