Článek
V našem bytě máme moderní nábytek, novou elektroniku a většinou nakupuji v běžných obchodech. Jenže pak se narodila Eliška a já jsem postupně začala měnit svůj pohled na věci. Hlavně na knížky. Eliška miluje čtení. Ve třech letech už dokáže sedět a poslouchat pohádky klidně hodinu v kuse.
Každý večer mi přinese hromádku knížek, ze které pak vybíráme tu, kterou jí přečtu před spaním. A jak to tak bývá, po nějaké době začne být i ta nejobsáhlejší knihovna poněkud jednotvárná.
Minulý týden jsem se vracela z práce a místo obvyklé cesty přes park jsem zvolila trasu úzkou uličkou v centru města. Byla jsem unavená a myslela jsem hlavně na to, co uvařím k večeři, když vtom jsem si všimla malého antikvariátu. Nikdy předtím jsem ho tam neviděla, přestože tudy občas chodím. Moje pozornost se upřela na dětské knížky vystavené ve výloze – staré vydání Broučků s nádhernými ilustracemi. Vstoupila jsem dovnitř a ovanul mě ten zvláštní pach starých knih – směs prachu, papíru a času.
Antikvariát byl maličký, jen dvě místnosti přeplněné regály od podlahy ke stropu. Mladý prodavač v kulatých brýlích na mě jen kývl a nechal mě, ať si v klidu procházím police. Došla jsem k sekci dětských knih a začala se probírat starými výtisky. Mou pozornost upoutala tenká knížka s vybledlými červenými deskami – pohádky Boženy Němcové. Vzpomněla jsem si, jak mi je četla babička, když jsem byla malá. Otevřela jsem ji a podívala se na rok vydání – 1963. Byla jsem okouzlená ilustracemi, které vypadaly jako kouzelné okno do jiného světa. Navíc byla za pouhých sedmdesát korun. „Tu si vezmete?“ ozval se za mnou prodavač. Přikývla jsem. „Ano, je nádherná. Pro dceru.“ „Tak se od té paní dostane k další generaci,“ usmál se tajemně. Nejspíš si všiml mého zmateného výrazu, protože dodal: „Většina těch starších knih tady má svůj příběh. Dřív si lidé do knih psali věnování.“
Doma jsem knihu opatrně otevřela a začala jí listovat. A měl pravdu. Mezi stránkami, kde začínala pohádka O sedmi krkavcích, jsem našla složený lístek. Byl to světle modrý linkovaný papír, již zažloutlý stářím, s ručně psaným vzkazem vyvedeným úhledným písmem plnicího pera: „Mé milé Haničce k osmým narozeninám. Až budeš velká, možná tuto knihu přečteš svým dětem a vzpomeneš si, jak jsme spolu tyhle pohádky čítávali za dlouhých zimních večerů. S láskou, Tvůj dědeček. 12. května 1964.“
Seděla jsem tam s tím lístkem v ruce a najednou jsem cítila podivnou směs emocí. Kdo byla Hanička? Jak se kniha dostala do antikvariátu? Četla Hanička tyto pohádky svým dětem, jak si její dědeček přál? Nebo se kniha ztratila v proudu času a Hanička na ni dávno zapomněla?
Večer, když jsem četla Elišce první pohádku z této knihy, jsem musela myslet na toho dědečka, který před šedesáti lety psal své vnučce věnování. Představovala jsem si, jak sedí u malého psacího stolu, pečlivě vybírá slova a doufá, že jeho dárek přinese radost. A teď jsem to byla já, kdo četl stejná slova své vlastní dceři. Druhý den jsem se vrátila do antikvariátu. Prodavač si mě pamatoval. „Našla jste to věnování?“ zeptal se s úsměvem. „Ano. Víte, odkud ta kniha pochází? Kdo ji prodal?“ Zavrtěl hlavou. „Bohužel ne. Většinu knih kupujeme ve velkých balících z pozůstalostí nebo od lidí, kteří se stěhují a zbavují se věcí.“
Přišlo mi to trochu smutné. Ta kniha přežila tolik let a nesla v sobě kousek historie, vztah mezi dědečkem a vnučkou, a teď skončila v antikvariátu, kde jsem ji náhodou objevila já. Od té doby jsem začala sbírat staré dětské knihy. Pokaždé, když některou otevřu, doufám, že v ní najdu další vzkaz, další příběh. Protože jsem pochopila, že knihy nejsou jen slova a obrázky – jsou to mosty spojující lidi napříč časem.
Když teď čtu Elišce, občas jí ukazuji to staré věnování a vyprávím jí, že kdysi dávno četl stejnou pohádku jiný dědeček své vnučce. A kdo ví? Možná jednou, až bude Eliška dospělá, najde tuto knihu ve své knihovně a vzpomene si, jak jsme spolu četly pohádky. A možná ji bude číst svým dětem, jak si to kdysi přál dědeček Haničky, jejíž jméno teď žije v naší rodině dál, i když jsme se nikdy nesetkaly.
