Článek
Bylo úterý odpoledne, když jsem vláčela kočárek s ospalou Adélkou a dvě tašky s nákupem ke vchodu našeho paneláku. Déšť se spustil zrovna ve chvíli, kdy jsem došla k zastávce autobusu, takže jsem byla promočená až na kost. Vlasy se mi lepily na obličej, bunda nasákla vodu jako houba a boty při každém kroku vydávaly to nesnesitelné mlaskání.
U vchodu jsem se potkala s paní Novotnou z druhého patra. Šedesátnice, která už vychovala tři děti a má pět vnoučat, jak nám často připomíná. Pokaždé, když se potkáme, má nějaký komentář k tomu, jak se starám o svou dceru. Jednou jí chybí čepice, i když je venku nad dvacet stupňů, jindy by zase podle ní měla mít lehčí oblečení. Tentokrát mě ale zastihla v momentě, kdy jsem nebyla schopná nasadit svůj obvyklý zdvořilý úsměv. „Dobrý den, paní Novotná,“ pozdravila jsem a snažila se odemknout dveře, zatímco jsem loktem přidržovala kočárek, aby mi neujel z kopečku před domem.
„Dobrý, dobrý,“ odpověděla a kritickým pohledem přejela mě i Adélku pod promočenou pláštěnkou. „To jste měla ale špatné počasí na procházku, že?“ Povzdechla jsem si. „Nebyla to procházka, byla jsem nakoupit a k doktorovi. Musela jsem s Adélkou na kontrolu a pak ještě do lékárny a pro plenky.“ „Aha,“ pokývala hlavou paní Novotná a přidržela mi dveře. Byla jsem za to vděčná, ale jen do chvíle, než pokračovala: „A manžel vám s tím nepomůže?“ „Je v práci, dnes má dlouhou směnu,“ odpověděla jsem automaticky, i když jsem věděla, že je to jen začátek. Když jsme čekaly na výtah, paní Novotná si mě důkladně prohlédla. „Vy vypadáte nějak přepadle. Jste v pořádku?“ Ani nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem pocítila potřebu být upřímná. Možná to bylo tím vyčerpáním, možná tím deštěm, který ze mě smyl všechny přetvářky.
„Upřímně? Jsem úplně vyřízená,“ řekla jsem. „Adélka v noci spí maximálně dvě hodiny v kuse, pak se budí a já s ní. Manžel musí být v práci odpočatý, tak spí v pracovně. Já jsem nespala pořádně už tři měsíce. Někdy mám pocit, že se z toho zblázním.“
Výtah přijel a my nastoupily. Paní Novotná stiskla dvojku pro sebe a čtyřku pro mě. Adélka začala kňourat a já zoufale prohledávala kapsy, jestli nemám někde dudlík.
A pak to přišlo. Paní Novotná se na mě podívala a s takovým tím vševědoucím výrazem pronesla: „No, když jste si dítě udělali, tak se o něj starejte. My jsme měli tři a taky jsme to zvládli, bez stěžování.“ Výtah se zastavil ve druhém patře. Paní Novotná vystoupila a ještě dodala: „To je teď moderní, pořád si na něco stěžovat. Za našich časů jsme byli rádi, že máme zdravé děti, a ne že budeme naříkat, jak jsme unavení.“
Dveře výtahu se zavřely a já tam zůstala stát jako opařená. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká nejen voda z promočených vlasů, ale i slzy frustrace a vzteku. Jak si to mohla dovolit? Jak může vědět, čím procházím?
Doma jsem Adélku nakrmila, převlékla a uložila do postýlky. Sama jsem se pak svezla na podlahu v kuchyni a rozbrečela se. Ten komentář byl poslední kapkou. Poslední dny jsem fungovala jen na autopilota - krmení, přebalování, uspávání, krmení, přebalování, uspávání… Mezi tím rychle sprcha, něco do pusy a praní dětského oblečení. Manžel se snažil pomáhat, ale jeho práce byla náročná a někdo vydělávat musel. Uvědomila jsem si, že už týdny s nikým pořádně nemluvím. Izolace mladé matky je něco, na co vás nikdo nepřipraví. A když se konečně odvážíte přiznat, že je to těžké, přijde někdo jako paní Novotná a sdělí vám, že vaše pocity nejsou oprávněné. Večer, když přišel manžel domů, jsem mu vše vypověděla. Místo očekávané útěchy se ale zasmál.
„Víš, co je ironie?“ řekl a objal mě. „Paní Novotná si mně minulý týden stěžovala, že její dcera s dětmi nechce její rady a pomoc. Prý jí říkají, že do výchovy vnuků nemá mluvit, a ona neví, co dělá špatně.“ V tu chvíli jsem pochopila, že ta slova nebyla ani tak o mně, jako spíš o ní samotné. O její potřebě cítit se užitečně, být tou zkušenou, která ví nejlépe, jak na to. O jejím strachu z odmítnutí, který maskovala kritikou.
Od té doby, když potkám paní Novotnou, zkouším se na ni dívat jinýma očima. A když mi řekne něco, co mě dřív dokázalo rozhodit na celý den, jen se usměju a řeknu: „Děkuji za radu, ale víte co? Každá máma a každé dítě jsou jiní. A my to zvládáme po svém.“
A když vidím, jak jí v očích na moment probleskne zklamání a pak uznání, vím, že jsem nalezla svůj způsob, jak se vypořádat s nevyžádanými radami. Ne vztekem, ne slzami, ale pochopením, že za každou kritikou se často skrývá něčí vlastní nejistota a touha po uznání.
