Článek
Často dnes už zapomínáme na svou lidskou podstatu a na to, že jsme bytostmi se svou přirozenou nedokonalostí. Snažíme se být perfektní a dosáhnout těch nejlepších kvót ve všem možném, ale k čemu? S kým to neustále soutěžíme o první místo? S okolními, kteří jsou lidmi stejně jako my samotní? Dostali jsme se do kolotoče, z něhož už nejde uniknout. A vlastně pro nic… Spěcháme, jsme neustále vyčerpaní, nemáme sílu. Bylo by snazší jednat se svou lidskou přirozeností, být zkrátka obyčejnými lidmi, kteří svůj život žijí, jak nejlépe umí.
Jistě, snadno se to řekne, o to hůře udělá. Lidská společnost je už veskrze prolezlá tím všudypřítomným tlakem, který člověku jednoduše nedává prostor ani chvilku povolit. Nepracuješ? Připrav se na výpověď z práce. Projevíš svůj názor? Okamžitě se potýkáš s neskutečně jedovatými opozičními komentáři, které se neštítí jakýchkoli nadávek ani urážek na cti. Všechno je přece myšleno i bráno jako osobní útok, není místo pro lásku či soucit. A v takovém světě máme žít a vychovat své děti? Přestože se jednou chci stát maminkou, upřímně si nedovedu představit, že v takto nemocné společnosti mám své děti vést k samostatnosti a zdravému sebevědomí. Ve společnosti, která každý takový pokus ihned zadupe hluboko do země. Ve společnosti, která nemá žádný smysl pro lid nebo dokonce spravedlnost. Ve společnosti, kde existuje šlechta a chudí poddaní, jako za středověku, a o nějaké rovnosti se jen planě mluví. Ve společnosti, které je mnohdy jen zatěžko cokoli udělat pro potřebného člověka. Nemohu sice mluvit za ty pozice, ve kterých jsem nikdy nebyla, věřím, že i vysoce postavení to mají často těžké, to však na současné situaci pranic nemění.
Měli bychom více chápat a přijímat svou lidskost, nesnažit se být bohy, nesnažit se ve všem být bezchybní, uvědomit si svou pomíjivost a vážit si proto každého dne. Není to pobídka k propadu do deprese a přemýšlení o smrti, uvědoměním si svých kvalit, ale i nedostatků, se totiž staneme lidmi, kterými bychom měli být!!
