Článek
Nejproblematičtějším místem bylo okolí očí. Asi si dokážete představit (ti, kteří mají stejnou zkušenost přímo ví), jak nepříjemné to musí být (a taky že je). Nejen, že je to to první, čeho si na vás každý všimne, ale víčka zavíráme a otevíráme xkrát za den. Ze zvědavosti jsem se zeptala AI, kolikrát za den mrkne dítě a kolikrát dospělý jedinec. Dítě mrkne 10-15× za minutu a dospělý člověk 15-20×. K tomu si ale představte, že vaše víčka jsou o to těžší, protože je pokrývá svraštělá, zarudlá a svědivá pokožka… A co teprve, když je ta pokožka tak vysušená až praská? To je teprve hell!
Nebyla to procházka růžovým sadem, jak se říká, nicméně jak jsem rostla, tak se místa výskytu ekzému měnila. Kolem očí ekzém jako zázrakem zmizel, nevybavuju si přesnou dobu, kdy se tomu tak stalo, ale ekzém se začal pravidelně objevovat „pouze“ na obou předloktí a krku. Když zmiňuji pravidelnost, tak myslím pravidelné roční období, a tím bylo jaro. No a takhle jsem rok co rok fungovala. Ekzém na jaře přišel, nějakou dobu se zdržel v pokročilém stádiu a jak se blížila zima, tak mírně ustupoval. A pak zas a znovu. Byl tulákem, který však vždy věděl, kdy a kam zaklepat na čí dveře.
Jako dítě na základní škole prvního stupně jsem kvůli/díky ekzému jezdila i na léčebně-ozdravné pobyty k moři v rámci programu Mořský koník. Kdo by to nechtěl, uprostřed školního roku odjet na 2 týdny k moři, že ano, jen okolnosti mohly být jiné… Na tyto ozdravné pobyty byly (a zřejmě stále jsou) děti vybírány a to, že jsem byla (ne jednou) vybrána mezi tyto šťastlivce, kteří mohli školní lavici, sešit a své spolužáky vyměnit za písek, moře a děti trpící ekzémem nebo astmatem, nasvědčuje tomu, že mě ekzém jen tak neškádlil, ale dost se na mě vyřádil.
Vždy když se ekzém objevil, nechtěl za žádnou cenu odejít. Až nadešel jeho čas, tak se mírně stáhnul, ale nikdy nezmizel úplně. V jednu chvíli však nastala změna. Svou pravidelnou dobu, kterou bylo jaro, vyměnil za zimu, nicméně místa, ta měl rezervovaná stále stejná - předloktí a krk. A takhle to probíhalo v mých školních letech i na druhém stupni základní školy. V letech, kdy jste starší, dalo by se říci, že pomalu dospíváte a začínáte sami sebe vnímat jinak. Začínáte se formovat, budovat si vztah sami k sobě a rovněž přikládáte stále větší význam tomu, co si (o vás) myslí vaše okolí. Každá skutečnost v tomto věku je důležitá pro vaše budoucí já - pro to, kým se rozhodnete být. Alespoň pro mě byl tento věk dost zásadní. Nemusí to tak mít každý, ale základní školu já osobně beru jako období, které má na dítě obrovský vliv, protože je zranitelné, lehce ovlivnitelné, ale stále v sobě má ještě dost odvahy na to vystoupit z davu a ozvat se, když se mu něco nelíbí. A právě v tomto období růstu se může dítě rozhodnout pro svou bojovnost a stát si pevně za svým a nebo se stáhnout do sebe a (radši) nevyčnívat.
Pokračovala bych dále, svěřila se, jakou osobností z těchto dvou zmíněných jsem se stala, ale možná to už i tušíte… Těmito slovy to ukončím a zbytek příběhu si nechám na příště. Následující příspěvěk bude navazovat na další etapu mého života s ekzémem a poodkryje určitý paradox, na který jsem během své cesty ruku v ruce s atopickým ekzémem narazila. Tak příště!
