Článek
Lenka zrovna uklízela kuchyň, když jí zazvonil telefon. Na displeji blikalo jméno její sousedky Kláry, se kterou se vídala jen občas, ale měla s ní vždy přátelské vztahy. „Ahoj, Leni. Mám obrovskou prosbu. Nemohla bys mi na pár hodin pohlídat Adámka? Musím si něco nutně zařídit a nemám nikoho jiného.“ Lenka zaváhala jen na chvíli. Sama věděla, jaké to je, když člověk potřebuje chvilku volného času na vyřízení nezbytností.
A Adámek? Tříletý blonďatý klučina s obrovskýma modrýma očima. U nich doma už několikrát byl, hrál si s jejími dětmi, všechno bylo v pořádku. „Jasně, přiveď ho,“ odpověděla a netušila, že tímhle jednoduchým souhlasem se jí změní život na několik dalších měsíců. Hodiny ubíhaly. Lenka čekala, že Klára se pro Adámka vrátí během odpoledne. K večeru už začala být nervózní. Psala jí zprávy, volala, ale žádná odpověď. Možná se jí vybila baterka? Možná se něco stalo? V hlavě jí vířily myšlenky, ale pořád věřila, že se situace brzy vyřeší. Jenže Klára se nevrátila ani druhý den. Ani ten třetí. Adámek se první den ptal po mámě. Druhý den už méně. Třetí den se zdálo, že začíná chápat, že něco není v pořádku. Lenka se snažila udržovat v domě klidnou atmosféru, ale uvnitř ji sžíral strach a vztek. Jak může někdo jen tak opustit své dítě?
Lenka nakonec kontaktovala sociální pracovnici. Nechtěla Adámka odevzdat do neznámého systému, ale ani si ho nemohla nechat napořád. Nejenže to nebylo legální, ale především nevěděla, co se stalo s jeho matkou. Klára se prostě vypařila. Vyšlo najevo, že Klára měla finanční problémy. Dluhy, nevyplacené účty, nátlak exekutorů. Spekulovalo se, že možná utekla do zahraničí nebo že se skrývá.
Nikdo z její rodiny se k Adámkovi nehlásil. Bylo až děsivé, jak rychle se kluk stal „něčím problémem“, než aby byl vnímán jako dítě, které potřebuje domov. Lenka se ho nechtěla vzdát. Po týdnech jednání s úřady dostala možnost si ho neoficiálně ponechat do doby, než se najde nějaké trvalé řešení. A tak se Adámek stal součástí jejich rodiny. Začal jí říkat „teto Leni“ a bral její děti jako své sourozence. V jednu chvíli dokonce zvažovala, že by si ho osvojila.
Ale pak přišla zpráva – našel se vzdálený příbuzný, který projevil zájem o péči. Lenka věděla, že to je správné řešení, ale srdce se jí svíralo. Když ho předávala do náruče jeho nové rodiny měl v očích slzy. Ale nebyl sám. Plakala i Lenka. Protože někdy se člověk nevědomky stane tím nejdůležitějším v životě někoho, koho vůbec neplánoval potkat. A Klára? Nikdy se neozvala. Zůstala jen prázdná otázka – co se jí honilo hlavou, když opustila svého syna? Na tu odpověď už možná nikdy nikdo nepřijde.
