Článek
Tak jsem si to naplánovala. Velkolepě. V pátek odpoledne jsem si nalila sklenku vína (jen jednu, abych se nenaladila na lenošivou vlnu příliš brzy), sedla si na terasu a s blaženým úsměvem si představovala ten nadcházející víkend. Žádné budíky, žádné povinnosti, žádný shon. Jen já, knížka a ticho. Možná nějaká procházka do lesa, možná odpolední šlofík. Zkrátka, totální relax. Zasloužený.
V sobotu ráno jsem se probudila svěží a plná elánu. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali… idylka. Udělala jsem si pomalou snídani, s chutí jsem si přečetla pár stránek. A pak mi to blesklo hlavou. Ty okna! Už volaly po umytí snad od Vánoc. Takové ty šmouhy, zaschlé kapky deště, sem tam nějaká ta ptačí ozdoba. No nic, říkám si, aspoň budu mít uklizeno a odpoledne už budu mít volno. Pustila jsem se do toho s vervou. Vytáhla jsem kýbl, saponát, hadry, stěrku. Pamatuju si, jak moje babička vždycky říkala, že umytá okna jsou jako nový začátek. No, po dvou hodinách drhnutí a leštění jsem měla pocit, že jsem spíš na konci sil než na začátku něčeho nového. Ale okna se blýskala, to se musí nechat. A ten výhled! Najednou jsem viděla zahradu v úplně jiných barvách.
Když jsem konečně skončila, záda mě bolela, ruce jsem měla celé od saponátu a vlasy mi trčely na všechny strany. Ale ten pocit zadostiučinění! Sedla jsem si na terasu s kafem a pyšně jsem si prohlížela svou práci. No, aspoň jeden bod z plánu „víkendového odpočinku“ byl splněn – měla jsem čistá okna, což je samo o sobě docela relaxační, ne? Tedy, pro někoho. Sobotní odpoledne už proběhlo v klidnějším duchu. Přečetla jsem pár kapitol, podřimovala jsem na sluníčku. Už jsem se začínala těšit na tu neděli plnou nicnedělání. Na ten pocit, kdy nemusím nic, jen si tak lenošit a užívat si ticha.
No, a pak přišla sobota večer a s ní telefonát od mé milé sestry. „Ahoj, zlato,“ spustila hned vesele. „Co děláš o víkendu?“ „Odpočívám,“ odpověděla jsem s důrazem na to slovo. „Mám konečně volno a nic nedělám.“ „No, to je skvělé,“ pokračovala sestra, jejíž hlas mi začínal být podezřelý. „Protože jsme se s rodinou rozhodli, že vás zítra přijedeme navštívit. Už se moc těšíme!“ „Počkej… vy přijedete?“ vykoktala jsem ze sebe. „Všichni?“ „No jasně! Já, Petr a děti. A taky mamka s tátou. A možná se staví i strejda s tetou. Bude to taková malá rodinná sešlost.“
V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout do země. Můj pečlivě naplánovaný víkendový odpočinek se rozplynul jako pára nad hrncem. „Aha,“ řekla jsem jen. „No, tak fajn. Budu se těšit.“ Po zavěšení telefonu jsem seděla na terase a zírala do prázdna. Osm lidí na oběd. Osm! To znamená nákup, vaření, pečení, uklízení… můj odpočinek se změnil v generální štáb příprav na rodinnou invazi.
V neděli ráno jsem vstala s pocitem, že jsem snad ani nespala. Místo kávy a knížky jsem rovnou zamířila do kuchyně. Lednice zela prázdnotou, takže první cesta vedla do supermarketu. S nákupním seznamem dlouhým jako Epos o Gilgamešovi jsem se prodírala mezi regály a snažila se vzpomenout, co kdo má rád. Po návratu domů začalo to pravé peklo. Loupání brambor, krájení cibule, míchání omáčky, pečení masa… kuchyň se proměnila v bitevní pole, kde létala mouka, voněly bylinky a já jsem se snažila udržet si alespoň zbytky zdravého rozumu. Manžel statečně asistoval, ale i on po chvíli vypadal, že by si raději šel dobrovolně vyčistit okapy než dál krájet mrkev. Děti od sestry se motaly pod nohama a s nadšením „pomáhaly“ tím, že ochutnávaly všechno, co jim přišlo pod ruku. Mamka s tátou seděli v obýváku a s mírným úsměvem sledovali ten chaos. Když konečně dorazili i strejda s tetou, stůl už se prohýbal pod tíhou jídla. Bylo toho snad pro celou armádu. Ale všichni se tvářili spokojeně a s chutí se pustili do jídla. Chválili, jak je všechno výborné, a já jsem se snažila tvářit, že mi to všechno dělalo nesmírnou radost.
Po obědě následovala tradiční rodinná konverzace, která se zvrhla v hádku o politice, pak přišly na řadu historky z dětství (většinou ty trapné o mně) a nakonec se všichni s úsměvem rozloučili a odjeli. A já jsem tam stála uprostřed té spouště – prázdné talíře, špinavé hrnce, rozházené hračky. A cítila jsem se… no, unaveně. Hodně unaveně. Můj víkendový odpočinek se proměnil v maraton úklidu a vaření. Když manžel konečně umyl poslední talíř a děti od sestry už byly dávno na cestě domů, sedla jsem si na terasu s prázdnou sklenkou a povzdechla jsem si. Tak tohle byl můj odpočinek. Mytí oken a vaření pro osm lidí. „Tak co,“ zeptal se manžel s úsměvem, „odpočinula sis?“ „Jasně,“ odpověděla jsem s ironií v hlase. „Jsem jako znovuzrozená. Už se nemůžu dočkat, až si příští víkend zase takhle odpočinu.“ Manžel se zasmál a objal mě. „Víš co? Příští víkend nikam nejedeme a nikoho nezveme. Bude to jenom náš víkend. S knížkou a tichem.“
„To zní jako pohádka,“ povzdechla jsem si. „Snad se té pohádky někdy dočkám.“ No, co vám budu povídat. Život je plný překvapení. A někdy ten odpočinek vypadá úplně jinak, než si ho člověk představuje. Ale i v tom mytí oken a vaření pro osm lidí se nakonec najde něco pozitivního. Třeba ty blýskající se okna a spokojené tváře mých blízkých. I když ten můj odpočinek si asi ještě chvíli počká. Ale co už, hlavně že jsme spolu a že se máme rádi. A ten odpočinek? Ten už mě snad někde počká. Třeba příští víkend. Pokud teda nikdo nenahlásí nečekanou návštěvu.
