Článek
Jako bych se stala duchem, který se vznáší kolem, ale nikdo ho nevnímá. Hlasem, který zaniká v hluku každodennosti. Už nemám sílu křičet, vztekat se, ptát se „proč zrovna já?“. Vím, že odpovědi nepřijdou, že musím tu realitu přijmout, i když mi drásá duši. Ale jak? Jak se smířit s tím, že jsem „stará“? Jak se vyrovnat s tím, že už nejsem tak důležitá, tak potřebná? Cítím se jako osamělý strom, který už nedává plody, jen tiše stojí a čeká, až ho vichr položí k zemi. Přesto tu sedím a promítám si svůj život jako starý film. Ty chvíle, kdy jsem se smála, kdy jsem milovala, kdy jsem žila naplno. A vím, že to je to, co se počítá.
Jako by mi někdo sebral dech. „Už máte na to věk,“ zaznělo z úst lékaře a ta slova mi rozervala srdce na kousky. Ne, ne fyzicky, ale uvnitř, tam, kde se skrývá ta jiskra, ta touha žít. Nikdy jsem se necítila tak zbytečně, tak odepsaně. Jako bych najednou přestala patřit do světa, který jsem dosud znala.
Měla jsem svůj život, plný barev a vůní. Koníčky, které mi přinášely radost, přátele, se kterými jsem sdílela smích i slzy, rodinu, která byla mým útočištěm. A hlavně, měla jsem sny. Toužila jsem poznávat nová místa, setkávat se s inspirativními lidmi, zažívat neopakovatelné okamžiky. Ale teď? Teď mám pocit, že se můj svět scvrkl na malou, šedivou krabici, ze které není úniku. Jako by mi někdo zavřel dveře a zamkl je na tisíc zámků.
Vzpomínám si na své mládí, na tu energii, na tu chuť do života, na tu zvědavost, která mě hnala dopředu. Měla jsem pocit, že můžu dobýt svět. A teď? Teď se cítím jako vyhaslá svíčka, která už nedokáže plápolat. Jako bych se probudila z krásného snu a zjistila, že jsem se ocitla v cizím, nehostinném místě.
A nejhorší na tom není ani tak ta samota, ale spíš ten pocit, že jsem se stala neviditelnou. Děti mají své vlastní životy, plné starostí a radostí, které já už nesdílím. Přítelkyně se rozplynuly v hluku vnoučat a nových koníčků, které mě míjejí. A já tu sedím, obklopená tichem svých myšlenek, jako by se svět kolem mě ztišil a já už nebyla jeho součástí. Jako bych se stala duchem, který se vznáší kolem, ale nikdo ho nevnímá. Hlasem, který zaniká v hluku každodennosti.
Už nemám sílu křičet, vztekat se, ptát se „proč zrovna já?“. Vím, že odpovědi nepřijdou, že musím tu realitu přijmout, i když mi drásá duši. Ale jak? Jak se smířit s tím, že jsem „stará“? Jak se vyrovnat s tím, že už nejsem tak důležitá, tak potřebná? Cítím se jako osamělý strom, který už nedává plody, jen tiše stojí a čeká, až ho vichr položí k zemi. Přesto tu sedím a promítám si svůj život jako starý film. Ty chvíle, kdy jsem se smála, kdy jsem milovala, kdy jsem žila naplno. A vím, že to je to, co se počítá.
Možná už nejsem tak mladá a energická jako dřív. Možná už nemám tolik snů a ideálů. Ale to neznamená, že můj život skončil. Stále mám co nabídnout. Stále mám co zažít. Stále mám co milovat. Chci se naučit přijmout své stáří. Chci se naučit nacházet radost v maličkostech. Chci se naučit žít každý den naplno. Protože i když už mám „na to věk“, můj život má stále smysl. A já si ho nenechám vzít. Chci se naučit tančit v dešti, i když mi bolí klouby. Chci se naučit smát se vráskám, i když mi připomínají, že čas běží. Chci se naučit milovat život, i když mi občas dává rány.
