Článek
Žijeme v hyperkorektní době, kdy se každý názor počítá, protože se tím hájí práva lidí. Zároveň se ale musíme vyrovnávat s každodenní kritikou, která často přesahuje meze základní lidské slušnosti. Přece i na to mají lidé právo, vyjadřují tím svou individualitu a mnohdy i hrdost nebo statečnost vystoupit z davu. Svádí se tím však i pomyslné boje mezi dvěma stranami - lidmi, kteří většinou až hrubě a neurvale prezentují svůj názor, a lidmi, kteří kvůli takovým své postoje umně skrývají, přestože by mohly být opravdu přínosné. A otázkou tedy je, kdo vyhraje? Na to si každý musíme odpovědět sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jisté je jen to, že o svobodě, kterou máme dneska, by se předešlým generacím ani nesnilo. Bohužel si jí mnohdy neumíme vážit.
Když jsem byla malá a chodila jsem do školky, můj tatínek mi každý den kladl na srdce jednu radu: „Buď hodná a dělej lidem radost!“ A já jsem se tím řídila. Jistěže jsem také občas jako správné dítko i pořádně zazlobila, ale vesměs jsem byla hodná a laskavá, že ze mě měli všichni kolem radost. No, a zůstalo mi to dodnes. Snažím se co nejvíc smát a usmívat, protože smích a pozitivní nálada prodlužují život. Svému příteli každé ráno řeknu, že ho miluji, ne snad proto, že by potřeboval moje ujišťování, ale proto, že ráda sleduji, jak mu tato prostá dvě slovíčka vykouzlí úsměv na tváři už na začátku dne. Též mu vždy popřeji, ať se mu v práci daří a ať mu to rychle ubíhá, protože tím ukazuji, jak moc mi na něm záleží a že na něj myslím. Svým nejbližším se snažím svými činy často ukazovat, jak jsou pro mě důležití, protože láska, sounáležitost a vzájemné pochopení jsou to, co dnešnímu světu žalostně chybí.
Důkazem toho, že je naše společnost nemocná, je už jen to, že vše, co jsem výše uvedla, spousta lidí považuje za divné. Mnohokrát se mi stalo, když jsem své postoje probírala s ostatními, že se ozvaly názory typu: „Ale proč bych to měl/a říkat pořád dokola? Lidé kolem mě přece vědí, že je mám rád/a a že jsou pro mě důležití.“„No ale já na tohleto nemám čas, já tvrdě pracuji od rána do večera!“ a „A nebude to blbé? To zní, jako bych to chtěl/a vždycky slyšet na oplátku…“ Na takové věty mám pokaždé jednu zaručenou odpověď: „Kdo chce, ten si cestu najde.“ A tak to také chodí. Pokud vy sami víte, proč to děláte, nebude vám to nikdy připadat divné. A na názorech ostatních v tomto přece zase tolik nezáleží, oni nejsou ve vaší kůži a nemohou ani v nejmenším vidět do hlavy vám ani nikomu jinému než sobě.
No, a s tímto bych ukončila dnešní článek o názorech, postojích, kritice a svobodě. Ta také končí přesně tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Tak to mějme na paměti, a buďme spokojeni především sami se sebou.
