Článek
Možná jste se už někdy sami sebe ptali, proč nás zatěžují negativní postoje a názory od našeho okolí, přestože se nás to mnohdy ani vůbec netýká. Proč máme mnohdy potíže přijmout jakoukoli pochvalu či kompliment, zato vlastní pochybení vnímáme se zcela katastrofálním dopadem?
Je to jednoduché i složité zároveň - jednoduché pochopit, ale složité se toho zbavit. Já osobně jsem se takového přesvědčení ještě sama nezbavila. Náš mozek je totiž, aniž si to sami uvědomujeme a často se to naopak snažíme popřít, nastaven kolektivně. To, co se děje našemu okolí, jako by se dělo nám samotným. Někteří už se naučili tuto část ve svém nastavení potlačit, někteří to ještě neumí. Stačí, když si člověk přečte negativně laděný článek nebo útočný komentář, a hned má také špatnou náladu. Máme tendenci nadávat na všechno a všechny kolem, i když bychom ve většině případů mohli nad tím jen mávnout rukou a jít dál. Bojíme se vyjádřit svůj názor nahlas, protože „co kdyby se to někomu nelíbilo a osočil mě, ustojím to?“. A přitom zapomínáme na jednu krásnou poučku, která praví: „Kdyby se každý staral sám o sebe, bylo by o všechny postaráno.“
Proč máme neustále potřebu klonit se k negativitě, to zůstává ožehavou otázkou i pro mě. Mám ale jedno zlaté pravidlo, které mi vždy pomohlo do té negativity příliš hodně nezapadnout. Každé ráno vstávám s alespoň jednou pozitivní myšlenkou, každý večer s alespoň jednou pozitivní myšlenkou jdu spát. Na začátku se to může zdát těžké, když si však člověk zvykne, tak pozná, že už mu to nedělá problém a přijde mu to přirozené. Může to být úplná maličkost, já třeba jednou ráno vstávala s tím, že se těším, až půjdu ten den na oběd do své oblíbené restaurace, nebo jsem večer usínala s myšlenkou, jak jsem potěšila jednoho ze svých klientů. Snad jde o úplnou banalitu, nicméně právě ta dokáže nadělat ty největší divy!
A jak to máte vy? Podléháte negativitě svého okolí nebo máte taky všechno tak trochu „na háku“, a ničím takovým se moc netrápíte? Napište mi do komentářů!
