Článek
Určitě jsme to již všichni někdy slyšeli: „Já nemám čas.“ Tato nesmrtelná věta se stala běžnou odpovědí a provází nás takřka na každém kroku. Ale co to vlastně znamená, že člověk nemá čas? Vždyť přece všichni máme každý den k dispozici 24 hodin, nikdo jich nemá víc ani míň. Takže výraz „nemám čas“ je poněkud zcestný, čas je jenom jeden, a všichni ho máme stejně. Otázkou zůstává jen to, jak čas sami využijeme, a to už je věcí každého z nás. Co tedy lidi vede k tomu, aby někomu řekli: „Já nemám čas“?
Prvním důvodem jsou samozřejmě priority. Není-li daná věc prioritou, je pro nás jistě snazší říct, že nemáme čas, a tak se tomu efektivně vyhnout. Kdo přece bude zjišťovat, jaké máme plány, kdo může vidět do našeho programu? Často jsou lidé i tak kreativní, že si schválně později něco domluví, aby se vyhnuli akcím a událostem, které jsou pro ně nepříjemné nebo se jich prostě nechtějí účastnit. Těžko říct, jestli se toto dá chápat jako sebeobrana, nebo je to spíše neslušnost. Lidé jsou totiž vymyslet cokoliv, jen aby jim to takzvaně „hrálo do karet“, tedy aby jim to stoprocentně vyhovovalo. A mnohdy bohužel ani nerozlišují důležitost situace, prostě ji odřeknou, řeknou, že nemají čas, a následně doma třeba sedí u televize. (Není to samozřejmě případ každého.)
Druhým důvodem může být fakt, že se v současné době často až příliš bojíme čehokoli nového a neznámého. Máme strach vystoupit ze své komfortní zóny, přestože všichni víme, že právě tímto počinem můžeme dosáhnout velikého posunu a výsledků. Mozek nám neustále nabízí katastrofické scénáře a myšlenky na to, co všechno se v té novotě může pokazit, samozřejmě ruku v ruce s pocitem, že se to určitě všechno pokazí. Řadu z vás jistě napadne, že jsou to všechno jen běžné příznaky normálního stresu, toto ale normální v žádném případě není. Stres z nové situace je samozřejmě přirozený, často se mu říká tréma, avšak rozhodně není tak ochromující a paralyzující, jako tyto pocity, které jsem právě popsala. V zásadě má člověk prostě jen trochu obavu, jestli se všecko podaří tak, jak má, ale určitě sám sebe neujišťuje, že se to určitě všechno pokazí a že to vlastně ani nemá cenu zkoušet.
Třetím a posledním důvodem je nerovnoměrné rozvržení práce a volného času. Tehdy člověk opravdu nemá čas, přesně tak, jak říká, což ale neznamená, že by toto mělo být za každou cenu obhajováno. Naopak stojí za zamyšlení, jak si všechno naplánovat tak, aby tato věta už nebyla potřeba. V poslední době jsem si k tomu velice oblíbila metodu produktivního diáře, kam si každý den, týden i měsíc zapisuji hlavní pracovní i osobní cíle, rozplánuji si každý den na několik částí a na konci každého měsíce mám možnost vše zhodnotit. Kromě obvyklých denních plánů díky diáři dodržuji i pitný režim a také podporuji své každodenní návyky, které si odškrtávám. Samozřejmě je to pouze jeden z tipů, jak organizovat svůj čas. Každý má vlastní postup, někdo třeba nemá plánování vůbec v lásce, někomu zase vyhovuje systém a pořádek. Já jsem typ číslo dvě, takže mi můj produktivní diář velmi pomáhá.
Pokud člověk správně uspořádá svůj čas, bude mít najednou mnoho prostoru i na další věci. Jestliže nalezne rovnováhu mezi prací a volným časem, a na vše si vyhradí dobu k tomu potřebnou, bude se i sám cítit lépe a bude mnohem více motivovaný do života. A o to přeci jde. Takže pamatujme, že neexistuje tvrzení „Já nemám čas.“, pouze tvrzení „Musím si svůj čas zorganizovat lépe.“ Do toho vám přeji mnoho sil!
