Článek
Můj manžel je šikovný chlap. Opravdu. Postaví poličku, smontuje nábytek z Ikey bez zbytečných dílů navíc (což je u nás doma malý zázrak) a dokonce umí i uvařit něco jiného než párky. Ale má jednu slabost. Drobné opravy v domácnosti, které nevyžadují speciální nářadí a složité postupy, ty nějakým záhadným způsobem odkládá ad infinitum. A jedním takovým odkládaným projektem se stal i náš kapající kuchyňský kohoutek.
Začalo to nevinně. Jedna malá kapka za pár vteřin. Říkala jsem si, že to nic není, že to manžel určitě brzy utáhne nebo vymění tu malou těsnící gumičku. Slíbil to hned ten večer. „Zítra na to mrknu, než půjdu do práce,“ prohlásil s odhodláním. Zítra přišlo a odešlo. Kohoutek si vesele kapal dál. Kap… kap… kap… ten monotónní zvuk se stal nedílnou součástí zvukové kulisy naší kuchyně. Manžela jsem na to občas opatrně upozornila. „Miláčku, ten kohoutek pořád kape…“ Jeho odpověď byla vždycky podobná: „Vím, vím, už jsem si to poznamenal. Jen jsem teď měl moc práce, ale zítra na to stoprocentně vlítnu.“ A tak ubíhaly dny. Kap… kap… kap… ozývalo se z dřezu a já jsem pomalu začala ztrácet naději, že se dočkám nápravy. Manžel měl vždycky něco důležitějšího na práci. Jednou musel nutně zkontrolovat tlak v pneumatikách u auta, podruhé ho zdržela neodkladná oprava zahradního osvětlení a potřetí… no, už ani nevím, jakou výmluvu si zrovna našel. Mezitím se z nevinné kapky stala docela slušná fontána. Už to nebyla jen jedna kapka za pár vteřin. Byla to souvislá nit vody, která neúnavně plnila dřez. Začala jsem mít obavy o naše vodoměry. Tohle už nebyla jen otravná kapka, tohle už byla malá vodní elektrárna v naší kuchyni.
A pak přišel ten moment zlomu. Když jsem chtěla umýt pár talířů po večeři, zjistila jsem, že dřez je neustále plný vody. Ta kapající voda ho naplnila rychleji, než jsem stačila umýt jeden talíř. V tu chvíli jsem si uvědomila, že takhle to dál nejde. Musím najít nějaké řešení. A tak jsem se vrátila ke starým dobrým časům. Vytáhla jsem z komory starý smaltovaný lavor, který pamatoval ještě moji babičku. Napustila jsem ho teplou vodou a s trochou nostalgie jsem se pustila do mytí nádobí postaru. V lavoru. Musím přiznat, že to mělo i své kouzlo. Ten šetrný zvuk vody, ten pocit, že mám všechno pod kontrolou. Žádný nekonečně plný dřez, žádná zbytečně protékající voda. Jen já, lavor a hromada špinavého nádobí. Manžel se na mě občas s pobaveným úsměvem díval. „Copak, už jsi to s tím kohoutkem vzdala?“ „Nevzdala, jen jsem se přizpůsobila situaci,“ odvětila jsem s klidem. „Naučila jsem se žít s kapající vodou. A dokonce jsem objevila i kouzlo mytí nádobí v lavoru.“
Týden uběhl jako voda (která mimochodem stále kapala). Já jsem si osvojila techniku efektivního mytí nádobí v lavoru. Zjistila jsem, že se tak spotřebuje mnohem méně vody a že mám navíc i čas na malé cvičení rukou při přenášení nádobí z lavoru na odkapávač. Manžel si mého nového způsobu mytí nádobí všiml. Asi mu konečně došlo, že ta kapající voda už není jen malý problémek, ale regulérní překážka v chodu naší domácnosti. Jednoho večera přišel s krabicí nářadí a s odhodlaným výrazem ve tváři. „Tak a dost! Dneska tomu kapajícímu prevítovi ukážeme, kdo je tady pánem!“ prohlásil a s vervou se pustil do opravy. Trvalo to sice déle, než jsem původně čekala (přece jen, ten kohoutek si za ten týden kapání už asi zvykl na svou volnost), ale nakonec se manželovi podařilo ho zkrotit.
Ticho. V kuchyni zavládlo neobvyklé ticho, přerušované jen tichým šuměním myčky nádobí, kterou jsem s radostí zase zapojila. Když jsem se podívala na opravený kohoutek, cítila jsem zvláštní směs úlevy a… mírného zklamání. Ten týden s lavorem měl přece jen něco do sebe. Byl to takový návrat k jednoduchosti, k časům, kdy se věci dělaly pomaleji a s větší péčí. Ale samozřejmě, moderní vymoženosti jsou moderní vymoženosti. A tekoucí voda z kohoutku je přece jen pohodlnější než přelévání vody z lavoru.
Takže, co jsem se z téhle kapající anabáze naučila? Především to, že mužské sliby ohledně drobných oprav v domácnosti je třeba brát s rezervou a připravit se na alternativní řešení. Také jsem zjistila, že mytí nádobí v lavoru může být překvapivě uklidňující činnost. A hlavně, že i ten nejotravnější kapající kohoutek se jednou dočká své nápravy. Třeba po týdnu, třeba s malou pomocí nostalgického lavoru.
A manžel? Ten si z toho vzal ponaučení, že drobné opravy se nevyplácí odkládat. Protože jinak hrozí, že se jeho žena vrátí k metodám jeho babičky. A to už je přece jen trochu ostuda pro moderního muže. Takže, milé dámy, pokud i vám doma kape kohoutek a sliby vašeho drahého se rozplývají jako pára nad hrncem, nevěšte hlavu. Vytáhněte starý lavor a zkuste to po staru. Možná v tom najdete nečekané kouzlo. A třeba to nakonec urychlí i tu kýženou opravu. Protože někdy je návrat ke kořenům tím nejlepším způsobem, jak pohnout věci dopředu. I když se jedná o tak prozaickou věc, jako je kapající kohoutek.
