Článek
Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by řešil značky. Moje skříň je plná kousků z druhé ruky, z výprodejů a občas něco z běžných obchodů, když zbudou peníze.
Pracuji jako dělnice, a upřímně, při mém platu musím každou korunu dvakrát otočit, než ji vydám. Když přišel podzim, zjistila jsem, že můj starý kabát už opravdu dosloužil. Rukávy byly prodřené, zip několikrát opravovaný a látka na loktech tak tenká, že by stačil jeden nešikovný pohyb a měla bych tam díru. Jenže nový kabát – to jsou peníze, které jsem zrovna neměla.
A pak se to stalo. Moje sestřenice Hanka, která pracuje jako uklízečka v jednom z těch drahých hotelů v centru Prahy, mi zavolala. „Marcelo, nebudeš tomu věřit, ale mám pro tebe kabát. Úplně nový, ani jednou nepoužitý,“ řekla nadšeně do telefonu. Byla jsem překvapená, ale potěšená. Hanka mi vysvětlila, že nějaká zahraniční turistka kabát zapomněla u nich v restauraci. „Nechala ho tam, ani ho nenahlásila jako ztracený. Podle předpisů jsme ho měsíc skladovali v ztrátách a nálezech, a pak ho vyřadili. Šéfová řekla, že si ho může někdo vzít, a já hned myslela na tebe.“
Druhý den jsme se sešly v kavárně. Hanka přinesla velkou papírovou tašku a slavnostně mi ji předala. Vytáhla jsem z ní krásný černý kabát s páskem. Materiál byl hebký na dotek, podšívka hedvábná, knoflíky vypadaly jako z perleti. Kabát byl elegantní, jednoduchý, nadčasový. Přesně takový, jaký bych si vybrala, kdybych na to měla. „Tohle je nádhera! Jsi si jistá, že si ho nechceš nechat?“ zeptala jsem se Hanky. Zasmála se. „Ne, ne, já nosím 44, tohle je tak 38. To by na mě nešlo ani náhodou. Zkus si ho,“ pobídla mě.
Kabát mi padl jako ulitý. Když jsem se podívala do zrcadla v kavárně, nemohla jsem uvěřit, jak dobře vypadám. Už dlouho jsem se necítila tak… no, elegantně. Nosila jsem ten kabát každý den. Do práce, na nákupy, na procházky. Cítila jsem se v něm skvěle a pokaždé, když mi někdo složil kompliment, s pýchou jsem vyprávěla příběh o tom, jaké mám štěstí.
Asi po měsíci jsem vyrazila s mojí kamarádkou Janou na víno. Jana je učitelka, ale její manžel dobře vydělává, takže si může dovolit víc než já. Když jsem přišla do vinárny, všimla jsem si, jak se na můj kabát dívá. „Ten kabát je nádherný, odkud ho máš?“ zeptala se a přejela prsty po látce. Vyprávěla jsem jí historku o hotelové turistce a o tom, jaké jsem měla štěstí. Jana se na mě zkoumavě podívala, pak odněkud vytáhla brýle a začala kabát prohlížet zevnitř. „Marcelo, víš vůbec, co to nosíš?“ zeptala se nakonec s úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou. „Nějaký hezký kabát?“ „To je Burberry. Originál, ne nějaká napodobenina.“ Nechápavě jsem na ni zírala. O značkách jsem věděla jen to, co člověk občas zaslechne nebo vidí v časopisech. „A to je jako… co?“ Jana se rozesmála. „To je britská luxusní značka. Tenhle model stojí kolem padesáti tisíc.“
V tu chvíli mi málem zaskočilo víno a začala jsem kašlat. Padesát tisíc? To byl víc než dvouměsíční plat! Na kabát! Kdo dá tolik peněz za kus oblečení? „To si děláš legraci,“ vydechla jsem, když jsem se konečně uklidnila. Ale nedělala. Dokonce mi na mobilu našla přesně stejný model v e-shopu. Zírala jsem na cenovku a nemohla tomu uvěřit.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. Ta turistka musela být hodně bohatá, když si mohla dovolit zapomenout věc za padesát tisíc a ani se po ní nesháněla. Nebo to pro ni byly tak malé peníze, že jí nestálo za to se vracet? Najednou jsem se cítila divně. Jako bych nahlédla do světa, který jsem znala jen z filmů. Doma jsem si kabát pečlivě pověsila na ramínko a dlouho na něj koukala. Ten kus látky stál víc než náš obývák. Víc než naše dovolená.
Na chvíli mě napadlo, jestli bych ho neměla prodat. S těmi penězi bych mohla leccos udělat. Ale když jsem zavřela skříň, věděla jsem, že to neudělám. Ne proto, že bych najednou zatoužila po drahých věcech. Ale proto, že ten kabát má svůj příběh. Je to jako nečekaný dárek od života. A kdo ví? Možná ta turistka chtěla, aby ho našel někdo, kdo si ho nemůže dovolit, ale bude si ho vážit.
A tak nosím svůj kabát za padesát tisíc a nikdo to na mně nepozná. Až na ty chvíle, kdy se někdy sama na sebe usmívám a říkám si, že život občas přináší radost v podobách – třeba v podobě zapomenutého kabátu.
