Článek
Víte, někdy se vám stane den, který začne úplně obyčejně a skončí tak, že si říkáte, jestli se vám to vůbec zdálo. Tenhle den začal naprosto prozaicky – návštěvou u rodiny na venkově. A co se dělá na venkově, když se sejde rodina? No přece se jí a pije. A když je k tomu ještě příležitost, jako třeba zabijačka, tak to už je rovnou malý svátek.
Odjížděla jsem s plnou taškou dobrot. Jitrnice voněly tak, že by člověk nejradši jednu hned snědl, tlačenka se chladila v pevném obalu a samozřejmě, nemohla chybět ani flaška domácí slivovice na dobrou cestu. Na nádraží bylo celkem rušno, lidi spěchali, každý si nesl nějaké to svoje zavazadlo. Já jsem si našla svoje místo na peroně a čekala na vlak do… no, do města, odkud jsem vlastně vyjela. Už si ani přesně nepamatuju název té malé vesničky, kde ta zabijačka byla, ale vím, že jsem se těšila domů. Vlak přijel s mírným zpožděním, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo. Důležité bylo, že už jedu. Našla jsem si volné kupé, usadila se a s úlevou si sundala kabát. Ta taška s výslužkou byla docela těžká.
V kupé seděly už dvě paní. Jedna starší, s pletením v ruce a takovým tím laskavým úsměvem na tváři, a druhá mladší, s nosem zabořeným do knížky. Pozdravila jsem a s úsměvem se omluvila za tu vůni jitrnic, která se linula z mé tašky. Obě se usmály a ta starší paní s potěšením prohlásila, že už dlouho takovou vůni necítila a že jí to připomíná mladí. Ta mladší jen krátce zamumlala něco souhlasného, aniž by zvedla hlavu od knihy. Cesta ubíhala celkem pomalu. Za okny se míhala krajina, stromy, pole, sem tam nějaká vesnička. Starší paní dopletla ponožku a s úsměvem se na mě podívala. „A co dobrého vezete?“ zeptala se zvědavě. S úsměvem jsem otevřela tašku a ukázala jitrnice, tlačenku a tu flašku slivovice. Paní se rozzářila a hned navrhla, ať si dáme malou ochutnávku na zpříjemnění cesty. Ta mladší paní konečně zvedla hlavu a s mírným zájmem se podívala.
No a co vám budu povídat, slovo dalo slovo a my jsme si tu cestu pěkně zpestřily. Jitrnice voněly po celém kupé, slivovice hřála a atmosféra byla čím dál veselejší. Starší paní vyprávěla historky ze svého života, mladší se k nám občas přidala s nějakou vtipnou poznámkou z knihy a já jsem s chutí rozdávala ty dobroty z venkova. Lidi v okolních kupé se na nás sice dívali trochu zvláštně, když k nim občas zavoněla zabijačka, ale nám to vůbec nevadilo. Měly jsme svou vlastní malou oslavu uprostřed vlaku.
Čas utíkal jako voda a my jsme se blížily k nějaké stanici. Podívala jsem se z okna, ale název mi nic neříkal. Vlastně mi nic nebylo povědomé. Vlak zastavil a já jsem se začala pomalu chystat k výstupu. Měla jsem pocit, že už bychom měly být blízko mého města. Ale když jsem se podívala na ty dvě paní, ony se ani nehnuly. S úsměvem na mě mávly a starší paní mi popřála šťastnou cestu. V tu chvíli mi to nějak nedocvaklo. Vzala jsem tašku a vystoupila na peron. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno mi připadalo cizí. Jiné nádražní budovy, jiné cedule, jiní lidé. Začala jsem trochu panikařit. „Promiňte, prosím vás,“ oslovila jsem nějakého pána s kufrem, „nejste náhodou v…“ a řekla jsem název svého města. Pán se na mě překvapeně podíval a zavrtěl hlavou. „Ne, slečno, tady jste úplně špatně. Tohle je…“ a řekl mi jméno města, které jsem nikdy neslyšela.
V tu chvíli mi došlo, že jsem nasedla do špatného vlaku. Jak se to mohlo stát? Vždyť jsem si přece kontrolovala číslo nástupiště a směr jízdy. Nebo ne? V té vší radosti z výslužky a z té nečekané zábavy ve vlaku jsem asi udělala chybu. Stála jsem tam na tom cizím peroně s těžkou taškou plnou jitrnic a tlačenky a cítila se úplně ztracená. Co teď? Jak se dostanu domů? Mobil jsem měla vybitý a peněženku jsem si zrovna moc nekontrolovala. Naštěstí si mého zmateného výrazu všimla milá paní průvodčí. Přišla ke mně a s laskavým úsměvem se zeptala, co se děje. Vysvětlila jsem jí svou hloupou situaci a ona se jen shovívavě usmála. „To se stává,“ řekla a hned začala vymýšlet řešení.
Díky ní jsem nemusela dlouho čekat. Zjistila mi, kdy jede správný vlak zpátky, pomohla mi s tou těžkou taškou a dokonce mi dala i pár korun na kafe, než mi pojede spoj. Byla tak milá a ochotná, že jsem si v tu chvíli uvědomila, že i v téhle nečekané situaci se najdou dobří lidé.
A tak jsem nakonec sice s menším zpožděním, ale přece jen dorazila domů. S úsměvem jsem vzpomínala na tu veselou cestu plnou jitrnic a slivovice a na tu milou paní průvodčí, která mi pomohla, když jsem se ocitla úplně jinde, než jsem měla. A víte co? I ta zpožděná cesta domů měla nakonec něco do sebe. Člověk si tak nějak víc uvědomí, co má a kam patří. A že i když se občas ocitne na špatné cestě, vždycky se najde někdo, kdo mu pomůže najít tu správnou. A to je přece krásné, no ne? Ten pocit, že v tom nejste sami. A že i obyčejná výslužka zabijačky může být začátkem nečekaného dobrodružství.
