Článek
Je těžké respektovat sám sebe, když nás okolí neustále přesvědčuje, že nejsme dost, že nic nedokážeme a že bychom se raději měli držet v přesných kolejích, které „vyjeli“ už naši předkové. A přitom to jediné, k čemu jsme byli předurčeni, je sledovat své cíle, to nás naplní štěstím, a o to přeci v životě jde.
Jakmile jsme příliš zahlceni takzvaným distresem, tedy stresem, který negativně tlačí na naši psychiku a nevede k žádným posunům, naše duše se nemůže realizovat, a naše tělo nám to dává najevo nesčetnými nemocemi. Proto teď máme epidemii chřipek, při níž pomalu každý druhý člověk trpí minimálně nachlazením, řada pak lehne se záněty horních cest dýchacích a s horečkami. Jsme oslabeni neustálým pospícháním, stresy a úkoly, které se nedají stihnout, ale přesto se o to snažíme. Víme, že nejsme schopni to všechno zvládnout, ale přesto dáváme své zdraví všanc a raději se ničíme, než bychom se na chvíli zastavili a zamysleli se, jestli tohle všechno má vůbec smysl.
Často sledujeme spíše krátkodobé cíle, které už z dlouhodobého hlediska nemají zcela žádný význam, než cíle, které nás sice mohou na čas „vyhnat“ z naší komfortní zóny a způsobit nám jisté nepohodlí, ale dlouhodobě mají nedozírnou hodnotu pro náš rozvoj a pro naše štěstí. Jistě jste už někdy slyšeli o lidech, co dobyli svět v některém z oborů, ale když se jich v rozhovorech ptali, zda jsou skutečně šťastní, přišli s docela váhavými odpověďmi. Bylo znát, že jim v životě něco chybí - seberealizace. Je rozdíl dělat něco z popudu mozku (Chci, aby mě za to měli lidi rádi.) a z popudu duše (Chci, aby mě to někam posunulo, chci se v tom realizovat.).
Nedávno jsem četla knihu Amber Raeové „Bez obav - Zahoďte strach a pochybnosti a využijte svůj potenciál naplno“. Napřed jsem si říkala, co mi tato kniha asi může ještě dát, když mám za sebou mnoho sezení s psycholožkou, semináře o seberozvoji a celou sérii motivačních podcastů, které jsem si oblíbila poslouchat při práci doma. Ale omyl - tato kniha mi doslova obrátila smýšlení sama o sobě naruby a naučila mě dívat se na sebe v docela jiném světle. Sebepřijetí je sice základ, ale je také důležité přidat k tomu určitou přidanou hodnotu. Naučit se přijímat sebe sama se všemi svými nedostatky, s celou svou podstatou tak, jak je, to je to pravé umění a cesta ke štěstí.
A proto se tento článek jmenuje „Buď strůjcem svého štěstí“. Nemůžeme totiž čekat a stát na místě, až nám někdo pomůže, až nás někdo navede a bude nás ochraňovat, aby se nám náhodou něco nestalo. To pravé dobrodružství nastává až tehdy, kdy si povíme se vší upřímností sami k sobě: „Budiž, je to výstup z komfortní zóny a mám z toho tak přirozeně obavy, ale posune mě to dál, tak vzhůru za svým štěstím!“
Když se naučíme souznít sami se sebou, jakmile si vždy půjdeme za tím, co v prvé řadě prospěje nám, a ne jen našemu okolí, pak zjistíme, že i to štěstí samotné nám jde stále více naproti. Vlastní seberealizace se totiž nepíše jen na papíře jako předsevzetí, které nikdy nebude naplněno, ale hlavně našimi činy a tím, jak o celé situaci smýšlíme.
