Článek
Patnáct let manželství a myslela jsem, že Petra znám. Jeho zvyky, jeho nálady, dokonce i to, jak voní jeho košile, když se vrací z práce.
Nikdy jsem nebyla žárlivý typ. Věřila jsem mu, když říkal, že zůstává v kanceláři dlouho do noci, protože firma expanduje a on jako finanční ředitel musí dohlížet na všechno.
Jsem zdravotní sestra. Pracuji na směny, a tak jsem byla zvyklá, že se míjíme. Někdy jsme se celý týden viděli jen letmo – já odcházela na ranní, když on se vracel domů, jindy jsem přicházela z noční a on už byl pryč. Naše děti – Eliška (14) a Vojta (11) – si zvykly, že táta často není doma, když jdou spát. „Však on se snaží, abychom se měli dobře,“ říkala jsem jim, když se ptaly, proč táta nepřišel na Vojtův fotbalový zápas nebo na Eliščino vystoupení ve školním divadle. A věřila jsem tomu.
Naše rodina se měla dobře. Jezdili jsme dvakrát ročně na dovolenou, děti měly značkové oblečení a já jsem nemusela počítat každou korunu v obchodě. Ten večer jsem měla volno. Děti byly u mých rodičů na víkend a já jsem se těšila, že si s Petrem uděláme hezký večer. Uvařila jsem jeho oblíbené jídlo – svíčkovou, kterou jsem se naučila od jeho maminky, otevřela víno a čekala. Hodiny ukazovaly osm, pak devět, pak deset. Telefon nezvonil. Zprávy zůstávaly bez odpovědi. Ve tři čtvrtě na jedenáct jsem slyšela, jak v zámku otáčí klíč. Petr vešel do kuchyně, tvář unavenou, kravatu povolenou.
„Ahoj, promiň, že jdu tak pozdě,“ řekl a dal mi letmou pusu na tvář. „Ten nový projekt nás všechny ničí.“ Přikývla jsem a postavila před něj talíř s jídlem, které jsem dvakrát ohřívala. Přisedl si a začal jíst, zatímco mi vyprávěl o složitých finančních operacích, kterým jsem stejně nerozuměla. A pak jsem si všimla té vůně. Nebyla to jeho kolínská, ani pot po dlouhém dni. Byly to ženské parfémy, jemné, ale nepopiratelné.
Možná bych to přešla, možná bych se přesvědčila, že to jen jel výtahem s nějakou navoněnou kolegyní, možná bych i uvěřila, že si jen potřásl rukou s klientkou, která to s parfémem přehání. Jenže pak mu z kapsy vypadla účtenka, když vytahoval telefon. Ležela na podlaze, nenápadný proužek papíru, který by za normálních okolností skončil v koši. Ale já ji zvedla.
Byla z restaurace. Drahé víno, dvě hlavní jídla, dva dezerty. Čas na účtence? 20:45. Toho večera. Položila jsem ten papírek na stůl mezi nás. „Co to je?“ zeptal se, jako by to opravdu nevěděl. „To mi řekni ty,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi svírá hrdlo. „Tohle není účtenka z kanceláře, že ne?“
Pak to přišlo. Ten okamžik, kdy se váš svět začíná bortit. Viděla jsem to v jeho očích, dřív než cokoli řekl. Tu změnu, to uvědomění, že už nemůže dál lhát.
„Jmenuje se Monika,“ řekl nakonec. „Pracuje u nás v marketingu. Je jí třicet.“ Bylo mi čtyřicet dva. Najednou jsem si uvědomila každou vrásku na svém obličeji, každý gram navíc, který se mi usadil kolem pasu po dvou těhotenstvích. „Jak dlouho?“ zeptala jsem se. „Tři roky.“
Tři roky. Tři roky lží. Tři roky, kdy jsem omlouvala jeho nepřítomnost, kdy jsem uklidňovala děti, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že je všechno v pořádku. „Ale já ji nemiluji,“ dodal rychle, jako by to mělo všechno napravit. „Je to jen… však víš. Po těch letech s jedním člověkem… potřeboval jsem…“ Nedokončil větu. A já jsem byla ráda. Protože cokoli by řekl, bylo by jen další urážkou.
Nejhorší na tom všem nebylo zjištění, že mě podvádí. Nejhorší bylo, že jsem opravdu věřila těm jeho pozdním příchodům. Že jsem trpělivě ohřívala večeře, které nikdy nesnědl. Že jsem se cítila provinile, když jsem byla unavená a neměla sílu počkat, až se vrátí domů. Děti se vrátily od prarodičů v neděli večer. Petr spal na gauči v pracovně, a když se holčička ptala proč, řekla jsem jen, že táta trochu chrápe a já potřebuji se vyspat před noční směnou. Falešný úsměv, další lež do sbírky.
Nevím, co bude dál. Nevím, jestli dokážu odpustit. Ale vím jedno – moje důvěra je pryč. A nejhorší na tom všem je, že to ani nebyla práce, co nám vzalo těch společných patnáct let. Byl to jeho výběr, jeho rozhodnutí, jeho lži.
A zatímco píšu tyto řádky ve tři ráno, když nemohu spát, Petr oddychuje na gauči a já přemýšlím, kolik nocí ještě budu muset strávit s myšlenkami na ženu jménem Monika, kterou jsem nikdy neviděla, ale která zná mého muže způsobem, který jsem si myslela, že je vyhrazen jen pro mě.
