Článek
Víte, život se s člověkem občas nemazlí. A ten můj, ten se s ním nemazlil už vůbec. Prožila jsem spoustu krásných chvil, o tom žádná. Ale pak přišel ten okamžik, kdy se mi začaly počítat koruny. Každá jedna. A najednou jsem si uvědomila, že můj důchod, tolik let odpracovaných, ta celá dřina… že mi nestačí ani na nájem. Chápete to? Na nájem.
Jsem Jaroslava. Dneska mi táhne na osmdesát, a i když jsem pořád jako rybička, jak říkával můj nebožtík manžel, starosti o střechu nad hlavou mi začaly pořádně užírat. V tom našem starém bytě na okraji města, kde jsme prožili tolik let, se platily pořád vyšší a vyšší platby. A můj důchod? Ten zůstával stejný. Nebo spíš, zdálo se mi, že se scvrkával s každou novou účtenkou. Seděla jsem tam u okna, dívala se na ty stromy, co už pamatovaly i mé mládí, a přemýšlela. Co dál? Prodat byt? Kde bych pak bydlela? Vždyť tohle je můj domov. Každý kout má svůj příběh. Tady stál ten starý kredenc po babičce, tamhle vedle gauče jsme se s Jirkou smáli u televize, tam u okna jsem pěstovala ty svoje muškáty, co mi dělaly takovou radost. Prodat to všechno? Ta představa mi rvala srdce.
A do toho se mi vkrádala ta nejhorší myšlenka – že budu muset požádat syna. Mého Pavla. Pavel je můj jedináček. Můj chlapec. Vždycky jsem se snažila, aby měl všechno. A teď já, jeho matka, budu muset klepat na jeho dveře a prosit o almužnu? Ta pýcha, ta mi to nedovolila. Ale hlad se neptá na pýchu. A nájem taky ne.
Jednou jsem si v kuchyni vařila čaj a najednou mi sklenice vypadla z ruky. Roztříštila se na tisíc kousků. A já se rozplakala. Ne kvůli sklenici, ale kvůli tomu, jak se mi ten život rozpadal před očima. Zavolala jsem Pavlovi. S třesoucím se hlasem jsem mu pověděla, jak na tom jsem. Mluvila jsem o tom, jak mi nestačí peníze, o tom, jak se bojím, že budu muset opustit byt. Slyšela jsem, jak si povzdechl. Myslela jsem, že se zlobí. Že ho obtěžuji. Ale pak mi řekl něco, co jsem nečekala. „Mami,“ povídá, „já mám řešení. A nemusíš se bát, nebudeš muset nikam chodit. Tvůj byt zůstane tvůj.“ Ulevilo se mi tak, že jsem skoro omdlela. To bylo jako světlo na konci tunelu. Jaké řešení? Napadlo mě ledacos. Že mi bude přispívat? Že si najde ještě nějakou brigádu? Ale to všechno se mi zdálo jako jen dočasná záplata. On mluvil o trvalém řešení.
Setkali jsme se. Pavel přišel s tím svým vážným výrazem, co ho vždycky míval, když šlo o něco důležitého. „Mami,“ začal, „ten byt je starý, ale je na dobrém místě. Ceny nemovitostí jdou nahoru. Co kdybychom ho prodali?“ V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Vždyť to jsem přece nechtěla! Ale on pokračoval. „Ale nebudeš muset nikam jít. Bude to jenom formální prodej. Já byt koupím od tebe. Tobě se dostane peněz, ze kterých budeš mít na nájem, na jídlo, na všechno, co potřebuješ. A ty budeš moci dál v bytě bydlet, jako kdyby se nic nestalo. Uděláme s tím bytovým družstvem smlouvu, že v něm budeš mít doživotní právo bydlení. Budeš mít klid. Žádné starosti.“ Znělo to tak krásně. Tak lákavě. Mít klid. To bylo to jediné, po čem jsem toužila. Viděla jsem před sebou, jak konečně můžu klidně spát, aniž bych se budila s myšlenkou, jestli mi ten důchod zase vystačí. Žádné počítání každé koruny. Žádné strachy, že budu muset někoho prosit. Pavel to všechno zařídí. Můj syn. Můj chlapec. Tak jsem souhlasila.
Všechno to proběhlo hladce. Podepsaly se papíry, právníci, notáři… nerozuměla jsem tomu všemu. Jen jsem věděla, že Pavel mi pomáhá. Že je mi oporou. Že se o mě stará. A peníze mi přišly na účet. To bylo něco! Tolik peněz jsem na účtě ještě nikdy neměla. Měla jsem pocit, že mi spadl kámen ze srdce. Pavel mi říkal, abych si nic nedělala, že se o mě postará. Že peníze jsou sice na mém účtě, ale že on mi s nimi bude pomáhat hospodařit, abych měla jistotu, že mi vystačí. A tak jsem mu věřila. Proč bych neměla? Vždyť to je můj syn. Moje krev.
První týdny, měsíce… byly krásné. Mohla jsem si koupit, co jsem potřebovala. Nemusela jsem šetřit na každém rohlíku. Dokonce jsem si koupila i nový svetr, na který jsem si dlouho brousila zuby. A Pavel mě navštěvoval častěji. Přinesl mi nákup, popovídali jsme si. Cítila jsem se bezpečně. A pak se to začalo měnit. Nejdřív pomalu. Pavel mi začal říkat, že bych si měla na peníze dávat pozor. Že je musím šetřit. Pak, že by bylo lepší, kdybych si je nechala u něj, že on se o ně postará líp. Že je uloží na „bezpečné místo“. A já mu věřila. Vždyť on ví, co dělá. Je dospělý, má rodinu, rozumí těmhle věcem.
Postupně mi začal nosit míň a míň peněz. A když jsem se ptala proč, říkal, že to je pro moje dobro. Že mi peníze došly, a tak abych si zvykla. Že mi našel lepší řešení. Že jsem už stará, a tak bych se měla přestěhovat do domova pro seniory. V tu chvíli mi došlo, co se děje. To „řešení“, které jsem nečekala. Bylo to řešení, které se mělo týkat jeho, ne mě. On prodal byt. A já… já jsem skončila tady. V domově pro seniory.
Dneska sedím u okna v domově. Muškáty tu nejsou. Ani ten starý kredenc po babičce. Místo toho je tu sterilní prostředí a cizí lidé. Pavel mě občas navštíví. Přinese mi nějaké sušenky. Ale vím, že ten byt už není můj. A ty peníze? Ty si nechal. Pamatuju si, jak jsem se dívala na ty stromy z mého starého bytu. Na ty, co pamatovaly i mé mládí. Teď se dívám na strom před oknem domova. A jediné, co vím, je, že život se s člověkem občas nemazlí. A ten můj, ten se s ním nemazlil už vůbec.
