Článek
Zdědila jsem dům po babičce. Měla jsem se asi radovat, co? Vždyť kdo dneska dostane barák zadarmo. Jenže tohle není žádná vila s bazénem, ale spíš kulisa z hororu. Vrzající schody, pavučiny jak záclony a zahrada, kde by se dal natáčet Blair Witch. A já, naivní dědička, jsem si myslela, že z toho udělám útulné hnízdečko. Teď se budím s nočními můrami.
Začalo to nenápadně. Pár prasklin, trochu vlhko, myši. Říkala jsem si, pohoda, to zvládnu. Pár známých má zlatý ruce, dáme to dohromady. Jenže ten dům má vlastní hlavu. Jako by nechtěl, abych do něj zasahovala. Co jsem opravila, to se dvakrát rozbilo. Vlhkost? Pramen, co napájí celou zahradu. Praskliny? Základy se hroutí. A myši? Celá armáda, co si z baráku udělala hrad. A půda? Tam jsem našla vosí hnízdo, agresivnější než smečka rozzuřených pitbulů. A ty zvuky. Noci jsou tu děsivý. Vrzání, škrábání, šepot.
Nejdřív jsem si říkala, starý trámy, vítr. Pak jsem našla divný stopy. Malý, chlupatý, s drápy. A ty zvuky sílily. Jednou v noci jsem slyšela jasně: „Odejdi.“ Ledový pot, hrůza v kostech. Rozsvítila jsem, nikde nikdo. Ale ten pocit, že mě někdo sleduje, ten zůstal.
Sousedé mi vyprávěli o babičce. Samotářka, s nikým se nebavila. A pak ty pověsti o duchovi, co hlídá barák. Smála jsem se, blbosti. Jenže pak jsem našla fotky, kde je babička s cizími lidmi. A deník, schovaný pod podlahou. Psala o samotě, strachu, o tom, jak ji něco pronásleduje. Začala jsem se bát. Ne o sebe, ale o babičku. Co se jí stalo? Proč se uzavřela? A ten duch? Není to jen báchorka. Musím to zjistit. Pídím se po babiččině minulosti, navštěvuju starý známý, hrabu se v archivech. A čím víc se dozvídám, tím víc se bojím. Babička nebyla samotářka. Měla přátele, rodinu, milovala život. Pak se něco stalo. Něco, co ji zlomilo. A ten duch? Někdo ji pronásledoval, chtěl ji zničit. Ten dům není jen starý. Je v něm temný tajemství. Musím ho odhalit, abych mohla spát. Ale bojím se, co najdu. A bojím se, že ten duch, co trápil babičku, teď trápí mě.
Ten dům, co měl být mým útočištěm, je aréna pro neviditelný boj. Boj o minulost, o pravdu, o spravedlnost. A já jsem nechtěný hráč v týhle hře, kde se sny míchají s nočními můrami. Každý krok mě přibližuje k tajemství, ale i k nebezpečí. A já se ptám, jestli jsem ochotná zaplatit cenu za to, abych se dozvěděla pravdu. Jestli jsem ochotná riskovat, abych osvobodila ducha, co je tu uvězněný. Protože vím, že dokud to neudělám, nebudu mít klid.
A dům, co měl být domovem, bude mým vězením. A tak se noc co noc probouzím s ledovým potem na čele a s tlukoucím srdcem v hrudi. Každý šramot, každý stín, každý závan větru mě děsí. Ptám se sama sebe, co se skrývá v zdech tohoto domu. Jaké tajemství babička ukrývala? A proč se ten duch, ta neviditelná bytost, snaží mě odehnat? Možná, že ten dům není jen starý a zanedbaný. Možná, že je to portál do jiného světa, do světa, kde se mísí realita s fantazií, kde se živí setkávají s mrtvými. A já, nechtěná dědička, jsem se stala strážkyní tohoto portálu.
Musím odhalit tajemství domu, abych ho mohla zavřít, abych se mohla zbavit té noční můry, která mě pronásleduje. Ale bojím se, co všechno se dozvím. Bojím se, že se mi otevřou dveře, které už nikdy nebudu moct zavřít. A bojím se, že se stanu součástí příběhu, který jsem nikdy nechtěla prožít. Příběhu, který mě navždy změní.
Zdědila jsem dům po babičce,teď mám strach o život
