Článek
Kdo nemá rád EBM, nemá rád industrál. Kdo má rád obojí, má rád Die Krupps. Tak prosté to je. Ve čtvrtek 11. září 2025 oslavila skupina původem z německého Düsseldorfu své 45. výročí ve vyprodaném pražském Rock Café. Zpěvák Jürgen Engler, jenž je už dlouho s americkým pasem v kapse své košile zabydlen v texaském Austinu, opět prokázal, že jeho tlupa, z níž z původní sestavy vedle něj zůstal pouze klávesista Ralf Dörper, má pořád dost pádných důvodů k veřejné produkci.
Po dvou předkapelách Jesus On Extasy a Johnny Tupolev spustili Kruppsové svůj set protiválečnou Nazis auf Speed z roku 2013 a klub na Národní naplněný řadou zvláštních lidí, kteří na první pohled nevyznávají zrovna ideální životní styl, je přivítal hurónským řevem. Pamětníkům včetně mé maličkosti jistě vytanulo na mysli, kterak před sedmi lety při dvojkoncertu s Front Line Assembly v Lucerna Music Baru své kanadské kolegy nasazením a zvukem doslova zválcovali, a to nemluvím o tom, že o rok později to při samostatném koncertu ve Futuru bylo ještě o krapet lepší. Že jejich kombinace elektroniky a těžkého kovu nijak nestárne, prokázali Die Krupps hned v následující skladbě Isolation, jež pochází z desky III - Odyssey Of The Mind (1995).
Principál při úvodním proslovu upozadil rodnou němčinu a anglicky ubezpečil, jak si užívají opětovnou návštěvu Prahy a oslavy již zmíněného počtu let na scéně, což znamená, že zahrají průřez ze své tvorby v čase tam a zpět. Další kousky Schmutzfabrik a tradičně hraný cover Der Amboss (Kovadlina) od novoromantických Visage do toho krásně zapadaly. Pak se do uší přítomných hříšníků zařízl zbrusu nový singl On Collision Course, což je skladba, které je nutno nechat trochu času, ale má skryté kouzlo. Jeden by řekl, že je někde mezi tvorbou krajanů Rammstein a Oomph!, jenže Krupps opravdu nemají zapotřebí soupeřit se služebně mladšími kolegy.
Následně se zase lovilo v minulosti a zahřměla píseň The Dawning Of Doom z desky I z roku 1992. Při ní už jsem začínal mít v kotli neochvějný pocit, že ozvučení tentokrát nebudu moci pochválit bez výhrad, protože Englerovi jsem rozuměl, ale bicí Paula Kellera místy přehlušily Ralfovu elektroniku a elektrickou kytaru nováčka Dylana Smitha abych si domýšlel úplně, byť jsem ho měl na dva metry. Relativně novější nealbový singl Industrie-Mädchen je více elektro, načež se zase hráblo do strun a zazněla High Tech/Low Life a pak především hodně svižná Black Beauty White Heat z desky Paradise Now (1997).
Doslova uprostřed křížové palby jsme se s kamarádem Konym ocitli při skladbě Crossfire, když se do namačkaného prostoru pod pódiem chtěli vměstnat další lidé. A protože jsme v Čechách, tak samozřejmě všichni s obligátním kelímkáčem v ruce. Píseň samotná byla sázkou na jistotu, ostatně z nejmetalovějšího alba II - The Final Option (1994) se pak hrálo častěji. Následoval zbrusu nový kousek Will nicht - Muss! a lídr kapely upozornil na možnost zakoupení fyzického nosiče na stánku merche. Metal Machine Music je dosud stále zajímavou kombinací elektroniky, metalových vyhrávek a industriálního mlácení do trubek, jemuž vévodí samotný Engler. Pak přišla na řadu antifa píseň Fatherland (Otčina) opět z „římské dvojky“.
A nebyl by to povedený setlist, kdyby v něm absentoval hit To The Hilt, při jehož refrénu jsme si s Konym už mimo kotel vzadu na baru zavzpomínali na to, kterak se videoklip objevil v polovině devadesátek v obskurním pořadu Eso. Dalším vysypaným esem z rukávu byl singl Robo Sapien (2013), aby se šlo do finále nejprve přes Bloodsuckers zase z devadesátého čtvrtého až po závěrečnou The Machineries Of Joy, jež je vylepšenou verzí původní Wahre Arbeit, Wahrer Lohn, tedy zjevně nejzásadnějšího vzorku celého industriálního období.
Akci bych shrnul slovy: Kapelo, jen tak dál a minimálně k metě 50. výročí, ale příště na jiném místě se zvukařem, jenž má trochu lepší schopnost vnímat jednotlivé nástroje a zároveň vše jako celek. Za koncertní nasazení si zasloužíte všichni respekt.
