Článek
Přestaň pít, ta slova mi vyklouzla z úst ani nevím jak. Nebyla to výčitka, spíš zoufalé konstatování faktu, který už se nedal dál přehlížet, který nás pomalu ale jistě stahoval ke dnu.
Dívala jsem se na něj, na jeho unavenou tvář, na ty kruhy pod očima, které se den ode dne prohlubovaly, na tu sklenici v jeho ruce, která už ani nebyla symbolem pohody, ale spíš tichým přiznáním prohry. Chtěla jsem k němu natáhnout ruku, pohladit ho, ale zároveň jsem cítila tu propast, která se mezi námi s každým jeho dalším douškem prohlubovala. V jeho očích se na okamžik zablesklo něco, co jsem už dlouho neviděla – snad vzdor, snad bolest, snad jen prázdnota.
Mlčel. To jeho mlčení bylo horší než jakákoli hádka, bylo to tiché přiznání, že už neví kudy kam, že se ztratil v bludišti závislosti a nevidí žádné světlo na konci tunelu. A já už jsem neměla sílu mu to světlo ukazovat, už jsem byla vyčerpaná z neustálého boje, z neustálých slibů, které nikdy nebyly dodrženy.
Přestaň pít, zopakovala jsem tišeji, s tichou nadějí, že tentokrát mě uslyší, že tentokrát se zastaví. Ale on se jen zvedl. Pomalu, těžkopádně, jako by ho tížila celá tíha světa. Dívala jsem se na jeho záda, na jeho pomalý odchod a v tu chvíli jsem věděla, že se něco nenávratně zlomilo.
A pak to přišlo. Ten zvuk, ostrý, krutý, rozbíjející veškeré ticho v místnosti. Sklenice, kterou držel v ruce, se roztříštila o stěnu. Střepy se rozletěly po podlaze jako symboly našich rozbitých snů, našich nenaplněných tužeb, naší zničené lásky. Ten zvuk mi projel celým tělem jako ledová jehla, zanechal ve mně prázdnotu a ohlušující ticho.
A pak odešel. Bez jediného slova, bez jediného pohledu zpět. Nechal mě tam stát uprostřed rozbitého skla, uprostřed rozbitého vztahu, s tou tíživou větou, která visela ve vzduchu jako neodbytný přízrak. Přestaň pít. A on přestal. Ale ne tak, jak jsem si přála. Přestal být součástí mého života. Dívala jsem se na ty střepy na podlaze a v tu chvíli mi došlo, že to není jen rozbitá sklenice. Je to rozbité všechno. Naše společné plány, naše sny o budoucnosti, naše vzájemná blízkost. Všechno se rozpadlo na malé, ostré kousky, které mě píchaly do srdce s každým dalším nádechem.
Sedla jsem si na zem, mezi ty střepy, a slzy mi začaly nekontrolovatelně stékat po tváři. Nebyl to jen smutek, byla to i zlost, bezmoc a hlavně obrovská prázdnota. Jak se to mohlo stát? Jak jsme se mohli dostat až sem? Kdy se z té krásné lásky stala takováhle bolest? Vzpomněla jsem si na naše začátky. Na ty dny plné smíchu, radosti a vzájemného okouzlení. Na ty dlouhé večery plné snů a plánů. Kdy se to všechno začalo kazit? Kdy se ta první sklenička stala druhou, třetí, nekonečnou řadou, která ho pomalu ale jistě pohlcovala? Nechápala jsem to. Milovala jsem ho. Snažila jsem se mu pomoct. Byla jsem tu pro něj, i když už jsem sama sotva stála na nohou. Ale moje láska nestačila. Moje snaha byla marná. Ta jeho propast byla hlubší, než jsem si kdy dokázala představit. Pohltila ho celého a nic, ani moje láska, ani moje prosby, nedokázalo ji zasypat.
A teď sedím na zemi, obklopená střepy našeho rozbitého světa, a vím, že už nikdy nebudou držet pohromadě. Ale musím je uklidit, i když každý kousek bude bolet, bude připomínat to, co už nikdy nebude. A musím se pokusit vstát, i když cítím, že se propadám do prázdnoty a nemám se čeho chytit. Musím se zvednout. Musím uklidit ty střepy, i když mi to bude připomínat všechno, co jsme ztratili. Musím se postavit na vlastní nohy, i když se mi teď zdá, že nemám žádnou oporu. Musím jít dál, i když nevím kam.
Ten jeho odchod, to rozbité sklo, to nebylo jen konec jedné hádky. Byl to konec jedné etapy mého života. Bolestný, krutý, ale možná i osvobozující. Musím najít sílu jít dál. Pro sebe. I když teď cítím jen prázdnotu a beznaděj. Vím, že někde hluboko uvnitř mě ještě doutná malá jiskřička naděje. Musím ji najít a znovu rozdmýchat. Musím věřit, že i po téhle bouři zase vyjde slunce. Musím věřit, že jednou se budu moci na ty střepy podívat bez bolesti. Že jednou budu moci říct, že jsem to přežila. Že jsem se zvedla a šla dál. I když to teď bolí až příliš.
Ten jeho odchod a to rozbité sklo mi navždy zůstanou v paměti jako memento jedné z nejsložitějších kapitol mého života. Ale také jako připomínka toho, že i z rozbitých kousků se dá jednou poskládat něco nového. Něco silnějšího. Něco lepšího. Jen to teď ještě nevidím. Jen to teď ještě strašně moc bolí. Ale věřím, že čas zahojí
