Článek
Tak jo, lidi, dneska vám povím o jednom mém cestování vlakem, které se z poklidné přesuny změnilo v docela slušnou akční komedii s prvky dramatu a špetkou absurdity. Všechno začalo tak nevinně. Koupila jsem si jízdenku, těšila se na výhledy z okna a na to, jak si v klidu přečtu knížku. Místenku? No, na krátkou trasu přece není potřeba, říkala jsem si naivně. Jak krutě jsem se mýlila!
Nastoupila jsem do vlaku plného lidí, kteří už si vesele okupovali svá místečka. S úsměvem na rtech jsem se vydala hledat to své. Jenže ouha! Žádné místo s mým číslem neexistovalo. Nebo spíš, existovalo, ale už na něm seděla korpulentní paní s obrovskou kabelkou a výrazem, který jasně říkal: „Tohle je moje teritorium a ty, vetřelče, zmiz!“ S mírně nervózním úsměvem jsem se jí pokusila vysvětlit, že by to mělo být moje místo. Paní se na mě podívala, jako bych právě přistála z Marsu, a s ledovým klidem prohlásila, že ona má přece místenku. No jasně, to mi došlo. Jenže já ji nemám. A v tu chvíli jsem si uvědomila svou osudovou chybu. Místenka. To slovo, které v tu chvíli znělo jako krutý výsměch mé vlastní hlouposti.
Začala jsem se tedy potácet uličkou přeplněného vlaku a hledat alespoň nějaké volné místo. Marně. Všechny sedačky byly beznadějně obsazené. A pak to začalo. Ty pohledy! Lidé na mě koukali, jako bych jim právě snědla svačinu nebo jim ukradla noviny. V jejich očích se zračila směsice podráždění, pohrdání a možná i trochy škodolibé radosti z mého neštěstí.
A já? Já jsem se mezi těmi všemi kufry a taškami zmítala jako had. Sem a tam, dopředu a dozadu, neustále jsem do někoho omylem strčila, něčí nohu šlápla a za to jsem si vysloužila další várku nenávistných pohledů a otrávených povzdechů. Připadala jsem si jako míček v pinpongovém automatu. Po chvíli marného hledání jsem to vzdala a usadila se na zem mezi dvěma obrovskými kufry, které nejspíš patřily nějaké rodině, co se stěhovala na druhý konec republiky. Seděla jsem tam zkroucená jako preclík a snažila se nevnímat ty pohledy, které mě propalovaly skrz naskrz.
Cesta se vlekla nekonečně dlouho. Snažila jsem se číst, ale neustálé drncání vlaku a ty nepřátelské pohledy mi to vůbec neulehčovaly. Navíc jsem si každou chvíli musela dávat pozor, abych někomu nepřekážela v cestě na toaletu nebo do bistra. Pokaždé, když jsem se pohnula, jsem si vysloužila další otrávené zamručení. V jednu chvíli se nade mnou objevil paní průvodčí. Už jsem se lekla, že mi dá pokutu za to, že nemám místenku (i když to přece nebyla moje chyba, že už nebyly volné!). Ale paní průvodčí se na mě kupodivu usmála a zeptala se mě, jestli jsem v pořádku. S hořkým úsměvem jsem jí vysvětlila svou prekérní situaci. A pak se stalo něco nečekaného. Paní průvodčí se zamyslela a řekla mi, ať počkám. Po chvíli se vrátila a s úsměvem mi nabídla volné místo v prázdném kupé první třídy! Prý se tam někdo nedostavil. Moje radost neměla konce! Z nuly jsem se rázem ocitla v luxusu s výhledem a prostorem na nohy!
Cesta rázem dostala úplně jiný rozměr. Z akrobatky mezi kufry jsem se proměnila v dámu cestující první třídou. A ty nenávistné pohledy? Ty vystřídaly závistivé pohledy ostatních cestujících, kteří se tísnili v přeplněných vagonech. Karma je zdarma, jak se říká.
A poučení z téhle cesty? Místenka je váš nejlepší přítel, zvlášť když cestujete v přeplněném vlaku. A nikdy neztrácejte naději, i když se zdá, že už je všechno ztracené. Možná se někde objeví laskavá paní průvodčí, která vám nabídne místo v první třídě. I když, ruku na srdce, na to bych si asi příště radši nespoléhala.
Takže, lidi, pamatujte na to. Místenku s sebou a úsměv na tváři. Protože i cesta vlakem se může proměnit v nečekané dobrodružství. A i když se zrovna zmítáte mezi kufry a sklízíte nenávistné pohledy, kdo ví, třeba na vás na konci cesty čeká luxusní kupé první třídy. Život je zkrátka plný překvapení. A někdy jsou ta překvapení opravdu hodně… nepohodlná. Ale o to víc je pak člověk vděčný za ten nečekaný happy end. A já už se teď směji, když si na tu svou „místenkovou anabázi“ vzpomenu. Doufám, že se smějete i vy. Protože i z nepříjemné situace se dá udělat vtipná historka. A o tom přece život je, ne? O tom, umět se zasmát i vlastním trapasům.Já se směji ráda. Zvlášť když už sedím pohodlně v první třídě. Bez místenky, ale s úsměvem na tváři. A s poučením do budoucna. Místenka je prostě základ. Tečka. A kdo si myslí něco jiného, ať si zkusí cestovat bez ní v přeplněném vlaku. Uvidíme, jak dlouho mu ten optimismus vydrží. Takže, místenky s sebou a šťastnou cestu! A ať se vám ty kufry vyhnou obloukem! Protože cestování má být radost, a ne akrobatické cvičení mezi zavazadly. Amen. Nebo spíš, příště s místenkou!
