Článek
Kamarádky jsme s Lenkou už přes dvacet let. Od střední školy, kdy jsme spolu sedávaly v lavici a šeptaly si o klucích ze sousední třídy. Vždycky byla ta hezčí z nás. Vysoká, štíhlá, s hustými tmavými vlasy a úsměvem, za kterým se kluci otáčeli. Já vedle ní byla obyčejná blondýnka, ne ošklivá, ale prostě ta, která stála většinou v jejím stínu.
Po škole se naše cesty nakrátko rozešly. Lenka šla studovat ekonomii do Prahy, já zůstala v našem městě a nastoupila do místní nemocnice jako zdravotní sestra. Ale pak se vrátila, nastoupila na dobrou pozici v bance a my znovu začaly trávit čas spolu. Jen s tím rozdílem, že teď už jsme si nešeptaly o klucích, ale o kariéře, hypotékách a svatbách. O všem, co hýbalo naším životem kolem třicítky.
V jedné věci se Lenka ale nikdy nezměnila – vždycky řešila svoji váhu. Nepatřila k těm, co by museli držet přísné diety. Naopak, měla od přírody štíhlou postavu, kterou jí ostatní holky záviděly. Přesto neustále zkoušela nové stravovací režimy, detoxy, půsty a kdo ví co ještě. „Já vlastně skoro nic nejím,“ bylo její oblíbené rčení, když jsme spolu seděly v kavárně a já si dávala kus dortu, zatímco ona upíjela z minerálky. „K snídani mám jen bílý jogurt, k obědu salát, večer kousek ryby nebo tofu… proto jsem pořád štíhlá.“ Nikdy jsem o jejích slovech nepochybovala. Proč taky? Viděla jsem, co si dává, když jsme spolu. Že má přirozený metabolismus, který jí dovolí jíst málo a nepřibrat. Občas jsem ji i obdivovala za tu disciplínu, i když mě zároveň trochu štvalo, jak na mě kouká, když si objednávám „normální“ jídlo.
Jenže pak přišla ta neděle, která mi otevřela oči. Lenka odjela za rodiči na víkend a mě požádala, abych jí zalila květiny. „Bude stačit jen ta velká monstera v obýváku,“ řekla mi, když mi předávala klíče. „Ale jestli chceš, klidně se u mě uvař kafe.“ Neměla jsem v plánu se u ní zdržovat. Vešla jsem, zamířila k monsteře a chystala se hned odejít. Jenže pak jsem si všimla, že jí na koberci leží rozsypaná rýže, a jako správná kamarádka jsem se rozhodla ji uklidit. Našla jsem v kuchyni vysavač, a když jsem otevřela komoru, abych ho tam vrátila, spatřila jsem to. Celou polici plnou potravin. Ne ledajakých. Byly tam tyčinky, sušenky, čokolády, chipsy, krekry, oříšky v čokoládě, pralinky… Kompletní arzenál všeho, co by vám výživový poradce zakázal. Některé balíčky byly otevřené, jiné ještě čekaly na svou chvíli. Tři krabice sušenek, jedna prázdná na zemi. V první chvíli jsem nevěděla, co si myslet. Napadlo mě, že má možná tyto zásoby pro návštěvy. Ale pak jsem si uvědomila, že když jsem u ní já, vždycky dostanu jen kávu a sušenky, které „má pro návštěvy a sama je nejí“. Nikdy mi nenabídla nic z toho, co jsem našla v komoře. Zavřela jsem dvířka a odešla.
Celý den jsem přemýšlela o tom, co jsem viděla. O té lži, kterou si roky udržovala. O tom, proč cítila potřebu lhát o něčem tak banálním. Když se vrátila a potkaly jsme se na kávě, nedalo mi to. „Zalila jsem ti kytku,“ začala jsem opatrně. „A taky jsem vysála kousek rýže, co ti spadla na koberec.“ Nenápadně jsem sledovala její reakci. Lehce zbledla, ale pak jen pokrčila rameny. „Jo, díky. Musela mi tam někdy upadnout.“ „No, a taky jsem viděla tvoji komoru,“ řekla jsem pak přímo. Složila hlavu do dlaní a na chvíli bylo ticho. „Já vím, co si myslíš,“ řekla pak tiše. „Že jsem pokrytec, který káže vodu a pije víno. Ale já za to nemůžu. Nejím to často, jen když mám stres nebo blbou náladu.“
Vzala jsem ji za ruku. „Lenko, jsi moje kamarádka. Je mi jedno, co jíš. Ale proč jsi mi lhala? Proč jsi mi vždycky dávala pocit, že jím moc, zatímco ty jen ten jogurt? Měla jsi pocit, že bych tě odsoudila?“ A pak to z ní všechno vypadlo.
O tom, jak ji její matka od dětství nutila držet diety. Jak v patnácti nesměla na zmrzlinu, protože prý pak bude tlustá a nikdo ji nebude chtít. Jak si od puberty budovala vztah k jídlu plný studu a tajností. „A teď musím hrát tu dokonalou Lenku, která jí jen zdravě a proto je štíhlá. Bojím se, že když to přiznám, ztratím tu jedinou věc, za kterou mě ostatní obdivují – moji postavu.“
Ten den jsme si povídaly dlouho do noci. O tom, jak nás společnost učí nenávidět svoje těla. Jak nás nutí skrývat, co jíme, a předstírat, že nežijeme. A já jsem pochopila, že za tou maskou dokonalosti se skrývala jen úzkost a strach.
Od té doby je náš vztah jiný. Upřímnější. Když jdeme na oběd, Lenka si občas dá i dezert a už se neomlouvá za každé sousto. A já? Já jsem vděčná, že nemusím sedět naproti iluzi dokonalosti, ale vedle skutečné ženy, se všemi jejími slabostmi i silnými stránkami.
