Článek
Psal se říjen 2024 a mně se hroutil svět. Po docela náročném zákroku jsem jen pomalu opět získávala zpět svou sílu, asi jako když se batole učí chodit a dělá první krůčky. Jen s tím rozdílem, že ty moje byly velmi rychle zase sraženy. Ukázalo se, že se ani zdaleka nehojím tak, jak bych měla, chytala jsem jednu infekci za druhou, což jsem já statečně skrývala a i přes bolesti jsem, nadopovaná hrstkou prášků, chodila do práce. Nemohla jsem si dovolit nemocenskou dovolenou, vždyť co by si tam má kolegyně sama počala? Takový jsem měla názor a nemoc jsem proto hrdinsky přecházela.
Jenomže naše tělo není hloupé, a když ho odmítáme poslouchat, nalezne si svou cestu nějak jinak. To moje se rozhodlo mě doslova zastavit. Asi proto, že jsem se v mojí práci téměř neustále hýbala a chodila. Začalo to velmi nenápadně - občasná bolest v kyčlích a sem tam svalová únava, které jsem ale nevěnovala pozornost. Až jsem se jednou nad ránem probudila s obrovskými bolestmi a zjistila jsem, že nedokážu ovládat nohy. Tou bolestí, která při jakémkoliv pokusu o pohyb projela mými kyčlemi, jsem byla doslova vyděšená. Na nic dalšího jsem nečekala, ráno jsem se sebrala a odjela k doktorce, ta se sice podivovala, ale vypsala mi nemocenskou a odeslala mě na rentgen. Nejspíš jenom nečekala, že by tak mladý člověk mohl chodit jako senior nad hrobem. Na rentgenu se pak ukázalo, že mám obě kyčle vychýlené o 3 mm oproti běžné ose, což vysvětlovalo ty bolesti, kdykoliv jsem chtěla udělat jediný krok. Tak jsem zůstala měsíc a půl doma na „marodce“ a omlouvala jsem se svému tělu, že jsem už dříve neposlechla náznaky, jež mi tak dlouho dávalo.
Každopádně, jak už název vypovídá, tento článek není o tom, čím vším jsem si musela projít, ale jak jsem se z toho všeho zvládla dostat a nezbláznit se. Samozřejmě mi moc pomohli můj partner a rodina, kteří mi v mé nečekané situaci pomohli, psychicky mě podrželi, avšak velkým dílem jsem si musela pomoct i já sama. A začala jsem s volným časem, kterého jsem jako nemocná měla habaděj. Je všeobecně známé, že deprese a jí podobné psychické poruchy zpravidla vznikají z nedostatku aktivity. Už jako dítě jsem hodně často slýchala své rodiče říkat: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání.“ No, je to pravda. Abych neměla čas přemýšlet nad tím, jak špatně mi je a jak je všechno blbě, využívala jsem volný čas k rozjíždění businessu a k vlastní produktivitě. Nikdy jsem se neztrhala, to ne, dělala jsem si mezi prací přestávky třeba na četbu, malování obrázků nebo poslech hudby, ale na konci každého dne jsem si mohla říct: „No, ty jsi toho zase dneska zvládla!“ A o to mi šlo - neležet jen bezmocně v posteli, ale něco udělat, abych se cítila dobře a spokojeně.
Fungovalo to skvěle, během měsíce jsem měla několik nových klientů, založila jsem si živnost, zařídila jsem si pronájem prostorů a dostala místo na prestižní jazykové škole - to všechno z velké části přímo z postele. Mým úmyslem ale není vlastní propagace či dávání sama sebe za příklad, každý člověk se s takovými věcmi potýká po svém, a já se kloním k názoru, že žádná reakce a žádné řešení není automaticky špatné. Jen chci být důkazem, že se to dá, že pokud má člověk dostatečně silnou vůli a podporu svého okolí v každém ohledu, tak zvládne cokoli.
Jsem dnes neskutečně vděčná za to, že díky trpělivosti, vlastní vůli a díky péči bližních i odborníků dnes mohu zase chodit a užívat si života tak, jak by člověk mého věku měl. Jsem vděčná i za to, že to moje tělo ani moje duše nevzdaly, že jsem si touhle zkouškou mohla projít, abych nakonec vyšla posílená a připravená do života. Myslím totiž, že se člověk opravdu naučí, až když danou situací projde, do té chvíle mu to nic neříká. Vám teď přeji, abyste se i přes ty sebevětší životní zkoušky dokázali přenést s čistou hlavou a abyste se zvládli opět narovnat a jít dál.
