Článek
Na výstavy obrazů chodím ráda. Miluji tu atmosféru ticha, tu možnost ponořit se do světa umělce, nechat na sebe působit barvy a tvary. Občas tam člověk najde něco, co ho osloví, co v něm probudí emoce, o kterých ani nevěděl. Tentokrát jsem se těšila na vernisáž jednoho mladého, talentovaného malíře, o kterém jsem slyšela samé chvály. Říkala jsem si, že si udělám hezký večer, nasaji trochu kultury a třeba potkám i zajímavé lidi.
Už při vstupu do galerie jsem ale měla zvláštní pocit. Takový ten mírně nepříjemný, kdy si říkáte, jestli jste se oblékla správně, jestli jste si neměla vzít něco jiného. Ale řekla jsem si, že to je jen moje obvyklá nejistota a šla jsem dál.
První obraz, ke kterému jsem přistoupila, byl abstraktní. Vlny barev, divoké tahy štětcem, něco, co ve mně nevyvolalo žádnou hlubší emoci, spíš lehký zmatek. Zadívala jsem se na popisek, snažila se pochopit umělcovu vizi, ale marně. Po chvíli jsem se s mírným pokrčením ramen přesunula k dalšímu dílu.
A pak to začalo. Ten zvláštní pocit z úvodu se začal měnit v něco mnohem nepříjemnějšího. Začala jsem si totiž všímat pohledů. Nebyly to ty běžné letmé pohledy návštěvníků, kteří si prohlížejí obrazy. Byly to delší, zkoumavé pohledy, které se na mně zastavovaly. A nebyly to pohledy obdivné. Spíš… zvědavé? Hodnotící? Možná dokonce trochu pobavené? Při pohledu na druhý obraz, portrét nějaké vážně se tvářící paní, jsem si všimla, že si mě nenápadně prohlíží skupinka lidí stojících opodál. Šeptali si něco a občas na mě nenápadně pohlédli. Zkusila jsem se usmát, ale jejich výrazy zůstaly neměnné. Ten pocit, že jsem středem pozornosti, a ne v tom dobrém slova smyslu, začal být dost nepříjemný. Třetí obraz byl krajina. Krásně zachycená příroda, uklidňující barvy. Ale já se na něj nemohla soustředit. Protože jsem cítila další pohledy. Tentokrát od staršího pána s monoklem, který si mě prohlížel s takovým výrazem, jako bych byla exponátem z úplně jiné výstavy. Jeho pohled byl tak intenzivní, až jsem měla chuť se nenápadně schovat za ten obraz.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle už dál nesnesu. Že jsem na téhle výstavě omylem. Že nejsem součástí téhle galerie umění. Že jsem se stala nechtěným exponátem já sama. A ty tři pohledy – ten zkoumavý, ten pobavený a ten intenzivní – mi stačily k tomu, abych věděla, že musím okamžitě pryč. Snažila jsem se vypadat nenuceně, ale vnitřně jsem panikařila. Měla jsem pocit, že na mně visí oči všech přítomných. Jako bych udělala něco špatně, jako bych na tu výstavu vůbec nepatřila. Možná to bylo mým oblečením? Možná mým účesem? Možná to bylo prostě tím, že jsem tam stála a prohlížela si obrazy tak, jak to dělají ostatní. Rychle jsem se otočila a zamířila k východu. Každý krok mi připadal jako věčnost. Měla jsem pocit, že slyším šepot za svými zády, cítila jsem ty pohledy, jak mě propalují. Konečně jsem se dostala ke dveřím a s úlevou jsem vydechla, když jsem se ocitla venku na ulici.
Ten čerstvý vzduch mi okamžitě udělal lépe. Ale ten zvláštní, nepříjemný pocit ve mně ještě chvíli dozníval. Proč se na mě ti lidé tak dívali? Co na mně bylo tak zvláštního? Byla jsem snad nějaká karikatura? Nebo jsem prostě jen vybočovala z jejich představy o tom, jak má vypadat návštěvník vernisáže? Možná jsem si to všechno jen představovala. Možná jsem byla jen přecitlivělá. Ale ten intenzivní pocit, že jsem tam byla „něco špatně“, byl až příliš silný na to, abych ho jen tak odbyla.
Tak jsem z výstavy odešla po pouhých třech pohledech. Ne na ty umělecké skvosty, které tam visely na stěnách. Ale na ty pohledy, které se upíraly na mě. A musím říct, že tyhle „pohledy“ ve mně zanechaly mnohem silnější dojem než jakýkoli obraz. Byly totiž mnohem osobnější, mnohem intenzivnější a mnohem… znepokojivější. Možná se na tu výstavu někdy vrátím. A možná si dám příště víc záležet na svém outfitu. Nebo se prostě jen naučím ignorovat ty zvědavé pohledy a soustředit se na to, proč jsem tam vlastně přišla – na umění. Ale tenhle zvláštní večer, kdy jsem se cítila jako nechtěný exponát, mi už nikdo nevezme.
Možná jsem se tak na chvíli stala součástí úplně jiného druhu umění. Umění lidské interakce, i když trochu zvláštní a nepříjemné. Ale o tom přece umění občas bývá, ne? O vyvolávání emocí. A to se téhle výstavě, alespoň co se mě týče, rozhodně povedlo. Jen ne tak, jak asi zamýšlel pan malíř.
