Článek
Buď se jí povedl make-up, má dobře udělané vlasy, zlepšila se jí problematická pleť anebo se pouze dobře probudila, opláchla si obličej studenou vodou a viděla v zrcadle své přirozené já, které je krásné takové, jaké je a nepotřebuje jakoukoliv úpravu. V dnešní době však potřebujeme potvrzení o tom, že vypadáme krásně od cizích lidí, nikoliv od sebe samotných. Sami sobě nevěříme. Ale jakmile nám to řekne někdo jiný, tak to je něco jiného. Myslíme si, že teprve tehdy tomu můžeme věřit, protože proč by to přece někdo jiný říkal? Pff… (postranních) důvodů by se našlo! Možná chce daná osoba slyšet lichotivý komentář nazpět i od vás nebo se k vám chce dostat blíž a volí cestu vydlážděnou jedním komplimentem za druhým nebo to řekla jen tak, že se to od ní očekávalo a tak dále a tak dále. Ne vždy to musí být upřímné a nezištné…
Co když se ale komplimentu, že nám to sluší, od nikoho nedočkáme? Znamená to, že snad nejsme krásné, že se nikomu nelíbíme? Kdy se stalo to, že dáme na názor jiných lidí více než na názor vlastní? Proč dáváme ostatním moc nad našimi pocity, názory, nad celým naším životem? Co když potkáme lidi, kteří nejsou zvyklí skládat komplimenty? To přece nic nevypovídá o nás ne? Pokud nám někdo jiný neřekne, co chceme slyšet, proč si to jednoduše neřekneme my sami? Proč nevidíme, že to má mnohem větší hodnotu, než od někoho cizího?
V dnešní době panuje mezi lidmi, speciálně mezi ženami, obrovská závist. Málokterá žena je schopná jiné ženě říci, že je krásná a že ji to sluší, protože by taky chtěla vypadat, jako ona. Místo toho, aby daná žena viděla svou vlastní krásu, která je jedinečná, probudí v sobě zášť a zlobu, kterou se nebojí filtrovat ven s úmyslem zasadit ránu do sebevědomí té krásné ženy, jen z důvodu své vlastní nespokojenosti. Abychom čemukoliv v našem životě uvěřili, potřebujeme svolení a potvrzení od cizích lidí, kteří náš život nežijí, neví čím vším si každý z nás musel projít, a přesto je jejich názor důležitější než náš vlastní. A co když to nejsou oni, kdo nám do hlavy vtloukají mylné představy, ale jsme to my, kteří sami sobě ubližujeme a snažíme si namluvit něco, co ve skutečnosti není pravda?
Znám to. Vím jaké to je, sama sobě namlouvat, že vypadám hrozně. Ne pořád, ale v dobách, kdy se mi objevil ekzém na krku a poté hlavně na obličeji, jinými slovy tehdy, když jsem nedokázala ekzém před okolním světem utajit. Nejenže jsem si říkala, že nevypadám hezky, ale došlo to do bodu, kdy jsem se snažila vyhnout pohledu do zrcadla. Při čištění zubů jsem vždy ustoupila do strany mimo dosah zrcadla. Občas jsem se dokonce i skrčila, abych náhodou nezahlédla, jak v daný den vypadám, jestli je ekzém stejný a nebo ještě horší (se zlepšením jsem spíše nepočítala). Když jsem ekzém měla na obličeji v nejhorším stadiu na střední škole, chodila jsem po školních chodbách s kapucí na hlavě. Preferovala jsem co největší tmu nebo šero v pokoji, respektive, i když svítilo sluníčko, mírně jsem zatáhla žaluzie, aby v pokoji bylo co nejméně světla a já samu sebe neviděla se všemi nedokonalostmi, které jsem na svém těle měla. To stejné v koupelně. I za denního světla jsem zatáhla žaluzie a rozsvítila světla, při kterém mi pohled na sebe samotnou byl příjemnější a zkresloval to, jak ekzém skutečně vypadal. Naučila jsem se sklápět svůj zrak, dívat se směrem dolů pod nohy a na chodník, místo mapování a poznávání světa kolem sebe. Naučila jsem se vyhýbat očnímu kontaktu s kolemjdoucími, abych náhodou neviděla lítost zračící se v jejich očích, kterou jsem tam sama očekávala, že bych uviděla.
Jak hloupé, že ano? Mnohdy ten ekzém nebyl tak hrozný, jak jsem sama sobě namlouvala. Ano, pozvánku do miss bych zřejmě s ekzémem nedostala, ale neměnilo to nic na faktu, že jsem to celou dobu byla stále já, i když se má vizáž během roku dle ročního období měnila. Dlouhé roky jsem samu sebe ochuzovala, namlouvala si lživé dojmy a chtěla být neviditelnou. Upřímně nevím, kdy přesně nastal tento zlom, ale teď vím, že chci a jsem pravý opak. Ano, stále nepotřebuji být středem pozornosti pokaždé, kdy vejdu do místnosti, takový extrovert nejsem, ale neviditelná taky netoužím být. Chci být viděná, chci se dívat před sebe a navazovat s lidmi oční kontakt. Chci si užívat sluneční svit v pokoji. Chci se zahlédnou v zrcadle nebo v jakémkoliv odraze a říct si, že mi to sluší, protože objektivně si již dokážu říct, že jsem krásná. Dokážu si to však říct až po dlouhých letech, kdy jsem sama sobě namlouvala opak, kterému jsem sama i uvěřila. Nikdy mi nikdo neřekl, že vypadá hrozně, ať už s ekzémem nebo bez něj. Možná proto jsem si to říkala já sama. Abych předešla pocitu bolesti, smutku a studu, AŽ mi to řekne někdo jiný. Abych samu sebe na to předem připravila a nebolelo to tolik, AŽ to přijde. Opravdu? Upřímně, nikdy žádné AŽ nepřišlo… Ano, někteří takové „štěstí“ mít nemusí a mohou se potýkat s lidmi, kteří jsou ze své podstaty zlí a nehledí si do pusy, ze které jsou schopni vypustit jedovatá slova, která mohou člověka zasáhnout tak hluboko, že se způsobené rány nemusí nikdy zcela zacelit a mohou se pootevřít kdykoliv, když někdo další útočí slovy, které daného člověka zas a znovu zabolí. Tyto neuzdravené rány mohou začít určovat směr, jakým se bude život tohoto člověka ubírat, protože si neuvědomuje, že to nemusí být pravda a slepě tomu věří. Není se však čemu divit, někteří mohou v tomto klamu již vyrůstat a o to těžší tento boj je. Někteří si to mohou přebrat jako něco, co je posílilo a díky tomu se dostali v životě tam, kde jsou teď. Najdou díky tomu v sobě sílu a odhodlání všem vytřít zrak, kam až se svým vlastním úsilím dostali a čeho dosáhli, i když jim jiní zkřížili cestu a slovně je ponižovali. Ti ostatní se mohou uzavřít do sebe a žít život nenaplněný jejich potenciálem, protože uvěřili slovům někoho, kdo sám se sebou nebyl spokojený a rozhodnul se jít cestou ponižování ostatních, aby se sám mohl cítit lépe a sebevědoměji. Tohle sebevědomí zlému člověku nevydrží dlouho a potřebuje další a další oběť pro svá jedovatá slova a tak škodí všem kolem sebe, kteří měli tu smůlu a ocitli se v dohledné vzdálenosti takového člověka…
Utečte! To co říkají, nemá nic společného s vámi. Nevěřte tomu. Je to o nich, ne o vás. Oni pouze vidí šanci využít vašich slabých míst, protože jste si tyto slabá místa sami vytvořili. Ví o vašich slabostech, protože si těchto slabostí jste sami vědomi a proto taky věříte všemu, co vám poví. Změňte to. Přetvořte své slabosti, postavte se jim čelem, zničte možnost, jak do vás může někdo jiný kopnout. Mějte svůj vlastní život ve svých rukou. Nenechte někoho jiného, aby psal váš příběh, který si vy sami musíte odžít. Žijte tak, jak chcete vy, právě vy jste vypravěčem svého vlastního příběhu.
Postupem času jsem se i já naučila být svým vypravěčem, nebo spíš se stále učím. Učím se mít se ráda, nepouštět do svých přesvědčení o sobě samotné názory a domněnky, kterým sama věřit nechci. Tyto názory mi nevnucovali ostatní, ale živila jsem je já sama. Naučila jsem se a stále se učím dát na první místo samu sebe, své priority, svůj názor, který však již není negativní, právě naopak. Vidím sebe v tom nejlepším světle, protože se snažím být tou nejlepší verzí sebe samotné, jakou dokážu být. Chválím se, řeknu si, že mi to sluší, že jsem na sebe hrdá, že se cítím šťastná, že si to hezké v mém životě právem zasloužím, že se mám ráda! Že jsem ráda a vděčná že jsem, jaká jsem.
Začněte svou mysl živit hezkými slovy a myšlenkami o vás samotných, život bude hned o to radostnější, protože začnete vidět to hezké nejen přímo ve vás, ale i ve světě kolem vás. Okolní svět je jen zrcadlem, ano ne vše je vždy dokonalé dle vašeho (pozitivního) myšlení, ale je odrazem toho, jaký vztah máme sami k sobě. Pokud doteď nepřicházely komplimenty od jiných lidí, možná byl důvodu právě ten, že jste svou vlastní krásu neviděli prvně vy sami. Uvidíte, že jakmile změníte vztah k sobě, změní se něco i ve vašem okolí. Protože vaše okolí zrcadlí chování vás. Taky věří názorům ostatních, včetně vašich názorů o vás samotných…
