Článek
Za ty roky jsem ho přece už musela brát jako součást mého života, musela jsem se s ním přeci sžít… To jsem si alespoň myslela. Ale opak byl (a stále ještě někdy je) pravdou.
Jako malé dítě jsem ekzém tolik nevnímala, alespoň co se vzhledu týče, svědění samozřejmě ignorovat nešlo. Řekněme si upřímně, ten, kdo trpí ekzémem, ten, kdo někoho s ekzémem zná nebo pouze viděl, moc dobře ví, jak nelichotivě může ekzematická pokožka vypadat. Ale poslední co mě jako dítě zajímalo bylo, jak s ekzémem vypadám. To dokazují i některé fotky, když vidím, do čeho mě moji rodiče navlékli a já očividně neprotestovala. Ano, zpětně když vidím fotku ze zápisu do první třídy, kde mám ekzém kolem očí a vypadám, jako bych proplakala celý týden před touto fotografií, je mi smutno. Není mi ten pohled příjemný, protože i když uplynulo mnoho let, stále jsem to na té fotce já. Nicméně tehdy to nebyl důvod držet se zpátky a byla jsem stále taková, jaká jsem byla. Usměvavá, přátelská, energická a jednoduše šťastná. Nicméně čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Začalo mi samozřejmě více a více záležet na tom, jak vypadám a v době, kdy se ekzém zas a znovu objevil, jsem se postupně uzavírala. Z holčičky, která byla ráda středem pozornosti se postupně stávala holka, která chtěla být neviditelná. To je odpověď na otázku z předchozího příspěvku, jakou osobností jsem si (bohužel) vybrala být. Z extrovertního dítěte se stala introvertní vysokoškolačka, která si užívala přítomnost ostatních lidí, ale neměla potřebu na sebe upozorňovat. Tuto změnu jsem nikdy dříve nepřisuzovala ekzému, ale tomu, že jsem v průběhu svého života poznala několik kamarádek, které se pasovaly do role vůdkyní, byly tím hlavním článkem v partě a nikdo nesměl jít proti nim, jinak se celá parta přestala bavit s tou dotyčnou, která se opovážila vystoupit z řady. Co na to říct, žabomyší války mladých dospívajících holek. I když s těmito bitvami se můžeme setkat i u žen vyššího věku, jednoduše ale chápete, co tím myslím. Každopádně při diagnóze důvodu svého introvertního chování jsem se mýlila …
Postupně jsem se tedy v průběhu druhého stupně na základní škole uzavírala sama do sebe a ekzém se kupodivu ke konci studia neobjevoval v tak velké míře, jako předchozí roky. Nejhorším obdobím v mé ekzematické éře se však staly roky na střední škole. Nejen kvůli tomu, že jsem se úplně nesžila se všemi svými novými spolužáky, ale hlavně kvůli druhému ročníku, kdy se mi po mnoha letech doslova přes noc objevil ekzém nejen kolem očí, ale i po celém obličeji. Byla to rána z čistého nebe, kterou jsem nečekala, neboť jak jsem už zmínila, ekzém pomalu ustupoval a netrápil mě tolik jako předtím. Těchto pár týdnů bylo pro mě extrémně náročných, ale víte co? Po tomto se již ekzém v takhle velké míře neobjevil. Snažila jsem se tomu porozumět, najít v tom smysl, nějakou logiku, souvislost, ale nic… Nenašla jsem důvod, proč se ekzém z ničeho nic objevil a měl takovou sílu a poté zmizel. V posledních dvou letech střední školy se ekzém přestal objevovat v zimních měsících a objevil se pouze nárazově. Vypozorovala jsem, že vždy, když se objevil, bylo to v období, kdy jsem prožívala více stresové období a tyto domněnky se mi postupně potvrzovaly i v období zkoušek na vysoké škole. Přišla těžká zkouška a spolu s ní i ekzém v podobě malého flíčku někde po těle. Zkouškové jsem úspěšně zvládla a malý flíček ekzému odešel. Toto byl nový algoritmus výskytu ekzému v dalších několika letech.
Víte, jak jsem minule zmínila paradox, se kterým jsem se setkala? Čím jsem byla starší, tím to bylo horší … ale tím nemyslím ekzém jako takový… Ano, ekzém se stále objevoval, ale nepokrýval mi celá předloktí a krk, tak jako předtím, objevovaly se „pouze“ menší flíčky ekzému. A zde nastává ten paradox! Tyto menší flíčky mi dokázaly podkopnout nohy stejnou silou, jako velká kola ekzému, na která jsem byla celé roky zvyklá. Každý by si zřejmě řekl, že když s ekzémem vyrůstám od malička a objevuje se mi v pravidelnou dobu, tak že už jsem na to zvyklá, že to se mnou nemůže otřást. Ale může a bylo to ještě horší. Čím jsem byla starší, tím hůře jsem to nesla. I když se mi ekzém z nevysvětlitelného důvodu objevoval méně, i když jsem s ekzémem vyrůstala, i když jsem věděla nebo tušila, kdy přesně se objeví, vždy zasadil ránu, kterou jsem těžce rozdýchávala. Upřímně nevím, proč tomu tak bylo. Jestli to bylo pro to, že jsem byla starší a více mi záleželo na tom, jak vypadám (tehdy ještě kvůli svému okolí), nebo pro to, že jsem za ty roky byla již vyčerpaná z neustálého koloběhu, nebo pro to, že jsem se někde hluboko v koutku duše vší silou držela naděje, že se konečně už ekzém neobjeví…
Upřímně se musím nad tímto vším usmívat. Prožila jsem si toho jako dítě spoustu a nejvíce jsem v závěru byla zničená z malého flíčku, chápete to? Zajímalo by mě, jestli i někdo další má stejnou zkušenost… Vím, někdo se s ekzémem potýká celé roky a nemusí se mu to vůbec lepšit. Ani to nemusí mít pouze v konkrétní roční období a ekzém si s ním zahrává den co den. Chci říct, že s ekzémem se potýkám dodnes, ale nyní je to zcela jiné. Svěřím se vám, proč tomu tak je, na co jsem přišla a jaký postoj jsem si osvojila, ale než se k tomu dostanu, čeká nás ještě několik příspěvků, které tomu předcházejí…
