Článek
Tchána jsem znal jako tichého a slušného muže. Byl typ, který vždy vstane, když do místnosti vejde žena, který se uklání prodavačkám na trhu a zásadně neodchází z návštěvy bez toho, aby přinesl kytici nebo čokoládu. Až později jsem pochopil, že některé z těchto dárků měly dosti pochybný původ. Ale začnu od začátku.
Všechno to začalo jedním úplně obyčejným nákupem v supermarketu. Šli jsme spolu koupit suroviny na grilování. Měl jsem pocit, že je v příjemné náladě a že si dokonce užívá, že je se mnou, protože jsme trávili málo času jen ve dvou. Když jsem se otočil, abych vzal maso z pultu, zmizel. To se stávalo často, takže mě to nepřekvapilo. Jenže tentokrát se vrátil s podivně naditou bundou. Působilo to, jako by měl pod kabátem menšího ježka nebo hodně kulatou kabelku.
Tchán se tvářil naprosto nevinně. Já však nevěřil na zázraky. Když jsem se ho opatrně zeptal, co má pod bundou, jen mávl rukou a řekl, že je mu chladno. Bylo dvacet stupňů. Přesto jsem mlčel, protože jsem si říkal, že má možná nějaké zdravotní potíže, o kterých nechce mluvit. To byl můj první omyl.
Když jsme dorazili k pokladně, spatřil jsem, jak se odehrává první malé drama. Paní pokladní se podívala na něj, pak na mě a nakonec na bundu, která se nepřirozeně nadouvala při každém pohybu. Tchán prošel kolem ní s výrazem hluboké moudrosti. Bylo mi jasné, že pokud se nezapojím, budeme mít problém. Přesto jsem to udělal. Nijak jsem nezasáhl. Jen jsem zaplatil za nákup a rychle odvedl tchána ven.
Když jsme došli k autu, vytáhl zpod bundy celou krabici luxusních belgických pralinek. Prý je vzal, protože vypadal smutně. Ne pralinky, ale tchán. Prý se mu chtělo udělat radost. Nevěděl jsem, jestli křičet, smát se nebo volat jeho dceři, mé ženě. Nakonec jsem se rozhodl pro třetí možnost.
Moje žena vyjela jako bouře. Tchána se ptala, zda se nezbláznil, a já měl pocit, že ten den poprvé pochopil vážnost situace. Jenže jeho chování pokračovalo a stupňovalo se. Týden nato jsem ho přistihl, jak si pod bundu strká malý batoh. Ne vlastní, ale vystavený batoh s cenovkou. Tvrdil, že si ho tam vložil jen na zkoušku. Věřil tomu tak pevně, že jsem málem uvěřil i já.
Rodina se rozhodla, že je čas na vážnou debatu. Sešli jsme se u nás doma, sedli ke stolu a tchán seděl mezi námi jako provinilé dítě. Moje žena se snažila být jemná. Její matka však nikoli. Ta před něj položila seznam podezřelých předmětů, které se během posledních měsíců objevily v jejich domě, jako by je tam donesl nějaký tajemný vánoční skřítek.
Byl tam značkový parfém, pletená čepice s logem, které nikdo z rodiny nenosil, a dokonce i dvě krabičky rybiček, které tchyně nikdy nekupuje, protože tvrdí, že smrdí jako stará síť z přístavu. Všichni jsme čekali, co tchán řekne. Nakonec se rozplakal. Přiznal, že má pocit, že se stal zbytečným a že když něco přinese, cítí, že je užitečný. Nikdo nevěděl, co říct. Bylo to smutné a něžné zároveň.
Rozhodli jsme se, že mu pomůžeme. Začali jsme chodit na společné procházky, dávali mu více zodpovědnosti v rodině a hlavně jsme mu vysvětlili, že si nemusí kupovat naši lásku. Byl to dlouhý proces, ale postupně se uklidnil a přestal odnášet věci z obchodů.
Jednoho dne mi podal krabičku pralinek. Tentokrát jsem viděl účet. Měl na tváři hrdý výraz. Prý je koupil poctivě. A já mu uvěřil. Podíval se na mě a dodal, že je sice dobře, že ho hlídáme, ale že nejvíc mu pomohlo to, že konečně má pocit, že je k něčemu potřebný.
A já pochopil, že někdy lidé dělají zvláštní věci ne proto, že chtějí škodit, ale proto, že se bojí, že jsou neviditelní. A občas stačí jen dát jim pocit, že mají ve světě stále své místo.
